Jemné kapky deště dopadají na přední sklo našeho auta. Chvíli se třpytí jako drobné perličky, než je hbitý kus gumy slije v jeden celek. Pod přísným dohledem zachmuřených domů starého Chebu kličkujeme z křižovatky na křižovatku, od semaforu k semaforu.
To šero a chlad, které se usadily v ulicích, navozuje atmosféru ponurého listopadového večera. Dobu, kdy krajinu zdobí spadané listí a vše živé se připravuje na příchod prvního sněhu.
Jenomže dle kalendáře je sotva polovina července a na obloze by spíše mělo dominovat rozžhavené slunce. Ještě včera tomu tak skutečně bylo. Prudká změna počasí během noci je však od přírody jen dalším políčkem do tváře, při pokusu napravit zatím tristní bilanci feederových výprav toho roku.
To, že sezóna nebude z pohledu lovu kaprovitých ryb žádný zázrak, nám už pošeptalo jaro. Ovšem bída, která s námi jako věrná družka obchází osvědčená místa na Ohři, je věcí doposud nevídanou. Jako by ryby během zimních měsíců změnily všechny své návyky a zvyklosti. Nebo snad jejich řady radikálně prořídly při útocích okřídlených přivandrovalců ze severu? Nevím, každopádně nám letos dávají pořádně na frak.
Dnes míříme jen kousek za Cheb. V rychlém proudu si zde kdysi Ohře ukousla kus břehu a vytvořila táhlou tůň. Není to na první pohled nijak luxusní prostor a pro příjemný pobyt v přírodě bychom také našli mnohem lepší destinace. Ovšem tady, pod hustě zarostlými břehy, vedou trasy místních cejnů a zdejší bohatýři patří vůbec k tomu nejlepšímu, co může Ohře vyznavačům feederu nabídnout. Vysoké lopaty pravidelně protahují úzkým korytem a pokud se je podaří dostatečně zaujmout, může se rybář prokousat až k rozměrům okolo šedesáti centimetrů délky.
Auto střídá hrbolatý asfalt, za ještě hrbolatější polní cestu, až se dokolébáme k řece. Břeh zeje prázdnotou. Kdo by taky v tomto depresivním, vodou nacucaném počasí chodil na ryby. Na podmáčeném plácku skládáme všechny věci na hromadu, abychom je po chvíli rozmístili dle potřeby. Vidličky do země, na vidličky pruty a na pruty krmítka s háčky. Jak jednoduché a přesto účinné. Ještě přidat několik koulí krmení přímo pod hustý keř a ryby můžou velet k nástupu.
Vytrvalý déšť bubnuje na zelené lístky olší a pod bundy se začíná vtírat chlad.
„No, alespoň dneska nebudou otravovat ti blázniví vodáci,“ snažím se najít pozitiva při vzpomínce na předešlý den, kdy nám kolony kajaků a raftů znepříjemňovaly stopování tloušťů u Nebanic.
Sotva však doznívají má slova, registrujeme kdesi proti proudu podivný hluk. Nejasný šum postupně přechází v rozjařený smích. A ten podivný dunivý zvuk? Ano, už je to tak. Údery pádel o laminátový trup lodi, oznamující loď na obzoru.
„To snad ne, to si nedají pokoj ani dneska?“ otáčím se na Lukáše, který jen rezignovaně krčí rameny. Ohře je zde tenká jako tkanička do bot a každý přejezd vodácké flotily může způsobit v rybích řadách pořádný rozruch.
S napětím čekáme, až se z husté džungle tajemné plavidlo vynoří. Rachot sílí a jako na přehlídce před nás vjíždí kánoe. Taková obyčejná laminátka s hnědým lemem, jakých se po českých řekách prohánějí stovky. Zde ovšem veškeré všednosti končí. Strnule hledíme na podivnou posádku, jež zaparkovala přímo v naší malé tůni.
Z několika metrů na nás zírají tři osoby. Na první pohled existence pochybné, až krajně nedůvěryhodné, trvalého bydliště nemajíc. Nejde sice o sešlé, páchnoucí kreatury, které mi často zpříjemňují pobyt v nádražních halách, ovšem pojem osobní hygiena či pěstěný zevnějšek bychom v jejich slovníku hledali těžko.
Náhle je ticho. Trojici jsme svou přítomností evidentně zaskočili. Ostatně to samé platí i v obráceném gardu. Rozpačité pohledy a nesmělý pozdrav. Toť jediná komunikace, vedená z obou stran.
Moji pozornost poutá především drobná žena, sedící uprostřed, jenž evidentně pochází z východnějšího cípu Evropy. Fyzický věk tak kolem čtyřiceti. Skutečný maximálně pětadvacet. A mentální možná někde kolem třinácti let. Krčí se promočená na studené podlaze, cení na nás zkažené zuby a já si říkám, že jestli existují jeskyňky, musejí vypadat právě takto.
Vratká bárka, kterou se muži snaží ovládat pomocí dvou smrkových prkýnek, se nekoordinovaně točí v místech, kde máme nástrahy, a pak se i s mužem na přídi zapichuje do trčícího křoví. Větve praskají a vousáč sebou mrská jako sele při kastraci. Nadávky a rytí prkny ve dně ukončuje k naší radosti sama Ohře.
Opírá se do zadní části lodě a posádku odnáší pryč. Zhruba dvacet metrů pod námi se kocábka naklání a ani nevím, který fyzikální jev ji zachraňuje od převrácení. Pod vodou tak končí jen z poloviny odhalené půlky kormidelníka. Pak už se situace uklidňuje. Loď mizí z dohledu, hlasy pomalu slábnou a okolí opět dominuje jen drobné mrholení v korunách stromů.
Setkání s těmito výstředními vodáky vzbudilo spoustu otázek. V jedné věci ale máme jasno. Plavidlo museli někde ukrást. Myšlenkami běžím proti proudu a mapuji si jejich trasu. Zarážím se u vysokého splavu a pochybuji, že zde loď přenášeli. Museli k ní tedy přijít někde blíž. Naprosto přesná dedukce, jaké by byl schopen snad jen Sherlock Holmes, se za chvíli potvrzuje. Ani nestačíme promyslet, jak s těmito fakty naložit, a na cestě spatříme muže. Jde rázně a přímo k nám.
„Neviděli jste tady někoho s lodí?“ vychrlí na nás chlapík středního věku, viditelně podrážděný.
„Jo, nějaký tři socky tu před chvílí propluly na kánoi,“ seznamujeme ho se situací.
Původní majitel laminátky, která mu dle jeho slov spokojeně ležela pod střechou v nedaleké zahrádkářské kolonii, značně pookřívá. Chvíli ještě hartusí cosi o kurvách, pak ale rázně zavelí své početné rodině, která mezi tím dorazila. Dav se vydává po proudu Ohře na trestnou výpravu. Výjev hodný historického velkofilmu, kterému k dokonalosti chybí snad jen zapálené louče a chřestící zbroj.
S Lukášem ani nestačíme pořádně rozebrat možný průběh akce a skupinka je zpět. Znovunabytou laminátku nese vítězoslavně na ramenou a na tvářích lze spatřit výrazy naprosté spokojenosti. Chlapíkovo poděkování za přesné informace střídá vzrušené vyprávění, doplněné mohutnou gestikulací.
Loďka byla ukotvena nedaleko po proudu, přímo tam, kde do Ohře ústí nevábně vonící výtok z chebské čističky odpadních vod. Tam měli ti sladkovodní bukanýři své přechodné obydlí. Tábořiště bylo opuštěné a k divoké, krví zbrocené řeži tak naštěstí nedošlo. Svou zlost si však rodina vylila na všem, co v pirátském ležení zůstalo, a bez rozpaků to naházela do řeky.
Muž se s námi loučí a jde koordinovat uložení lodě zpět pod přístřešek. „Tak, a teď už snad bude klid,“ povídám bráchovi a vysílám do vody napěchované krmítko.
Chvíli klid skutečně je. Věnujeme se rybám. Pak se ovšem nad krajinou rozlehne obrovský, a dalo by se říci zvířecí řev. Zhruba něco mezi rozzuřeným paviánem a přiškrceným vlkem. To se piráti vrátili do míst, která před tím možná nazývali domovem. Filmový režisér by sem okamžitě vložil záběr rozlehlé krajiny, ze které se zvedají hejna vyplašeného ptactva a ostatní tvorečkové hledají nejbližší skrýš.
Já a Lukáš žádnou skrýš nehledáme, ačkoli obavy z nějaké vendety, ať už vůči nám, či majitelům lodi v nás zůstaly až do konce výpravy.
A jak vlastně dopadlo vlastní rybaření? Hlavní důvod, proč jsme se do těchto končin vydali! Lukáš se vyloženě trápil a přesto, že se jeho špička svíjela v divokých kreacích celkem pravidelně, vše ukončil zásek do prázdna, či utržení montáže.
Já měl štěstí více. Po třech bachratých ploticích a malém kapříkovi jsem se dočkal i cejna dlouhého 52 centimetrů. Příjemné zakončení toho podivného dne.
Dodnes si lámu hlavu s důvodem té podivné loupeže. I když hledat nějakou logiku v ovíněném mozku bezdomovce asi smysl nemá. Možná v loďce spatřovali levný dopravní prostředek, jenž by je dopravil do jiného města. Nebo to prostě jen považovali za “dobrý nápad“. Kam by asi dopluli? Do Karlových Varů? K soutoku s Labem? Nebo až do Tortugy?
Martin Stuchlík