V roce 2011 se přehrada Skalka u Chebu kvůli opravě betonového pláště hráze ocitla téměř bez vody. Vrčení bagrů a cinkání lopat znělo nad zarostlými pláněmi, které místní ryby po dlouhé roky nazývaly domovem, téměř jako bití na poplach. Těch pár dlouhých měsíců se pro šupinaté domorodce stalo opravdovým bojem o život, při kterém řídly jejich řady jako obilný lán během žní.
V předchozím díle jsem se věnoval bolenovi dravému, coby nositeli známky nejvyšší kvality místních dravců. Nyní řádky vyčlením predátorovi, který za stříbrným lovcem v žádném ohledu nezaostává, ba naopak.
Náš jediný dravec ženského jména, jenž díky své tělesné stavbě budí respekt nejen ve vodní říši, ale i u nás, prostých suchozemců. Pro někoho je královnou, pro jiné chladným monstrem se zákeřnou povahou. Každopádně štika obecná ke Skalce patří jako růže do vlasů krásné dívky, a je jedno, zda jde o kudličky číhající u každého většího pařezu, nebo krokodýly zapsané tučným písmem v evidenci trofejních úlovků naší republiky.
Úbytek vody vyhnal štiky z dlouho okupovaných teritorií. Nyní musely své právo na existenci hájit na malém jezeře v ostré konkurenci soukmenovkyň a rybářských nástrah. Skalka ten rok zažívala doslova štičí hody.
Zprávy o zdolaných obrech, mezi kterými třeba takové osmdesátky snad ani nestály za řeč, kroužily nad Chebem v pravidelných intervalech. Zřejmě největší štikou toho roku byla zubatá dlouhá 128 centimetrů o váze 18 kg, která tři dny po zahájení ukončila svůj život na jedné ze sumcařských bójí.
Míst, kde se rybářům podařilo ulovit pěknou štiku, bylo mnoho. Ať už šlo o meandrující Ohři nad aktuálním přítokem, nebo podkalenou pasáž u hráze. Jedno místo však čnělo vysoko nade všemi.
Utopené koryto zde podél příkrého břehu opisuje táhlý oblouk, na jehož konci se jako had stáčí do esíčka. Nově nastavená hloubka zhruba čtyři metry a kolem ní v roli neústupných strážců rozvětvené pařezy. Ideální místo, ve kterém v době nouze velké štiky vytvořily doslova kolonii.
Jakmile byla ulovena některá z nich, nahradila její místo druhá. Za těch několik měsíců se z toho sotva padesátimetrového kousku vody vytahalo přes deset štik okolo metru. Někdy třeba tři za víkend, jindy rybáři čekali na záběr skoro měsíc.
Každopádně tato přírodní anomálie odčerpala ze Skalky většinu štičích pokladů, které dodnes nebyly nahrazeny. A právě tady, na strmém břehu plném kamení, se odehrály dva příběhy, ve kterých jsme se s velkými štikami setkali tváří v tvář.
Setkání první
Rok se s rokem sešel a opěvovaný šestnáctý červen byl opět tady. Abstinenční půlrok bez přívlače jsme tehdy kupodivu zvládli poměrně dobře a s hlavou vztyčenou. Svou rybářskou touhu jsme si plnili nad feederovými pruty, které – ať už na Jesenici, či na samotné Ohři – přemlouvaly ryby k záběru s příjemnou lehkostí.
Pracovní vytížení nám také jen málokdy dovolilo toulat se v myšlenkách s vláčecím prutem kolem řeky. A tak se červen přiblížil tak kvapnými kroky, až stál náhle ve dveřích a s klepáním se ani neobtěžoval.
Už od svítání jsme pobíhali po obnažených březích Skalky. Mezi úlovky se střídali boleni, štiky a okouni různých velikostí. Mezi lepší se však dala zařadit jen jedna zubatá pětašedesátka a okoun dlouhý třicetčtyři centimetrů, který mi udělal velkou radost.
Podvečerní část jsme vyhradili široké ploše nad hrází. Opět následovala řehole spojená s přívlačí na velké vodě. Dalekonosné náhozy, navíjení, pocukávání, šplouchání… To vše pořád dokola. Člověk jen hleděl na prostornou hladinu a čekal, kdy se mu do rukou přenese to krásné drbnutí, či ztěžknutí oznamující rybího zájemce na druhém konci vlasce.
A zájemce se skutečně našel. Můj mělce plovoucí Ares od Gloogu pomalu skotačil ke břehu, když se na jeho levoboku, z šera kalné Skalky, vynořil stín. A než jsem se stačil vzpamatovat, stín se proměnil v parádní štiku. Zubatá, jež se mohla honosit přívlastkem “metrová“, přidala na tempu a elegantní otočkou vpravo uchvátila wobler. Jedno máchnutí ocasní ploutví ji katapultovalo zpět do hlubin, pak přišel můj zásek.
Prut se prohnul, brzda zabzučela a nástraha přistála vedle mne na břehu. Bylo po slávě. Skalku jsem počastoval několika vulgarismy, které si ani nezasloužila, a plný emocí jsem vše na dálku popisoval Lukášovi. Ani jsem si nevšiml, že za mými zády přicházejí další dva rybáři. Naštěstí má slova zanikla v šumění stromů.
Dva rybičkáři zaujali pozice hned vedle nás. Na třiceti metrech břehu čtyři živé rybky versus dva woblery. Tenkrát jsem si přál, aby se ten večer už štika raději neobjevila.
Po chvíli Lukáš nasadil bolenový Hermes a hned při prvním náhozu dostal ránu, až v blanku zapraskalo. Cívka se roztočila do vysokých otáček, jak ryba prchala na volnou vodu.
Byla silná. Až moc silná.
„To bude bejk,“ konstatoval zklamaně brácha a rybu přibrzďoval. A skutečně se jednalo o tolstolobika. Sladkovodní velrybu, která tak ráda v letních měsících křižuje hladinu Skalky. Zhruba devadesáticentimetrová potvora opisovala dlouhý oblouk a pak jako utržený vagon nabourala do břehu po naší levici. Ryba se oklepala jako boxer po levém háku a mazala zpátky tam, odkud přišla. Naštěstí už bez našeho wobleru ve hřbetě.
Neuplynulo však ani deset minut a tolstolobik se na prutu zatřepal i mně. Zapřáhl jsem ho na pomalu tažený wobler Nike, sotva pět metrů přede mnou. Ještě silnější ryba pádila až téměř k protějšímu břehu, aniž by nějak reagovala na mé pokusy v podstatě o cokoliv. Nadávky přerušilo až náhlé uvolnění nástrahy. Zaplaťpánbůh za to.
Setkání s rybami, které původně pocházejí z povodí asijské řeky Amur, nás tak zaměstnalo, že jsme si ani nevšimli, jak se obloha na západě oděla do smuteční černé barvy a pomalu začala požírat modř nad námi. Zprvu drobné kapičky, vytvářející na hladině roztomilé kroužky, se náhle změnily v těžké krůpěje drtící vše v okolí, včetně našich maličkostí.
Hromadného úprku rybářstva jsme se nezúčastnili v naivní víře, že si ještě určitě nahodíme. Po půlhodině moknutí pod mladým dubem jsme však své rozhodnutí radikálně přehodnotili a utíkali přes hráz k autu.
Ač mé tělo sevřela únava, neusínalo se mi ten večer lehce. Viděl jsem ji pořád před sebou. Zubatou královnu v plné zbroji, jež byla tak blízko a přece tak daleko.
Ráno moudřejší večera
Páteční ráno nás přivítalo mnohem vlídnějším počasím. Po dešti ani památky, a tak jsme s chutí – ještě za hluboké tmy – sešli k místům předchozího nezdaru. Břeh byl prázdný. Oba jsme nasadili mělce plovoucího Arese, jehož pohyb a tvar dokázaly štiku zaujmout.
Druhý nához a pod hladinou jsem dostal pěknou ránu do prutu. Že jde o bolena, nebylo pochyb. Žádný gigant, ale opřít se do toho uměl.
Vychutnával jsem si zdolávání a přes pravé rameno koukal po Lukášovi, zda rybu zaregistroval. Ten však řešil zcela jiný rébus. Zdálo se, že wobler pověsil na jeden z pařezů, kterých je tu jako holubů na historických chebských náměstích.
Cloumal s prutem ve snaze nástrahu vyprostit. Domnělá vázka se však náhle dala do pohybu.
„To je ryba! A pěkná!“ křikl po mně. Nic naplat. Bolena měřícího něco k šedesáti centimetrům jsem dotáhnul smykem pod nohy a bez nějakých průtahů jej pustil zpět. Za chvíli už jsem stál u Lukáše s podběrákem v ruce. Ryba kroužila u dna, brácha jí však příliš prostoru k nějakým dlouhým výpadům do pařezů nedával.
V ranním šeru se ryba vynořila u hladiny a já měl jasno. Je to ona. Štika, která mi dala včera sbohem. Stejná nástraha a stejné místo. Jen o několik hodin později. Přímo tady se včera houpaly dvě kačeny, takže kdyby nezačalo pršet, kdo ví, jak by se události kolem štiky vyvíjely.
S přibývajícími víry rostla i naše nervozita, která eskalovala při ukázkovém štičím saltu. Síly však vodnímu tvoru ubývaly daleko rychleji, než rybáři na břehu, a celý souboj mířil k závěru. Na druhý pokus jsem rybu u břehu podebral.
Tak tohle už byl dravec. Masitý válec s prostornou tlamou a širokým kormidlem místo ocasu. Únava a bolest zad byla rázem pryč. Kvůli těmto okamžikům člověk celé to martýrium podstupoval, a stálo to za to. Metrovka se nakonec nekonala. Štika měřila “jen” devadesát tři centimetry a byla v parádní fyzické kondici.
Kvůli práci jsme pak chytali už jen slabou hodinku, ale vůbec to nevadilo. Cíl byl splněn. Těsně před odchodem jsem ještě vytáhl pohublého bolena okolo pětapadesáti centimetrů, který napálil Slidera hned po dopadu na hladinu, a s prvními slunečními paprsky jsme odešli domů.
Setkání druhé
Byla polovina srpna. Dovolená se už pomalu chýlila k závěru a my jsme s Lukášem opět vyrazili na atraktivní místo.
Opatrně jsme klouzali po příkrém svahu a už z dálky bylo jasné, že nejsme jediní, kdo tehdy zatoužil vydobýt si zde rybářské slávy. Silueta rybáře a kačena na hladině měly naše přívlačové zájmy vytlačit kamsi na okraj horké zóny.
Dole se však situace změnila. Byl to kamarád Pavel. Bytelný prut opřený o pařez a v ruce lehké párátko, kterým plnil řízkovnici. Nad tím vším se nesla hudba z malého rádia, které coby povinnou součást výbavy odkoukal od místních důchodců.
Pavel, řadící se k výborným vláčkařům, tentokrát zvolil živou nástrahu a vyrazil přelstít některého z místních sumců. Nutno říci, že téhle fousaté potvory s bezedným žaludkem bylo vždy ve Skalce naštěstí jako šafránu.
Budiž tomu důkazem úlovky party sumcařů, která na dlouhou dobu obsadila rozvaliny bývalé obce Kámen. V jejich vezírku, jestli se tak vůbec dá to dvoukubíkové kovové monstrum nazvat, skončilo jen několik sumců kolem metru. Pro rumem vonící partu intelektuálů to bylo po měsících příprav velké rozčarování.
Pavlův velký cejnek malý poctivě tahal zelený splávek po hladině a pranic si nedělal hlavu z toho, jestli mu do tempa hraje Michal Tučný, nebo láteří některý z politiků. Svou práci odváděl znamenitě.
S bráchou jsme zaujali místa v těsné blízkosti a za družného hovoru pročesávali okolí woblery. Zrovna, když jsme hodnotili ústup ze slávy hokejové Energie Karlovy Vary, zatřepala se kačenka s červenou anténkou a zmizela pod hladinou.
Pavel nepatří k rybářům, kteří by nechávali rybu posychrovat dlouhým zažráním. Proto jen lehce došponoval šňůru a opřel se do prutu. Místo tuhého odporu však na hladinu vyletěl splávek i s prázdnými háky. Cejnka si ryba ponechala jako odměnu za šikovnost.
Po chvíli se scéna opakovala. Čerstvého cejnka si opět vyhlédl dravec a táhl jej i s plovákem do mělké části za korytem. Než však mohl rybář zaseknout, vyloupl se splávek na hladině opět bez nástražní ryby.
Dravci měli skutečně chuť, bohužel pro mě a bráchu jen na čerstvé maso. Nástrahy z tvrzené pěny, nebo kovu byly naprosto mimo hru. Tato domněnka se potvrdila za deset minut, kdy se z cívky začaly odvíjet další metry.
Mizející šňůra zvolnila tempo, až se úplně zastavila. Pavel ji opět došponoval a opřel se do prutu jako Jan Železný do oštěpu v dobách své největší slávy. Po třetí už se k nám Skalka neotočila zády a zásek seděl. Prut, který byl konstruován pro lov velkých ryb, se ohnul do poctivého oblouku.
„To bude štika a velká,, měřil Pavel soupeře, který se rázně tlačil kamsi do hlubin, kde za dávných časů bujel bukový les.
Nesmlouvavost ryby však narážela na nesmlouvavé nářadí rybáře, který ji pomalu táhnul ke břehu. Klidnou hladinu rozčeřil vír, pak další, a nakonec se objevil dravec samotný.
„Ty vole, to je kus,“ vyprskl jsem při pohledu na štiku, či spíše strakaté monstrum, kterému se pranic nelíbila přítomnost břehu. Jako kůň se štika vzepjala v šíji a svých možná stodvacet centimetrů katapultovala nad hladinu.
Prudce trhla hlavou a plácla sebou o hladinu, jako by šlo o půlmetrové štíhle někde pod splavem. Ty tam byly obecné poučky o způsobu boje větších štik, které spíše spoléhají na svou sílu a zkušenosti, než na divoké kreace někde mezi komáry.
Taková salta předvedla štika ještě dvě. S brunátným výrazem ve tváři dštila síru a plivala jedovaté sliny na všechny strany. Za pár okamžiků ale vklouzla do podběráku, kde její rozzuřenost dosáhla vrcholu. Měl jsem pocit, že tu konstrukci z hliníkových trubek a měkkých nýtů rozštípe na maděru.
V podběráku vrzalo a praskalo, ale svůj úkol splnil. Rybu jsme odnesli daleko od jejího živlu a nastal čas pro gratulace spojené s fotografováním. Bylo to něco nepopsatelného. Stočtrnáct centimetrů dokonalých křivek, oděných do kropenatého kabátu. Oproti standardním úlovkům působila jako Honda CBR vedle mé stařičké Jawy 250.
Štiku Pavel uložil do velkého vezírku, který vyšponoval vidličkami. Neměl zájem dravce zabít, ale pouštět takovou štiku před zraky lačných zájemců by pravděpodobně jen uspíšilo krutý konec.
Ryba si lebedila u břehu, mi na břehu a woblery zase pod hladinou. Prostě idylický večer, při kterém jsme s bráchou překypovali spokojeností, aniž bychom sami nějakého dravce zdolali.
Každou chvíli jsme se skláněli nad sítí, abychom si do paměti vryli ty ladné tvary, tak trochu přefouknuté nad běžný průměr. Vezírek zaujal také kolemjdoucího Vietnamce, který měl ze štiky až dětinskou radost. Hihňal se, gestikuloval a vše doprovázel absolutně nesrozumitelnými výrazy.
Mimochodem onen křenící se prodejce zboží nejvyšší kvality za nejnižší ceny byl také poměrně zajímavou figurkou toho roku. Jen on sám, vybaven prostým náčiním a s nástrahami v boxu na nářadí, zde vytahal tři štiky kolem metru. To samozřejmě u některých kolegů rybářů mělo zasloužený ohlas. Prskání pod fousy a vyčítavé pohledy patřily k těm slušnějším formám projevu.
Skalku si lehce a citlivě začala podmaňovat tma. A ve tmě štika nepozorovaně opustila nedobrovolné zajetí a ponořila se zpátky do ponurého světa. Světa, který byl ten rok pro místní ryby přeci jen až příliš malý.
Konec nevšední sezóny
S příchodem podzimu byly práce na hrázi ukončeny a hladina se vrátila na běžný zimní stav. Ryby našly mocného ochránce v podobě zatopené zeleně a rybáři měly takřka utrum. Tehdy Skalka vstoupila do další etapy svého života. Do etapy rekonvalescence a znovunabytí sil, které – jak ukázaly následující roky – hledala velmi těžce.
Martin Stuchlík