Stále mám o čem snít, říká autor rybářské knihy roku

Na sklonku jara se ve výlohách znovuotevřených knihkupectví objevila kniha, která potěší srdce velkého počtu rybářů. Jmenuje se lapidárně Kniha přívlače a zabývá se moderním lovem dravých ryb.

Obsáhlou publikaci napsal Václav Fikar. Známý rybář, fotograf a také bývalý úspěšný závodník v přívlači. Hlavně ale nejprodávanější autor rybářské literatury v historii samostatné České republiky. Mnohatisícové náklady jeho předchozích knih byly všechny vyprodány.

Kniha přívlače je nejedním rybářem označována za knihu roku. Avšak není autorovou první publikací na dané téma.

Protože se jedná o vaši druhou knihu o lovu dravých ryb na umělé nástrahy, zeptám se hned na začátku: V čem se Kniha přívlače liší od knihy Přívlač na mimopstruhových vodách, kterou jste vydal v roce 2004?

Kniha přívlače je o sedmnáct let mladší. Tedy současnější. Obsahově i obrazově je mnohem bohatší. Rád bych věřil tomu, že potěší jak oko většiny rybářů, tak uspokojí jejich touhu po informacích.

Celkově je vyzrálejší. Vznikala, aniž by mě nakladatelství limitovalo stropem výrobních nákladů. Měl jsem zcela volnou ruku, proto je tak silná a šťavnatá. Čtenáři v ní naleznou znatelně více informací než v knize předešlé.

Vy jste ale kdysi řekl, že odbornou knihu už žádnou nenapíšete. Že dále se budete věnovat výhradně beletrii a povídkovým knihám. Co vás přimělo změnit názor?

Impulsem byl dlouhodobě neutuchající zájem o vyprodanou knihu Přívlač na mimopstruhových vodách, která se ve své době stala opravdovým hitem. V posledních šesti letech jsem rok co rok obdržel několik desítek emailů s prosbou o pomoc při shánění této nedostupné knihy. Zájemcům jsem ale neměl jak pomoci.

Rybáři přitom o vyprodanou knihu skutečně usilovali. Jedna čtenářka mi například napsala, že si Přívlač na mimopstruhových vodách kompletně okopírovala v knihovně. Jako by ta kniha byla nějakým zakázaným samizdatem.

Jiný rybář mi s velkou radostí psal, že se mu ji podařilo koupit v nějaké aukci za 1200 korun. Tedy za cenu čtyřikrát vyšší, než za jakou se ve své době prodávala.

Dlouho jsem tuto přetrvávající poptávku ignoroval. Jednoho dne ale přišel zlom. Řekl jsem si, že když čtenářům nemohu pomoci se sháněním Přívlače na mimopstruhových vodách, pomohu jim jinak. Tak, že prostě a jednoduše napíšu knihu novou.

Že připravím částečný upgrade předchozí úspěšné knihy, ale z větší části napíšu knihu zbrusu novou. Modernější. Asi jako když po Windows 7 přišel Microsoft s verzí deset. Také se jedná o upgrade, přitom však o docela jinou, naprosto odlišnou verzi.

Stále mám o čem snít, říká autor rybářské knihy roku
Spisovatel Václav Fikar se svojí novou knihou. Foto Andrea Půlpánová

Vaše Kniha přívlače začíná na odbornou knižní publikaci poněkud netradičně. Povídkou datovanou do vašeho dětství. Měl jste jako kluk nějaký rybářský vzor?

Vzor? Spíš učitele. Všichni, ať se věnujeme čemukoliv, potkáváme na cestě životem nadané kolegy či mimořádné osobnosti, které nás inspirují. A ovlivňují. Pokud nám zpřístupní své moudro a znalosti, posunou nás dál na naší cestě poznání. Každý jsme tak přímo či nepřímo nositelem moudrosti jiných.

Od některých lidí přebereme praktickou maličkost, jinde třeba celou filozofii myšlení. Jsou našimi učiteli.

Takových lidí jsem potkal řadu. Prvním byl logicky otec, který mě k rybaření přivedl. U něj jsem získal potřebné základy, včetně znalosti chování některých druhů ryb, které chytával. Dodnes jsou platné.

Později jsem potkával řadu skvělých rybářů a každý z nich mě něčím obohatil. Nevšedním poznatkem, odlišným přístupem, cennou zkušeností, jiným řešením.

Například v období, kdy jsem aktivně závodil v rybolovné technice přívlač a chytal ligu (do roku 2007 – pozn. autorky), jsem poznal řadu výjimečných a inspirujících rybářů z celé republiky. Určitě bych dokázal vyjmenovat patnáct, možná dvacet jmen.

Dávno před tím mě ale třeba Petr Hošťálek naučil vyhledávat a práskat tlouště na proudných řekách. A ve mně, v klukovi vyrostlém na velkých přehradách, probudil lásku k pohybující se vodě malých řek. Později už jsem ji rozvíjel a pěstoval sám.

V mládí jsem samozřejmě mnohé teoretické informace načerpal také z knih a článků v odborných časopisech. Asi jako každý. Mnohé si vyzkoušel, zanalyzoval a upravil podle svého.

Samostatnou kapitolou je pro mě Tomáš Rozsypal. V 90. letech minulého století jsem se z jeho článků učil o lovu candátů a sumců, které chytal se svým bratrem Milanem, dalším mimořádným rybářem a člověkem, na jihomoravských řekách.

Tito dravci na přívlač? To pro mě tenkrát byla exotika. Na domovských vodách u Chebu jsem ve velkém chytal štiky, boleny a okouny. Ale sumci? Ti tady byli tenkrát raritou. A candáty přívlačí na velkých přehradách? S tím jsem tehdy teprve začínal.

Tomáš mě navíc bavil i svým stylem psaní. Je jedním z velmi mála autorů, jejichž články dokážu číst. A čtu je rád, protože mě baví a těší. A nemyslím tím ani tak kvůli odbornosti, přestože takový aspekt je důležitý, ale zejména kvůli formě. Mám rád autorské originály a naopak neuznávám jejich kopie. V tomto směru jsem velmi náročný.

Podobně zřejmě působíte na rybáře i vy. Když jsem se na tento rozhovor připravovala a vyhledávala informace na internetu, narážela jsem na jména Tomáš Rozsypal, Milan Rozsypal a Václav Fikar jako na oblíbené autory článků o dravých rybách.

Nevím, to nemám jak posoudit. Pokud tomu tak je, pak mě to moc hřeje.

Prolistovala jsem vaši novou knihu a zdá se mi plná opravdu krásných fotografií, včetně podvodních záběrů. Mého přítele, také rybáře, navíc zaujaly fotografie nástrah. Jestli jsem se dobře zorientovala v tiráži, jejich autorem jste vy?

Děkuji moc. Všechny fotografie, tedy i podvodní záběry, jsem fotil sám. Pochopitelně s výjimkou těch, na kterých jsem zachycený s úlovkem.

Co se týče vámi zmíněných nástrah, představit jejich široké spektrum tímto způsobem byl můj nápad. Chtěl jsem pro svoji knihu trochu netradiční obrazový koncept. Něco, čím se bude Kniha přívlače trvale odlišovat a co pro ni bude signifikantní.

Nástrahy jsem fotografoval v exteriérech, ale i v improvizovaných podmínkách malého domácího ateliéru. Bylo to velmi zábavné. A myslím, že fotografie díky tomu vypadají dobře.

K některým snímkům se přitom vážou i jakési příběhy. Například k fotografování plandavek.

Plandavky jsem fotil ráno kolem šesté v městském parku v centru Chebu. Pro pár lidí, kteří šli právě do práce, byl fotograf s rybářskými nástrahami uprostřed města podívanou.

Hlavně mi ale několik záběrů na lavičce pokazila zvědavá straka. Plandavky jsem fotografoval teleobjektivem, proto jsem se po jejich naaranžování vždy vzdálil na několik metrů. A toho momentu několikrát využila nevídaně zvědavá straka. Snesla se na lavičku a blyštivé nástrahy okukovala. Rozmazala mi několik záběrů.

Když jsem viděla vámi ulovené ryby, napadla mě otázka, jestli může mít úspěšný rybář ještě nějaký sen. Máte ve svém věku ještě nějaké rybářské sny?

Myslíte, že ve 47 letech jsem už na sny starý?

Myslím to trochu jinak. O čem ještě může snít rybář, který nachytal spoustu krásných ryb a jehož knihy rychle mizí z pultů knihkupectví?

Mohu vám připadat divný, ale stále mám hodně rybářských snů. Chtěl bych například chytat na mnoha krásných řekách v Evropě, Kanadě a možná i jinde. Chtěl bych rozhrnout závoj jejich tajemství.

Rád bych také ulovil candáta přes 100 centimetrů délky. Okouna přes 50 cm, štiku přes 130 cm, úhoře přes 110 cm a lína přes 55 cm. Mám mnoho rybářských snů. Stále mám o čem snít.

A nebojíte se, že se vám sny nesplní?

Proč bych měl? Samozřejmě, že se nemusejí splnit. Rybáři vždy tahají za kratší konec šňůry. Něco pro jejich splnění udělám a uvidí se. Sám před sebou pak budu mít čisté svědomí, že jsem pro splnění svých snů udělal maximum.

Důležité je nekoukat jen z okna a nevzdychat. Nečekat, že se naše sny vyplní samy od sebe. My, rybáři, máme takové pořekadlo: Doma v obýváku rybu nechytíš.

Myslím, že ho lze aplikovat téměř na vše. V obecné rovině třeba právě na sny. Člověk musí jít naproti svým snům, pokud se jich chce dotknout. To platí nejen v rybařině, ale všude. Ve sportu, v práci nebo třeba v lásce.

Lásce? Jí se do jisté míry dotýká vaše minulá kniha Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče, že?! Snil jste někdy o nějaké ženě?

Ano.

A?

Nedopadlo to.

I když jste šel svému snu naproti?

I když jsem mu šel naproti. (smích)

Je pro vás důležité o něčem snít?

Řekl bych, že snít je důležité obecně. Pro každého. Svět vždy posouvali kupředu jen snílci. Bez snů bychom nic neměli, nic nevytvářeli, nehýbali bychom se z místa. Mít své sny a jít si za nimi je velmi důležité.

Snil jste o tom, že z vás bude spisovatel? Že budete psát knihy pro rybáře?

Určitě ne. V tomto případě jde zřejmě o osud. O fakt, že se rozličné etapy mého uplynulého života nějak vyvíjely, aby se později v jednom konkrétním bodě potkaly a provázaly.

Stále mám o čem snít, říká autor rybářské knihy roku
Od prvního dne prodeje, který připadl na čtvrtek 27. května, je o Knihu přívlače mezi rybáři velký zájem.

Můžete být konkrétní?

Mohu, ale zřejmě nedokážu být stručný.

Psaní mě bavilo už na základní škole. Sloh byla má silná disciplína. Přesto jsem tehdy snil o kariéře profesionálního fotbalisty, nikoliv spisovatele.

Čtyřikrát týdně trénink, o víkendu zápas, kapitánská páska na ruce. V zimě a v létě soustředění. V patnácti letech jsem dokonce odehrál jeden zápas za reprezentaci mladšího dorostu tehdejší ČSR. Proti NDR. To bylo mé dětství.

Nicméně i tehdy jsem psal. A snad ne úplně blbě. Na druhém stupni základní školy jsem dva roky po sobě postoupil se svými literárními počiny přes městské, okresní a krajské kolo až do celostátního finále, kde jsem jednou skončil na 2. místě a podruhé na 3. místě.

A psal jsem také kroniku našeho žákovského fotbalového týmu (smích), čímž mě tenkrát pověřil trenér.

Po jednom úspěchu v celostátním kole literární soutěže k tehdejšímu Dni požárníků seděla u nás doma na návštěvě teta. Bylo mi dvanáct. Matka se tetě chlubila mým čerstvým úspěchem v soutěži a zároveň jí ukázala všechny básničky, povídky, ale i fotbalové reportáže, které jsem si psal pro sebe do šuplíku. Všech sešitů a papírů byl doslova stoh.

Teta seděla u stolu v kuchyni, usrkávala kávu a všechny mé výtvory si opravdu pečlivě četla. Byl jsem ve svém pokoji, ale dveře jsem nechal otevřené. A tak jsem občas zaslechl, jak mě skutečně chválí. Pak jsem si jako by nic šel do kuchyně pro mléko a ona mi povídá: Ty jednou napíšeš knihu.

Panečku, to byla sudba! (smích)

Navzdory dětskému snu jsem v sedmnácti letech utekl od fotbalu k metalové kapele, kterou jsem založil. A pro ni psal texty. V devatenácti jsem se zúčastnil výběrového řízení na místo sportovního redaktora v jednom deníku. Výběrové řízení bylo tříkolové a oni si ze všech uchazečů vybrali mě.

A tak jsem se dostal do novin, kde jsem se naučil správně psát jednotlivé žurnalistické útvary. A poznal prostředí intelektuálů a bohémů. V médiích jsem pak vydržel dvacet let, z toho posledních jedenáct let na místech vedoucích redaktorů nebo šéfredaktora.

Po celou dlouhou dobu jsem přitom rybařil. Lov ryb byla moje velká volnočasová aktivita. Když se pak v 90. letech rozšířil tuzemský trh o další rybářské časopisy, začal jsem do nich aktivně přispívat.

Koncem 90. let jsem v jednom z nich publikoval sérii rybářských povídek. Až mi před uveřejněním poslední povídky zavolal jeho šéfredaktor.

Řekl mi, že příběhy mají u čtenářů časopisu mimořádný ohlas. A že by měli zájem vydat je knižně. Právě se konaly zimní olympijské hry v Naganu a na teploměru za oknem byla nula. Jeho slova v telefonu znásobila můj prožitek z úspěšného tažení našich hokejistů na této olympiádě. (smích)  

O dva roky později mi vyšla první kniha. A po ní přišly další. Ta nejnovější je v pořadí sedmá. Nebylo ale mým snem stát se spisovatelem, abych se vrátil zpět k vaší otázce. Spíš jsem k tomu celý život nějak směřoval.

Na Knihu přívlače jste ale nechal čtenáře čekat dlouho. Jak jsem se dočetla, měla vyjít mnohem dřív?

Ano, měla. V životě však občas přicházejí momenty, které nemáme sílu ovlivnit. V tomto případě byl takovým momentem konkurz uvalený na Mladou frontu v roce 2020, což byla poměrně medializovaná záležitost.

Právě konkurz na vydavatelství Mladá fronta, do jehož stáje patřilo i tradiční knižní nakladatelství, zastavil vydání knihy v původně avizovaném termínu, tedy v říjnu 2020.

Mohl jsem sice vypovědět licenční smlouvu, ale neučinil jsem to. Potápějící se loď jsem neopustil. Věřil jsem, že nakonec vše dobře dopadne. Že toto tradiční knižní nakladatelství koupí někdo osvícený a vše se v dobré obrátí. Zůstal jsem Mladé frontě věrný.

Co kdyby se tak ale nestalo a nakladatelství skutečně zaniklo?

Potom bych knihu vydal u jiného nakladatelství. Bylo tady jedno další, které o její vydání mělo velký zájem. Jak jsem ale řekl, věřil jsem v dobrý konec a pokračování knižní značky Mladá fronta.

Celou dobu jsem zpovzdálí sledoval zájem různých společností o ni, zejména pak Albatrosu.

Měsíce plynuly a rok 2020 skončil. Mladá fronta se téměř rozdrolila na prach, já přesto dál trpělivě čekal. Asi jako rybář ve špatném počasí na záběr.

A dočkal jsem se. Koncem ledna 2021 mi napsal generální ředitel Albatros Media, pan Kadlec, a požádal mě, ať smlouvu na Knihu přívlače nevypovídám. Ať ještě pár dnů vydržím. Ujistil mě, že Albatros dotáhne věci kolem koupě knižní divize Mladé fronty do zdárného konce a že knihu pak vydá.

A to se stalo. Společnost Albatros Media v únoru Mladou frontu skutečně koupila a Knize přívlače se otevřela cesta ke čtenářům. 

Který z šesti druhů dravých ryb, jimž se v knize věnujete, máte nejraději?

Nejraději mám štiku. Možná proto, že se na mě podepsala způsobem, který popisuji v úvodu Knihy přívlače.

Možná ale pro její způsob života. Ve srovnání s ostatními druhy predátorů, o nichž kniha hovoří, je štika víceméně samotářská. A to je mi blízké.

Jinak ale velmi rád lovím všechny druhy, v závislosti na ročním období a místních podmínkách. Candáty, tlouště, sumce, okouny, boleny. Každý vyžaduje jiný přístup, jiné myšlení a zčásti odlišné techniky lovu umělými nástrahami. Což je skvělé.

Pokud totiž jednotlivé druhy predátorů při lovu střídáte, nemůžete rybářsky zakrnět. Přijímáte mnoho odlišných podnětů a s jejich řešením rostete.

A není po dlouhých letech s prutem v ruce už trochu nuda zdolávat posté štiku? Nebo okouna? Říkám si, čím pro vás může být takový stereotyp zajímavý. Pořád se opakuje totéž, nemyslíte?!

Nuda? Ani náhodou!

Ulovení každé krásné ryby je pro mě stále stejně silným zážitkem. Bez ohledu na dříve zdolané počty. Je to stejné, jako byste se zeptala fotbalového útočníka, jestli už ho nenudí dávat góly. Zeptejte se svého přítele, jestli ho nudí zdolávání pěkných ryb.

On ale nerybaří tolik let jako vy a ani nechytá tolik ryb, takže v jeho případě nemůže být o nudě řeč. (smích)

Ryby vám neskáčou na wobler kvůli vašemu jménu, ani kvůli vaší pověsti. Navíc ulovení krásné štiky nebo candáta není zadarmo. A je jedno, jestli chytáte pět, patnáct nebo čtyřicet let.

Věřte mi, že i výborní a zkušení rybáři vykoupí každý zajímavý úlovek hodinami a hodinami dřiny. Vykoupí ho desítkami marných nahození a stažení nástrahy. Předchází mu i období bez kontaktu s rybou, jak mezi rybáři říkáme.

Vykoupí ho dlouhým časem stráveným u vody. Vyhledáváním velkých ryb, které se s rostoucím věkem učí a jsou tedy ostražitější, a poté nalézáním klíče k probuzení jejich přirozených instinktů.

Navíc v dnešní době je v Česku rozhodně těžší lovit zajímavé exempláře dravých ryb, než bylo třeba v 80. či 90. letech minulého století. Ačkoliv to samé pozoruji i například v Německu, Polsku nebo i v některých oblastech Švédska. Proto je pocit ze zdolání každého krásného dravce pořád stejně krásný. Shodný s pocitem velkého vítězství v jakémkoliv sportovním utkání.

Považte, že většina rybářů ve svém životě neuloví štiku přes metr délky. Anebo bolena přes osmdesát centimetrů. Především pro ně může být Kniha přívlače cennou inspirací i studnicí poznání. Může být prvním krokem, či jedním z kroků na cestě k jejich splněnému snu.

Zuzana Neubauerová

3 thoughts on “Stále mám o čem snít, říká autor rybářské knihy roku

  1. Pan Fikar píše velmi poutavým stylem, s velkým vypravěčským umem, proto se mi i jeho odborné knihy dobře a lehce čtou. Knihu přívlače jsem přečetl za pět dnů. Paráda. Budu se k ní rád vracet.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..