Letošní teplé září prodloužilo letní turistickou sezónu hned o několik týdnů. A tento fakt pociťují nejen hrady, zámky a restaurace na náměstích, ale také jeden z nevšedních turistických cílů na Ašsku. Jaký?
Docela maličký kousek země nedaleko obce Trojmezí. Bod, kde se protínají hranice tří zemí – Česka, Svobodného státu Sasko a Svobodného státu Bavorsko. Místo označované jako Trojstátí.
Pakliže se k průsečíku tří zmíněných hranic vypravíte z Trojmezí, vaše pěší cesta začne pravděpodobně u bývalé roty pohraniční stráže, jelikož auta dál nesmí.
Vjezd na hřebenovku je autům zakázán, takže zajímavý bod naší země je dopřán pouze těm, kteří si ho zaslouží. Tedy vyšlapou. Po svých, či na kolech. Na představu pohodlné cesty v autě, které vás doveze až k cíli, kde si cvaknete selfíčko a pojedete obratem zpět, proto rovnou zapomeňte.
Dech železné opony
Právě tam, u bývalé roty, začal i náš pochoďák. Zaparkovali jsme, dotáhli tkaničky u bot a vypravili se pěšky na zhruba čtyřkilometrovou pouť. Na místo, kam turisté mohou teprve v posledních třech dekádách.
Až do konce 80. let minulého století zde totiž existovalo jen přísně střežené hraniční pásmo, které od poválečných padesátých let dělilo Evropu na západní a východní. Za ostnatými dráty a hlídkami pohraničníků se rozvíjel západ se svým kapitalismem, u Trojmezí začínal uzívaný socialismus.
Vydat se po naučné stezce nazvané jednoduše Na cestě k Trojstátí znamená mimo jiné si připomenout právě tento fakt. Tím ale tiché ohlédnutí za minulým stoletím končí a začíná současnost.
Když totiž šlapete k Trojstátí a pozorně si čtete informační tabule, uvědomíte si, že neprocházíte jen územím, které bylo obyčejným smrtelníkům dlouhá desetiletí zakázané. Pochopíte, že se stáváte součástí mimořádně zajímavé přírodní lokality. Vždyť v okolí hnízdí například ledňáček, dokonce i velmi vzácný čáp černý a ve zdejších potocích existuje ještě vzácnější perlorodka říční.
Z cedulí, které stezku průběžně lemují, se ale dozvíte, že tady běžně můžete zahlédnout pestrou skladbu ptáků i savců.
Kaiserhammer
O kus dál se můžete zastavit u bývalé štoly železné rudy, či třeba u dřevěné sochy Peruna (jakéhosi totemu), která má symbolizovat národnostní pestrost tohoto území v mnoha minulých staletích. Stručně řečeno: – společnou česko-německou historii.
Jedním ze zastavení na stezce od bývalé roty k Trojstátí je Kaiserhammer. Zaniklá osada s pečlivě udržovanými mlýnskými náhony, které vodou z Rokytnice poháněly kola mlýnů, svého času čítala pouhých devět domů a nacházela se přímo u říčky.
Podle dochovaných záznamů byl jeden z oněch devíti domů široko daleko populární. A to dům č. p. 23/24, v němž sídlil Jakob´s Gasthaus (hostinec U Jakuba). Zajímavým byl rovněž dům č. p. 27 – nejstarší objekt v osadě a současně poslední mlýn na zmíněné říčce.
Kaiserhammer, který spadal pod Trojmezí, zardousilo – stejně jako mnohé jiné osady a vesnice v českém pohraničí – poválečné vystěhování německého obyvatelstva a následné vybudování železné opony.
Dnes je zde příjemné odpočinkové místo s informační cedulí o historii tohoto místa. A hned vedle smírčí kříž, vytesaný z jednoho kusu žuly. Má připomínat smrt jednoho důstojníka, který měl zemřít po krvavém souboji s jiným důstojníkem.
Poté prý došlo na uplatnění takzvaného smírčího práva, kdy zločinec musel vytesat kamenný kříž a dopravit ho na místo, kde byl zločin spáchán, aby tím odčinil svůj skutek.
Ovšem kdo dnes ví, jaký je skutečný příběh tohoto smírčího kříže?
Kouzelná skříňka
Když jsme po více než čtyřech kilometrech dorazili do cíle cesty, byli jsme příjemně překvapeni, jak je o tento nevšední kout naší země pěkně postaráno. Spatřili jsme čisté a velmi pěkně upravené místo.
Protože v cíli cesty je možné si odpočinout a posvačit, posadili jsme se na chvilku. K dispozici je tam ohniště, dokonce i s připraveným dřívím. A kousek vedle dřevěná skříňka. V ní naleznete pivo, limonádu, sušenky, ale také třeba zapalovač k rozdělání ohně.
Za občerstvení pak pošlete příspěvek na číslo bankovního účtu, uvedené rovněž ve skříňce. Tedy stejný princip, jako na odlehlých místech v cizině, či například v Lesním baru v Jeseníkách.
Mimochodem, dřevěná skříňka na odpočinkovém místě v Trojstátí je relativně novou záležitostí. Město Hranice ji zde instalovalo v roce 2021.
„Vzhledem k tomu, že to z Hranic není zrovna krátká cesta, pěšky více než pět kilometrů a autem se tam zajet nedá, dohodli jsme se, že do skříňky uložíme základní pomůcky na rozdělání ohně a nějaké malé občerstvení,“ vysvětlil tehdy starosta Hranic Daniel Mašlár, jaká myšlenka stála za nápadem zpříjemnit turistům chvíle strávené na nevšedním místě.
Mimochodem, symbolem protnutí hranic tří sousedních zemí je zde trojboký hranol. Na každém z jeho boků je uvedeno jméno dané země ve dvou jazycích, a to vždy směrem té které země.
Je libo více kilometrů?
Cestou od bývalé roty u Trojmezí až k Trojstátí a zpět k bývalé rotě, kde jsme parkovali auto, jsme našlapali více než osm a půl kilometru. Alespoň tolik jich ukázala aplikace ve smartphonu.
Ovšem pokud se vám zdá tato trať na celodenní výlet příliš krátká, můžete se k Trojstátí vydat už z Hranic u Aše. Právě tady totiž naučná stezka Na cestě k Trojstátí skutečně začíná. Její celková délka pak činí zhruba osmnáct kilometrů, což už stojí za pochlubení se přátelům.
Trasa se měří z Masarykova náměstí. Vede po červené turistické značce až do Trojmezí a k Trojstátí. Zpět do Hranic se ale vydáte jinou cestou. Na rozcestí nazvaném Na signálce odbočíte na cyklostezku na Pastviny, odkud pak budete špacírovat dál směrem k rybníku Dolíška a odtud zpět do Hranic.
Také tato delší trasa je poetická. A rovněž ona nabízí kochací procházku, abych tak řekl. A aby také ne, když z velké části vede přírodním parkem Smrčiny.
Pokud jste tedy dosud nepověsili trekové boty na hřebík, nechte se námi inspirovat a vypravte se k bodu, kterých v Česku příliš nenajdete. Tuším, že místo, kde se potkávají hranice dvou svobodných německých zemí a České republiky, je veskrze jediné. Nedaleko Hranic u Aše.
Pravda, cestou k Trojstátí nespatříte žádnou zříceninu hradu, ani zámek, či strážní věž, tím se však nenechte odradit. Mnohdy jsou úchvatné výhledy na vonící louky a všudypřítomné lesy víc.
A pokud už jste vandrovací boty přece jenom zazimovali, tak je ještě na malou chvíli vyndejte. Vždyť zima je ještě daleko, a to i na Ašsku. Vyžeňte z bot čerstvě zabydlené pavouky a naplánujte si na sobotu pohodový špacír. Na místo, o němž bych před pouhými pětatřiceti lety napsal, že se tam protínají hranice ČSSR, NDR a NSR.
K bodu, který kdysi býval schovaný za dráty a znali ho jen ozbrojení příslušníci pohraniční stráže. Dnes už se tam můžeme posadit a dýchat svobodný vzduch…
Václav Fikar