Ve 20. století padl jeden mýtus. Člověk pokořil nejvyšší horu světa. S dobýváním Mount Everestu jsou přitom historicky spjati zejména tří velikáni horolezectví, z nichž dva již nežijí. Všichni tři se ale nyní potkávají na jevišti Západočeského divadla v Chebu. V monodramatu Everest. V tak trochu jiné přednášce, jejímž autorem je David Beneš. Herec, který sílu Himalájí skutečně cítil.
Západočeské divadlo v Chebu (ZDCH) uvádí již čtvrtý měsíc tvoji autorskou hru Everest, která je určitou koláží přednášky a dramatických útvarů jako jsou tragédie a komedie. Jak tě napadla právě tato látka? Téma lidského dobývání nejvyšší hory světa?
Četl jsem knihu „Melloryho druhá smrt“ od Reinholda Messnera. Kniha se týká otázky, kterou všichni horolezci i historici dodnes řeší. Tedy jestli Mellory ve 20. letech minulého století skutečně vystoupal na vrchol Everestu a zahynul při sestupu z něj. Nebo jestli vrcholu nedosáhl a zahynul těsně pod ním.
Messner tuto knihu napsal velmi zajímavě. Je vyprávěná ústy samotného Malloryho. Mallory, jeden z nejlepších horolezců v období po 1. světové válce, v ní mimo jiné vypráví o své posedlosti, ale také o smrti. Messner cituje třeba z jeho dopisů a vysvětluje, proč se příběh George Leigha Malloryho stal jako jediný mýtem.
Takže prvním impulsem se stala „Malloryho druhá smrt“?
Ano. Tato zajímavá kniha o prvopočátcích dobývání nejvyšší hory světa mi vnukla prvotní myšlenku. Jenomže jsem pořádně nevěděl, jak ji rozpracovat dál. Přece vyprávějící nebožtík Mallory nebude na jevišti jen sedět a koukat? Třeba na čínskou výpravu, nebo na odpadky.
A tak jsem si přečetl životopis dalšího horolezeckého velikána – sira Edmunda Hillaryho. A jelikož je pozoruhodný, napadlo mě spojit příběhy těchto velkých osobností v jeden celek.
Nakonec tedy vznikla jakási hraná přednáška, v níž se osudy všech horolezeckých postav prolínají v přítomném okamžiku.
Jak daleká byla cesta od první myšlenky k listopadové premiéře Everestu?
Přibližně dva roky. Na textu jsem pracoval, když jsem měl zrovna čas. V období příprav jsem přečetl pět knih na dané téma.
Dva roky? Takže jsi na hře začal pracovat během covidové pauzy?
Ano.
Jedná se o inscenaci typu one man show. Hraješ v ní tedy sám, a to hned tři velikány horolezectví. Malloryho, Hillaryho a Messnera. Muže spjaté se zdoláváním nejvyšší hory světa v průběhu 20. století. Co ses o nich dozvěděl během přípravy hry?
Přestože jsem přečetl několik jejich knih, netuším, jací ve skutečnosti byli. Popisují v nich spíš události a lidi kolem sebe, než sami sebe. Jejich povahy lze ze stránek těchto knih vyčíst jen částečně, povrchně.
Pro hru jsme je potřebovali výrazně oddělit. Aby byli kontrastní, a tím pro diváka snadněji zapamatovatelní. Vycházeli jsme proto z určitých klišé, než z jejich skutečných povah.
Z Malloryho jsme proto s režisérkou hry Martinou Pokornou udělali anglického gentlemana.
Naproti tomu o Hillarym víme z fotografií, že byl vysoký. Hillary byl například o hlavu vyšší než Messner. Takže jsme ho stvořili jako hřmotného, bodrého obra. Avšak jestli takový byl ve skutečnosti, nevíme. Možná, že byl. Možná ale vůbec ne.
O dosud žijícím Reinholdu Messnerovi jste ale měli k dispozici asi nejvíc informací?
U Messnera jsme si říkali: Tak co s ním? Jak ho uchopíme? Nakonec jsme akceptovali, jak vypadá na fotkách.
Je mezi nimi postava, která se ti hraje lépe?
Možná právě Hillary.
Jak diváci Everest přijali?
Myslím, že dobře. Zatím jsem nezaslechl žádné výtky.
Při přípravě hry jsi byl opakovaně konfrontovaný s historickými milníky, které se vážou k dobývání nejvyšší hory světa. Napadlo tě při čtení knih, že některý z milníků bys chtěl zažít? Nebo naopak? Že sis třeba řekl: Tak tohle bych zažít opravdu nechtěl.
Určitě jsem o všem hodně přemýšlel. Malloryho pokusy o zdolání Mount Everestu jsou dnes sto let staré. O horu se pokusil celkem třikrát ve 20. letech minulého století. S lidmi kolem sebe byl průkopníkem.
Oni prošlapávali cestu všem, kteří přišli dlouho po nich. Tedy i Hillarymu a Messnerovi. Neměli přitom žádné speciální oblečení ani technologie. Vysoko nahoru lezli v obyčejných kabátech. Měli primitivní mačky, žádné karabiny a speciální výbavu. A vylezli skoro až na nejvyšší vrchol světa. Přitom museli vydržet obrovskou zimu.
Tohle bys zažít nechtěl?
Asi ne.
A něco jiného ano?
Myslím, že ne.
Ptal jsem se proto, že podobné touhy – zdolání nejvyššího bodu planety, nejhlubšího místa, nejsevernější kóty apod. – vnímám jako velmi extrémní. A nerozumím úplně tomu, proč kvůli pokusům o pokoření extrémních cílů riskovat vlastní život.
Stoupat do himalájských výšek je extrémní. Člověk je neustále v mokru, v zimě, v ledovém větru. Když se zkazí počasí a přijde bouře, pak třeba týden nevyleze z malého stanu.
Pro většinu z nás tohle dobrodružství není. Na druhou stranu hory mám rád a rozumím tomu, co se horolezcům na cestě vzhůru líbí.
Během práce na hře tě nepřepadla touha vypravit se do Himalájí a pokořit tam nějakou osmitisícovku?
Ne. Rád si na nějakou horu vylezu, ale abych honil výškové metry a rekordy, tak nastavený nejsem.
V Himalájích už jsi však byl…
Ano, jednou. Na indické straně Himalájí. Vystoupal jsem do výšky skoro pět tisíc metrů, kde jsem zažil horskou nemoc. Prožil jsem tam tři velmi těžké dny.
Jak se horská nemoc v Himalájích projevovala?
Udělal jsem hloupost. Lezl jsem nahoru a nebyl stoprocentně fit. Měl jsem nějaké střevní potíže, což je v Indii běžné. V pěti tisících metrech se však problémy rozjely naplno a tři dny jsem běhal mezi stanem a záchodem, tedy dírou v zemi.
Hillary si při výstupu na Manáslu zlomil žebro a také si myslel, že ho rozchodí. Lezl dál nahoru, ale pak někde pod vrcholem zkolaboval. Naštěstí se ostatním podařilo ho dostat dolů. Od té doby už žádnou osmitisícovku nevylezl. Vylezl vždycky do šesti tisíc a udělalo se mu špatně.
Nejlepší lék na horskou nemoc je sestoupit o pár set metrů níž. To mohu taky potvrdit z vlastní zkušenosti. Všechny potíže rázem odezněly.
Takže ostřejší curry jako prevence proti střevním potížím v Indii nepomohlo…
(smích) Nebylo to nic příjemného.
Co si myslíš o lidské touze dobývat nejdrsnější a nejextrémnější místa planety i mimo ni? Proč mají lidé potřebu neustále se něčeho zmocňovat a jít přitom až za hranice přijatelného rizika? Nevím o tom, že by třeba nějaká smečka lvů zatoužila po výpravě na Severní pól. Anebo že by nějaká potápka snila o tom, že se zobákem dotkne dna Mariánského příkopu. Co to o nás, o lidech, vypovídá?
Těžko říct, netuším. Třeba Nepálci. Himaláje mají přímo u nosu, ale nikdy je nenapadlo, že by měli hory zdolávat. Že by na ně měli lézt, šplhat na nejvyšší vrcholy. Proč? K čemu? Věřili, že tam žijí Bohové, a to bylo vše. Žili si pod horami své životy a stačilo jim, že si pod nimi něco vypěstovali.
S dobýváním vrcholů tam přišli až Evropané. Je možné, že někteří Nepálci přemýšlejí, proč tam ti Evropané lezou? Co z toho mají? Proč touží tam vysoko nahoru, když nahoře mohou umřít?
Tvůj divadelní Everest osvěžuje i několik vtipných obrazových koláží. Zeptám se na jednu konkrétní, kterou jako diváci vidíme v samotném závěru. Na koláž, která mě rozesmála. Současně mě však vyděsilo její sdělení. Totiž komercionalizace. Jde mi o koláž, kde před vrcholem Mount Everestu stojí kilometry dlouhá fronta horolezců, jako by čekali na prohlídku korunovačních klenotů. A mají tam k dispozici téměř veškerý komfort moderní doby. Mohou se občerstvit u McDonalda, který stojí před vrcholem nejvyšší hory světa. O kus níž mají k dispozici suché WC. Mimo to tam někdo ztratil chytrý telefon, který našla horská gorila. Kdo je autorem koláží?
Vymýšleli jsme je s Martinou Pokornou, která hru režírovala. A naše výtvarnice pak kolážím dodala potřebnou formu. Také nad nimi jsme strávili poměrně dost času.
Víc postav než v Everestu ztvárňuješ v Sexu na vlnách, skvělé komedii kanadského dramatika Norma Fostera, kterou Západočeské divadlo v Chebu (režie Zdeněk Bartoš) hraje několik sezón. Kolikrát už diváci v Chebu viděli Sex na vlnách?
Od premiéry v lednu 2018 měl Sex na vlnách přes padesát repríz.
Jedná se tedy o jednu z nejúspěšnějších inscenací chebského divadla posledních let?
Asi ano. Kolem padesáti repríz měla i hra Jak utopit dr. Mráčka.
V Sexu na vlnách hraješ hned čtyři odlišné postavy. Například rockera Tommyho s vizáží Kissáka, na jehož hotelový pokoj pronikne mladá rocková fanynka Melody (Pavla Janiššová). Jsi také Lou, manžel Betsy (Vladimíra Vítová). Spolu tvoříte stárnoucí pár slušňáků, kteří mají dostat 5000 dolarů za sex v přímém rozhlasovém přenosu. Celá hra je jedna šílenost vedle druhé. Je v ní hodně momentů, kdy jako herci bezpečně víte, že diváci vybouchnou smíchy?
Nevím, jestli je jich hodně, ale určitě jsou. A užíváme si je. Po tolika úspěšných reprízách jsme uvolněnější a snad se nám, hercům, daří tento fakt přenášet i na diváky v hledišti.
Máš mezi nimi nějakou svoji oblíbenou scénu, či repliku? Chvíli, kterou si jako herec užíváš o něco víc než ostatní?
Asi mě baví, když se s Vlaďkou, mojí ženou, dohadujeme, jestli dělám předehru nebo ne. U toho se často takzvaně „odprdneme“.
Davide, letos jsi v chebském divadle, kam jsi přišel po krátkém angažmá v těšínském divadle, už dvacátou sezónu. Oslavíš dvacet let v Západočeském divadle?
To je pravda. (smích) Mojí první inscenací v Západočeském divadle byl Višňový sad. Premiéru měl na konci května 2003…
Po studiích jsi z Prahy zamířil na daleký východ do těšínského divadla, kde jsi vykonával náhradní vojenskou službu. A odtamtud jsi zamířil pro změnu na daleký západ, prakticky až do Bavor – do Chebu. Jak kluk z Prahy zakotví v Chebu?
To je jednoduché. My jsme si nemohli vybírat. V našem ročníku bylo třicet lidí a nabídku k profesionálnímu angažmá dostali jen tři. Po škole jsem musel na civilní vojenskou službu a tehdy mi odpověděli z Těšína, kam jsem zamířil se spolužákem.
On pak shodou okolností nastoupil do Chebu. A když odtud odcházel jiný kolega, dal mi vědět: Hele, tady jeden odchází, napiš sem. A tak jsem napsal do Chebu.
Zřejmě jsi udělal dobře. Jsi velmi vytěžovaný herec…
Nestěžuji si. (smích) Jsem rád, že jsem si mohl zahrát a zkusit naprosto všechno. Role vážné i komediální. Nebo třeba monodrama jako je právě Everest. Zkusit si s plnou parádou, jaké to je utáhnout sám na jevišti celou inscenaci.
A jaké to je?
Náročné. Herec si vůbec neoddychne. Nemá se o koho opřít. Oči diváků v hledišti se upírají jen na něj a on je na všechno celou dobu sám. I proto si musí správně rozložit síly.
Jsi už Chebák po dvaceti letech v Chebu?
Jo! Mně menší město maximálně vyhovuje. Třeba, že se nemusím nikam dopravovat přeplněným metrem. Fakt, že v Chebu bydlím pět minut od divadla, je pro mě úžasný. Někdo musí dojíždět do práce hodinu, nebo hodinu a půl denně. A já mám takové štěstí, že bydlím hned vedle svého pracoviště.
V sezóně 2008/09 sis ale dopřál pauzu od herectví a cestoval po světě. Absolvoval jsi pěšky pouť do španělského Santiaga de Compostela, navštívil portugalskou Fatimu i Lisabon, potom jsi dva měsíce trávil v jihovýchodní Asii (Thajsko, Kambodža, Laos). Takže jsi tehdy strávil významnou část roku s báglem na zádech…
Vlastně ano. (smích)
Jak vypadalo tvé toulání po jihovýchodní Asii?
Tak, jak se po Asii obvykle cestuje. Člověk směřuje z jednoho místa na druhé a nemá šanci nikam uhnout. Takový turistický konzum, což mi nevyhovuje. Ale bylo to tak.
V této oblasti Asie je v jistém slova smyslu riskantní vystoupit z davu a uhnout z obvyklých turistických tras. Pokud z nich uhnete a pojedete někam, kde není obvyklý turistický servis, tak utratíte dvakrát více peněz. Oni vás pak vnímají jako turistu v nesnázích a za všechno si nechají pořádně zaplatit.
Rozumím… Vítej, náš cizinče. Co jsi nám přinesl?
Přesně! To jsme zažili hlavně v Laosu. Abych uvedl příklad. Nechali jsme se odvézt za dvacet dolarů asi třicet kilometrů po Mekongu do jedné vesnice. Avšak dostat se z ní potom za stejných podmínek zpět už nešlo. Zpátky nás nikdo nechtěl odvézt. Jedině za sto dolarů. Tedy pětinásobek původní ceny.
Chtěli nás odrbat, což se nám nelíbilo. Mávali jsme proto na lodě, které pluly po Mekongu, ale nikdo nezastavil. Až jsme nakonec museli přijmout jejich cenu a zaplatit sto dolarů za návrat.
Jinak ale v jihovýchodní Asii bylo příjemně.
Václav Fikar
MEDAILONEK DAVIDA BENEŠE:
David Beneš se narodil v roce 1979 v Praze. Ve znamení Štíra. Vystudoval Vyšší odbornou školu hereckou v Praze-Michli. Do angažmá v Západočeském divadle v Chebu nastoupil v roce 2003.
V sezóně 2008/09 si udělal roční pauzu na cestování po světě. Během ní se vydal na pouť do španělského Santiaga de Compostela, do Portugalska, dva měsíce strávil v jihovýchodní Asii (Thajsko, Kambodža, Laos). V Indii v roce 2011 okusil trochu ze síly Himalájí a smočil prsty v posvátné řece.
V Západočeském divadle odehrál desítky rolí, hlavních i vedlejších. Ztvárnil i několik historických postav. Byl například Hitlerem (Doma u Hitlerů), Alexandrem Dubčekem (Políbila Dubčeka) i Mirkem Dušínem (Rychlé šípy RELOADED). Byl Andrejem Prozorovem (Tři sestry) i Dr. Watsonem (Prokletí rodu Baskervillů).
V jedné z nejúspěšnějších inscenací ZDCH posledních let, v Sexu na vlnách, ztvárňuje čtyři rozdílné postavy (Lou, Nick, Tommy, Jerry).