Daleko na západě Čech, coby kamenem dohodil z Františkových Lázní, se nachází středoevropský unikát. Území, které je trochu jako bažina a trochu jako poušť. Je jako odlehlé místo, kde se život teprve zrodí. Kde se vyklove z bublin vyvěrajících pramenů a vyklíčí ze semen šišek borovic. Národní přírodní rezervace, která je nikoliv filmovou, ale skutečnou cestou do pravěku. SOOS – jedna z nejvýznamnějších přírodních rezervací České republiky.
Přivřete oči a nechte pracovat fantazii. Cítíte? Podobnou směs vůni a pachů na jednom místě těžko potkáte. Rašelinné bahno, čistý oxid uhličitý, kůra suchých stromů a…
Co dál? Co vaše představivost? Co vidíte?
Jakmile vykročíte po 1,2 kilometru dlouhé naučné stezce, která vede po dně vyschlého slaného jezera, brzy se s trochou představivosti ocitnete kdesi uprostřed období druhohor. Jedné z významných epoch planety Země, které vládla dinosauří monstra.
Každým okamžikem čekáte, že v dáli spatříte dlouhé krky pasoucích se sauropodů. Že vysoko nad hlavou vám proletí skřehotající pterodaktyl a že v bahně zahlédnete vybílené kosterní ostatky ještěra, kterého ulovil a na kost otrhal velký masožravý tyrannosaurus.
Nebo že ucítíte pod nohami dunivé chvění, způsobené příchodem stáda třetihorních mastodontů. Anebo že objevíte fosílii trilobita z konce prvohor.
SOOS je zkrátka místo, kde je fantazii přáno. Které vás snadným způsobem přenese jak do nejstarší éry naší planety, tak třeba na planetu docela jinou.
Čím je SOOS, který je vzdálený jen několik kilometrů od vyhaslé sopky Komorní hůrka, ojedinělý?
Kostry dinosaurů, vybělené tisíciletími, zde samozřejmě neuvidíte. Jinak vás ale tato chráněná oblast kousek od Chebu nechá nahlédnout do hlubin dávných časů. Do pradávna, kdy se měnil svět. A kdy se utvářela stávající podoba střední Evropy.
Právě na místě dnešní rezervace SOOS, fascinujícího dokladu sopečné činnosti, jež se na území Chebska aktivně projevovala až do začátku čtvrtohor, se za větru vlnívalo jezero. A nikoliv obyčejné. V jezeře dřímala slaná voda. Zřejmě největší zdroj minerální vody ve střední Evropě.
Když slané jezero vyschlo, zůstalo po něm dno. Ani ono však není obyčejné. Je nahony vzdáleno podobě dna vypuštěného rybníku pod strání za vsí.
Tehdejší minerální jezero nám totiž odkázalo rozsáhlá rašeliniště a slatiniště. Dno s mofetami, někdy též nazývanými bahenní sopky, z nichž vyvěrají minerální prameny a oxid uhličitý. Plyn, který je těžší než vzduch.
Zdejší raritou evropské velikosti je takzvaný křemelinový štít. Tedy erozí zbrázděný nános křemeliny, pokrytý bílou a žlutou vrstvou vysrážených minerálních solí. Nános křemeliny přitom vznikl usazením zbytků schránek brakických rozsivek na dně pradávného sooského jezera.
V 19. století, v dobách H. Mattoniho, těžilo z přírodního bohatství SOOSu u Františkových Lázní město Karlovy Vary. Karlovarští používali vodu zdejšího Císařského pramene mimo jiné k výrobě koupelových solí.
Karlovy Vary zde současně zakoupily několik slatinných polí kvůli těžbě koupelových slatin. Františkovy Lázně se však později snažily odkoupit většinu pozemků na SOOSu zpět.
Na místě, které neviditelnými chodbami času vrací návštěvníky o desítky tisíc let zpět, jsem v letech 1994 a 1995 vykonával civilní službu, a to jako vůbec první Čech, odvedený na vojnu.
Armáda tehdy vyhověla mé žádosti coby novopečeného otce vážně nemocného dítěte, a tak jsem na SOOSu strávil druhou část své vojenské služby. Jedinečných třináct měsíců života, na které nikdy nezapomenu.
Díky chlapům z tehdejší Správy národní přírodní rezervace pod vedením Karla Brože jsem se o SOOSu hodně dozvěděl. A tohle zdánlivě nehostinné místo si ukotvil hluboko v srdci.
SOOS je vyhlášený výskytem silně či kriticky ohrožených druhů rostlin. Mezi ně patří například sivěnka přímořská, pro kterou je sooská rezervace jediným místem výskytu v celém Karlovarském kraji.
Dále rdest alpský, bublinatka běložlutá nebo pampeliška besarabská, která v Evropě rychle vymírá. Tato pampeliška na rozdíl od ostatních kvete až od srpna do října. Tedy dávno po odkvetení ostatních pampelišek.
Potom hadí mord maloúborný, masožravá rosnatka okrouhlolistá, klikva žoravina nebo třeba kuřinka obroubená, známá jen ze zdejších slanisek, a sítina Gerardova. V Evropě běžná, ovšem u nás v Česku kriticky ohrožená, a to kvůli markantnímu úbytku přírodních slanisek.
Mimořádnou vzácností na SOOSu je vstavač Traunsteinerův. Nápadná orchidej s hroznem velkých červených květů.
Pokud vás zajímá, jak vznikl zajímavý název dnešní rezervace, tedy SOOS, pak zpozorněte. Původ tohoto zvláštního slova sahá až do doby vládců Ludvíka Bavorského a Jana Lucemburského, resp. jeho syna Karla IV., kdy bylo bavorské Chebsko připojeno k Čechám.
Soos má původ ve středověkém názvu Satz (sedavá půda). Název Satz pak prošel dlouhým vývojem. Od Sas (1394), přes Sos (1473) až k Soos. Za vše přitom může egerlandština, tedy specifické chebské nářečí, kde se A často vyslovovalo jako O a dlouhé O se psalo dlouze – OO.
Právě chebské nářečí změnilo původní písmeno A ve slově Sas na O (Sos) a posléze ho protáhlo – na Soos. Tímto názvem se kdysi na Chebsku označovaly bažiny, mokřady a rašeliniště.
Pokud tedy někdy zamíříte na SOOS, kochejte se. A nechte se zde unést vlastní fantazií. Protože jestli nějaká, pak právě tato přírodní rezervace na Chebsku vás zavane do pravěku.
Avšak abyste se do časů, které dnes už známe pouze z knih a filmů, přenesli rychleji a s větším nadšením, pak vězte, že jsem s kosterními ostatky dinosaurů na začátku fotoreportáže nepřeháněl. Ne příliš.
Ano, je to tak. Právě zde, v Chebské pánvi, konkrétně v oblasti Horní Vsi u Františkových Lázní a sousední Dolnice u Chebu, objevil německý spisovatel a přírodovědec Johann Wolfgang von Goethe v 19. století několik fosilií savců třetihorního stáří.
Aby pak v letech 1883 až 1884 došlo u Horní Vsi, která leží u SOOSu, k fantastickému objevu světového významu. Nalezení celé kostry dinoteria. Listožravého chobotnatého mastodonta z období miocénu, mladší části třetihor. K dalším nálezům úlomků zubů mastodontů či pradávných nosorožců došlo ve Františkových Lázních a v Dolnici u Chebu i relativně nedávno. Ve druhé polovině 20. století.
Text a foto Václav Fikar