„Na běžky? S tímhle?“ zhrozil se Dezolát.
„Přesně tak,“ potvrdila jsem skálopevně.
Chvíli se na mě vyděšeně díval a pak se náhle plácnul do čela. „Já už vím!“ vykřikl. „Ty chceš jet na Starou běžku do Abertam!“
„Co to je?“ znejistila jsem.
„Takovej ten běžeckej závod s prvorepublikovým vybavením. Zvítězí ten, komu se před cílem nerozpadnou lyže.“
Loupla jsem po něm vražedným pohledem a vytáhla ze skříně druhý set běžek. „Tak abys věděl, sehnala jsem i pro tebe.“
Dezolát vytřeštil hrůzou oči. „Děláš si srandu?“ vykřikl. „Ty vážně chceš, abych si něco takovýho přivázal k noze a vláčel se s tím bůhvíkam? A to nemluvím o tom, že ty tvoje prkna jsou z roku ‚jedna dva tři neposer se‘. Budeme vypadat jak výprava z pravěku! Nebo hůř – jako když nemáme na nový.“
Nic jsem neříkala a myslela si svoje. Výhodou ženského plemene je, že bez přílišného hluku a násilí jim to mužské obvykle samo po čase ustoupí. Čím to je, neví ani britští vědci.
Možná tím nenápadným, leč neustálým podsouváním těch „správných“ názorů, možná to má něco společného s teplou večeří, kdo ví. Ať už je to, jak chce, za týden jsme odfrčeli do Krušných hor nikoliv na běžecký retro maratón, ale s pevným odhodláním vrhnout se do zasněžených stop.
Po snídani jsme nasedli do auta a prohrabali se až k zasněženým pláním, odkud se do všech stran rozbíhaly vyrolbované běžecké stopy. Když Dezolát vypnul motor, oddychla jsem si. Bez řetězů v téhle divočině se dalo řízení auta přirovnat ke kraulování bez rukou.
„Jenom klid, mám to pod kontrolou,“ prohlásil můj neohrožený druh, vystoupil z auta a zapadl po pás do sněhu.
Když se vyhrabal ze závěje, otevřel kufr auta a odněkud vylovil teploměr. Vážně se na mě podíval a zapíchl ho do sněhu. „Mazání je věda, ale mám to naštudovaný. Nejdřív musíme zjistit teplotu a konzistenci sněhu.“
Strčila jsem si hroudu sněhu do pusy a zkoumala konzistenci.
Dezolát vytáhnul teploměr. „Mínus dva stupně. Hrubozrnnej nebo jemnozrnnej?“
„Studenej,“ vyplivla jsem sníh z pusy.
Nakonec jsme z několika plastových tubiček vybrali jednu a pokusili se ji otevřít. Vosk byl však zatuhlý a nedal se vytlačit. „Nevadí,“ řekl Dezolát a vytáhl odněkud šroubovák. Nabral s ním vosk z tuby a začal ho matlat na spodní stranu lyží.
Vtom se kolem nás prohnala dvojice postarších běžkařů. Dle stylu, značkových lyží a moderního oblečení se dalo soudit, že sportu holdují už nějaký ten pátek. Pohled na Dezoláta nacpaného ve šponovkách, který právě otíral voskem obalený konec šroubováku o hranu lyže, je patrně vyděsil natolik, že se rozhodli zastavit.
„Möchten Sie helfen?“ zeptal se starší pán.
„Nechci helfnout,“ vyprsknul Dezolát. „Jeď si zpátky do Reichu a neopruzuj. Nicht opruzírn!“
Němec koukal, pak se soucitně pousmál a raději i s polovičkou rychle odjel pryč.
Když se konečně podařilo s pomocí nářadí nanést lepivou hmotu na skluznice a rozetřít ji korkovým špuntem od včera vypitého šampusu, mohli jsme vyrazit.
„Jé, já zapomněla na chatě rukavice!“ vyhrkla jsem.
„Tak to máš smůlu, zpátky se nedostanem,“ prohlásil Dezolát a ukázal na řadu zaparkovaných aut za námi. Okolo nich poskakovali lidé, převlékali se, svačili a mazali běžky i sebe.
„Tyhle všechny amatéry musíme nechat bezpečně za sebou a na Chaloupky dorazit jako první,“ zavelel.
Chtěla jsem mu připomenout, jak ještě před týdnem prohlašoval, že na běžky pojede pouze přes vlastní nebo mojí mrtvolu a že pokud na tom člověk nestál přes dvacet let, raději by se k tomu už neměl nikdy vracet, protože zde hrozí velké riziko ztráty zdraví a hlavně vlastní důstojnosti. Raději jsem však mlčela a vážně přikyvovala.
Vyjeli jsme do stopy. Po tolika letech to byl opravdu slušný výkon, protože jsme ujeli téměř deset metrů bez padnutí. Než jsme přišli na to, jak v hlubokém sněhu efektivně vstát a nevypadat u toho jako sněžné prase, předjela nás třetina běžkařů. Dezolát se však nemínil vzdát.
„Jseš si jistej, že jsme vybrali ten správnej vosk?“ zapochybovala jsem, když jsem asi popáté upadla. Do kopce lyže podkluzovaly při každém kroku a z kopce stály pro změnu na místě.
„Dojedeme na Chaloupky, v nejhorším tam přemažeme,“ připustil Dezolát a skácel se na záda tak, že v okruhu pěti metrů totálně rozbil stopu.
„Stopa, stopa!“ zařval kdesi za mnou nějaký starší pán.
Nevědouc, co po mě ten člověk chce, přidala jsem na tempu a snažila se mu ujet. Marně.
„Stopa!“ křičel naléhavěji a funěl mi téměř na krk.
„Pane, nevím, co tím máte na mysli, ale jestli hledáte běžkařskou stopu, tak ji máte přímo před sebou,“ křičela jsem a dál uháněla.
„A můžete z tý stopy laskavě uhnout?“ rozčiloval se.
Konečně jsem pochopila a vylezla z kolejí. Dezolát, který právě močil v nedalekém lesíku, zahalekal: „Na ženskou si dovolíš, co? Srabe! Jestli chceš stopu, tak pojď ke mně a já ti jí ukážu v takovým detailu, že budeš mít sníh až za brejlema!“
Děda to naštěstí neslyšel, protože už byl kdesi daleko před námi.
Na Chaloupky jsme se doploužili po téměř dvou hodinách utrpení. Zbylé dvě třetiny běžkařů včetně dětí, důchodců a psů nás již dávno předjely. Slunce se pomalu vyhouplo na oblohu a začalo být vedro. Rukavice jsem vůbec nepotřebovala. Shodili jsme ruksaky, snědli sušenky a přemazali lyže voskem pro vyšší teplotu.
„Ujeli jsme pět kiláků,“ ukázal Dezolát na rozcestník.
„A do Nových Hamrů je to taky pět. Mohli bychom tam zkusit dojet, je tam hospoda,“ napadlo mě.
„Ale zpátky k autu to pak bude deset kiláků,“ prohlásil s neúprosnou matematickou logikou Dezolát.
„To dáme.“
„Tak jo,“ připustil. „Ukážeme všem těm baleťákům, zač je toho loket!“
Vyrazili jsme opět do uklouzané stopy, která na sluníčku začínala nebezpečně tát. Vtom vyjel z protějšího lesíku hlouček běžkařů.
Všichni si s uculováním prohlíželi náš styl „běhu plavmo“ a zejména starší pán v červené větrovce se na nás usmíval od ucha k uchu. „Máte svačinu, děcka?“ zeptal se, když nás míjel.
„No jasně,“ odpověděla jsem, i když jsem otázku moc nechápala.
„To je dobře,“ zahalekal, zamával hůlkou a odsvištěl pryč.
„To bylo divný,“ řekl Dezolát. Také jsem nechápavě zakroutila hlavou a rozjela se k lesíku.
Prozřeli jsme až po pěti kilometrech, když jsme schvácení a hladoví dorazili k hospodě v Nových Hamrech. Na dveřích se houpala cedulka s nápisem Sanitární den.
Dezolát si vztekle serval z hlavy zmijovku a šlehnul s ní do závěje. „Taky to mohl ten dědek říct rovnou, že maj zavřeno!“ zařval. „Nemuseli jsme se sem táhnout takovou štreku.“ Pak do sebe nacpal poslední sušenku, narazil si čepici a vyrazil zpět směrem na Chaloupky.
K autu jsme dorazili, až když se slunce sklánělo k západu a na bílých pláních se začínalo pomalu smrákat. Na parkovišti už nikdo nebyl, jen naše opuštěné auto a hvízdající vítr. Naprosto vyčerpaní jsme se skáceli jako šraňky do závěje v pangejtu.
„Tak nevim,“ zasípal Dezolát, „podle mě musíme mít špatný vosky.“
„Já myslím, že vybavení neselhalo. Narozdíl od nás…“ procedila jsem skrz zuby.
Dezolát si strhl zmijovku a pokusil se na mě zaostřit: „No vidíš, tak nepojedeme příští rok přece jen na tu Starou běžku do Abertam?“
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/