Příchod zimy je v naší zemi neklamným znamením blížícího se konce rybářské sezony. Ryby, až na pár otužilců jako je třeba tloušť nebo okoun, se stahují do hlubších klidných částí, kde v poklidu přečkávají toto nevlídné období.
I na březích vodních toků se vše zklidňuje. Teplé slunce je to tam a s klesajícími teplotami řídnou i řady všemožných vodních turistů, a koneckonců i samotných rybářů.
Mám tohle období i přes zkřehlé prsty rád. Voda se krásně pročistí a dokonce i otravné plovoucí listí je pryč. V tu dobu přichází čas nástrah, které s bráchou Lukášem během roku poměrně opomíjíme. Od léta vodní dravce lákáme k záběru pomocí woblerů, třpytek a různorodých gum, abychom nakonec skončili u nástrah nejmenších a konstrukčně nejjednodušších.
Jsou to marmyšky. Nástrahy, které k nám kdysi přicestovaly z Ruska a byly původně určeny pro lov pod ledem, k zimě na našich řekách prostě patří. Pro dírkaře jde jistě o neocenitelné a věrné služebníky, ale my upřednostňujeme horizontální přívlač, kde na své atraktivitě neztrácejí vůbec nic.
Základní dilema se vždy točí kolem volby velikosti nástrahy. Ty opravdu titěrné marmyšky, např. značky Ryna nebo Jaxon, dozdobené umělými patentkami, či imitací bílých červů, se u ryb těší neskonalému zájmu.
Jenomže v poměru k velikosti nástrah je i velikost šupinatých zájemců. V drtivé většině jde o okouny do pětadvaceti centimetrů, menší tlouště a sem tam se splete i malá štika. Také proto tento způsob lovu preferujeme až za tuhých mrazů, kdy potěší úlovek opravdu jakékoli ryby.
V případě dobrých podmínek, které umožňují ulovení slušnějšího dravce, nasazujeme marmyšky o několik kategorií větších. Na ty už se dají napíchnout daleko robustnější dráždidla. Smáčci, nymfy, twistery, kopýtka, zkrátka vše, co by mohlo na pasivnější dravce fungovat. Je třeba ale brát v potaz poměr velikostí marmyška vs. nástraha, tak abychom se nepřipravili o zajímavý kolébavý chod, důležitý zejména při propadu.
Společně s hmotností marmyšky roste také akční rádius jejího použití, kdy se můžeme efektivně pouštět i do několikametrových hloubek.
Posledním a určitě neméně důležitým parametrem je velikost háčku, který dokáže podržet i silnější protivníky. U malých krystalek si lze jen těžko představit sáhodlouhé výměny názorů s dobře rostlými dravci.
Popis technických parametrů, vhodných způsobů vedení a účinných doplňkových nástrah by u marmyšek vydalo na několik kapitol, ale tímto směrem se pouštět nechci. Navíc už o nich bylo napsáno dost a dost. Raději zavzpomínám na konec roku, kdy jsme se s těmito kouzelnými šidítky vydali na břeh řeky Ohře.
Příjemné rozloučení
Do Silvestra zbývá jen pár dní a máme tedy jednu z posledních možností provětrat vláčecí pruty. Zima je spíše podzimem, protože po sněhu není ani památky. A Štědrý den na blátě se už pomalu stává jakousi tradicí. O to víc jsem překvapen, když ráno vykouknu z okna. Přes noc napadlo dobrých osm centimetrů těžké sněhové břečky a z oblohy padá další. Nu což, do oběda se to snad uklidní a třeba letos konečně uděláme pár rybích fotek na sněhu.
Když odpoledne vyzvedávám bráchu v práci, počasí je vlídnější. Jen se všude válí sníh, který snad ani sněhem není, a jak se rychle objevil, tak zase rychle mizí.
I díky tomu je Ohře o několik centimetrů zvednutá a její tok nabral na rychlosti. Počet míst, kde se budou nyní ryby zdržovat, se tak i v dlouhém nadjezí snížil jen na několik tišin. Začínáme v první z nich. Na místě, kde se nad hladinou sklání stará vrba. Jde spíš o neveliký dolík, který na zimu zabírají okouni. Tyhle rybky milují stín jako pes svoji boudu. Na Ohři ho poskytují zejména převislé keře, proto je škoda, že zde po různých pseudoúpravách břehů moc zelených kudrnáčů nezůstalo.
Já i Lukáš sázíme na stejnou a léty osvědčenou kombinaci. Zhruba dvougramovou marmyšku ve tvaru zploštělé kapky a pěticentimetrového smáčka Power Minnow od firmy Berkley. Houpu nástrahu pod sebe a po dopadu na dno ji pár cukanci oživuji. Po pár poskocích s ní vibruji k hladině, což je můj oblíbený test, zda se neobjeví nějaký zájemce.
Tady bych zdůraznil svoji velkou slabost pro polarizační brýle. Strašně rád se koukám pod vodní hladinu, a proto je mám na hlavě během každé vláčky, jak jen to světelné podmínky dovolují. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že spoléhat se jen na určité mechanické projevy rybího zájmu, které k našim dlaním doběhnou po vlasci v podobě různých drbnutí, je nedostatečné.
Někdy se zvědavý dravec prozradí třeba jen nepatrnou vlnkou na hladině. A pod ní? To jsou někdy divácky velmi vděčná představení. Sem tam ryba přijede jen tak na čumendu, co že se to tady jako děje. Jindy doslova očichává a olizuje potenciální sousto, ale pud sebezáchovy ji přeci jen dokáže udržet na uzdě.
A poslední kategorií jsou predátoři, kterým se útok prostě nezdaří. Zejména ve spojení drobná marmyška a okoun to platí stoprocentně. Je až komické, jak se na někdy celá tlupa okounů snaží dostat to malé vibrující soustíčko do tlamy, avšak ne a ne ho trefit.
Ale zpět od šedé teorie ke studené Ohři. Smáčka zastavuji u hladiny a kolem něj se objevují tři páry očí. Okounci zírají, co jim to zavítalo k obydlí, ale k ničemu se nemají.
Jednoduchá pomoc. Povoluji vlasec, smáček se krouživými pohyby propadá ke dnu a pruhovaná bandička maže za ním. Lehké drcnutí a jednoho okouna vytahuji nad hladinu.
To Lukášovi se po mém boku daří zapřáhnout něco těžkého. Opírá se do prutu a zanedlouho úspěšně zdolává…Rybářský čeřen! Rybolovné zařízení bylo sice vzpurným soupeřem, ale my chceme chytat ryby a ne čistit řeku od toho, co si tu kdo zapomněl. Jo, zapřáhnout kufr plný woblerů a pokud možno bez majitele, to by bylo jiné kafe.
Necháváme čeřen čeřenem a pokračujeme dál. Proudnou pasáž řeky ignorujeme a zastavujeme až nedaleko splavu. Pod holými olšemi by měla být šance na nějaké okouny, občas zde operují i mladé štiky.
Po chvíli jednu z nich, sotva půlmetrovou zubatou, Lukáš opravdu zdolává. Já kontruji okounem.
„Tak nakonec to snad dneska nebude tak zlé,“ prohlašuji, když pouštíme dalšího pruhovaného dravčíka. To nám již nad hlavami zmizela šedá mračna a nedaleké panelové domy rozzářilo slunce.
Na další zastávce dostává Lukáš do jemného proutku pořádnou pecku. To si na marmyšku vyšlápl hltavý tloušť. Má sice jen pár centimetrů přes čtyřicet, ale je zdravý a krásně vypasený. Takových tu už ani v létě mnoho nechytáme, bohužel.
Že to dnes Lukášovi prostě lepí, je zanedlouho potvrzeno pořádným šplouchancem snad metr od břehu. Právě tam, kde se ještě před chvílí vrtěla marmyška s nebohým smáčkem. Zásek sedí. Ryba odmotává několik metrů vlasce a zjevuje se u hladiny.
„A sakra, štíča. A bude mít tak sedmdesát!“ přibližuji z vysokého břehu dění pod hladinou. To nám moc optimismu do žil nevlévá. Bez lanka jsou podobné zdolávačky o infarkt. No, a když to vyšperkujete tím, že bohorovně necháte doma podběrák, je o krušné chvíle postaráno.
Lukáš dělá, co může. Drží rybu zkrátka a snaží se ji navést do mého dosahu. Klečím na zasněženém břehu a sleduji štičí pohybové kreace. Ostatně v čisté vodě je to opravdu pěkná podívaná.
Štěstí přeje připraveným, říkává se. A ačkoli my dva máme do nějaké připravenosti hodně daleko, přeje i nám. Scvaknu prsty na kropenatém hřbetu a je po boji. Štika podobně jako předchozí tloušť pěkně klamala tělem. Tahle třiašedesátka si na zimu vylepšila figuru tak, že by se za ni nemusela stydět ani sestra o deset centimetrů delší. Vyjímám háček z tenounké blanky na samé špičce tlamy a po nezbytném focení putuje štíča zpátky do vody.
Když si všechno sedne
Co dál? Vpravo je jenom mělčina, ozdobená několika kovovými nákupními košíky, co si zde pravidelně odkládají někteří snad méně bystří obyvatelé přilehlého sídliště. Pod splavem se zase valí voda jak na kanále v pražské Troji, takže zbývá protější břeh. Pod kapraři zdupanými plácky vede hlubší rýha a proud ubírá na rychlosti. Dáme tomu půl hodiny a zabalíme to.
Za chvíli jsme na místě a mrskáme marmyšky, kam jen dohodíme. A protože dnes to bráchovi jde, je dílem pouhé chvíle, kdy se jeho letitý prut Konger skloní nad hladinou jako mohamedán u Káby.
„To je těžká ryba,“ přibližuje mi aktuální pocity. Oba sledujeme, jak ryba po dlouhém oblouku bourá do břehu, asi deset metrů nad námi.
„Že by nějaký podseknutý kapr?“ zazní hodnocení podivného manévru. Na rozuzlení této rybí záhady si však musíme ještě počkat. Ryba bez výrazného nesouhlasu vplouvá pod náš břeh a já se snažím rozeznat, kdo si to na imitaci drobné rybky vyšlápl.
Z hlubší vody náhle vystupuje hřbet černý jako uhel a na délce mu k osmdesáti centimetrům moc nechybí. Ryba se líně naklání a vystavuje objemné stříbrné břicho s tmavými pruhy.
„To je candát jako prase,“ říkám zaskočeným hlasem. Škoda, že je zde tak strmý břeh. Vlézt do vody, tak tam zaběhnu až po pás. Nakonec do řeky strkám jen jednu nohu a natahuji se po candátovi. Ten velice neochotně vykouzlí dvě spirály a… Pink!
Marmyška letí k nebesům. Je po všem. Candát se jenom narovná, nad hladinou zamává ocasní ploutví: Pánové, těšilo mě.
Rozklepané ruce, velké zklamání a jedna mokrá bota. Poměrně tristní výsledek právě skončeného klání. Toho štěstí, by dnes už bylo asi opravdu moc. Ono v kostnaté tlamě candáta má problémy se zachycením i fortelně okovaný wobler, natož malý jednoháček na kusu olova. Není to také poprvé, a jistě ani naposledy, co nám jeden z těchto záhadných dravců předvedl obdobný kousek. Zkrátka to s námi umí.
Následující čas není tolik o rybaření, ale spíše o vstřebání toho, co jsme dnes prožili. Tohle byla opravdu výjimečná vycházka. Ukázala, jak to vypadá, když si to pomyslné rybářské soukolí sedne pěkně do sebe. Volba místa, rybí aktivita, akurátní nástraha a spoustu dalších drobností, které vedou k vysněnému cíli – krásným rybám. Nezbývá než si přát, aby takových dní bylo v dalších sezónách co nejvíce.
Text a foto Martin Stuchlík