Něco vám na sebe prásknu, i když bych to jako správná ženská dělat neměla. Jenže jsem taky spisoška, jak se teď s oblibou na Plzeňsku říká, a ty na sebe občas musí něco bonznout. Pomalu a jistě se totiž přiblížila chvíle, kdy se první cifra čísla udávajícího můj věk promění z dvojky na trojku.
„Třicítka je ten nejlepší věk,“ chlácholil mě můj muž, když viděl, jak se zamračeně prohlížím v zrcadle. „V tomhle věku si ženská všechno nejvíc užívá,“ dodal a mrknul na mě. Raději už jsem se neptala, co si mám pod pojmem „všechno“ představit. Tak jsem se jen rozhlédla po bytě, který po revizi našich dvou dětí vypadal jako Vrbětice po výbuchu, a šla si užívat uklízení.
Jedinou výhodou paradoxně bylo, že mě moje jubileum zastihlo zrovna během pandemie koronaviru. Pocity frustrace a deprivace z přibývajících let jsem tak mohla bezpečně zamaskovat rouškou. A protože hospody byly ještě zavřené a organizovat nějaké větší sešlosti se také příliš nedoporučovalo, mohla jsem oslavy mých kulatin vesele sabotovat.
Důvod bojkotu byl nasnadě. Číslo třicet mi nikdy nebylo sympatické. Vždycky mně připadalo, že třicátníci jsou strašní suchaři, kteří berou život příliš vážně. S těmi, kteří mají čtyři, pět a více křížků na hrbu je větší sranda, protože ti už pochopili, že život nakonec stejně nikdo z nás nevyhraje, takže ho mají takříkajíc „na háku“. (Dobře, existují jedinci, kteří zůstanou morousy nadosmrti, ale to jsou výjimky a ty potvrzují pravidlo.)
S třicátníky je to jiné. Ti mají pocit, že oni jediní dokážou spasit svět. A tak jsem i já začala mít neodbytný pocit, že bych měla sama se sebou něco dělat. Změnit se, prozřít, vyčistit si karmu – jednoduše zmoudřet.
Takže jsem si vzala do hlavy, že by se ze mě na prahu třicítky měla stát vyrovnaná, laskavá a milující žena/matka, která levou zadní zvládne uvařit svíčkovou, jít s dětmi do ZOO, postavit vláčkodráhu z kuchyně až do obýváku a ve volných chvílích ještě napsat román. A to všechno samozřejmě s ledovým klidem a nervy pevnými jak horolezecká lana. No uznejte, že lepší dárek, než je tohle absurdní předsevzetí, jsem si nemohla nadělit.
A jak asi správně tušíte, velice rychle mě z toho probraly moje děti. Kdo má doma nějakou tu drobotinu, tak jistě ví, že život s ní připomíná nevyzpytatelné, rychle se měnící počasí. Těžko říct, jestli za to mohou erupce na slunci, éčka ve stravě nebo naše momentální blbé rozpoložení, o kterém sami nevíme, ale ti malí trpaslíci na něj mají extrémně citlivý nos. Každopádně platí, že některé dny jsou lepší, jiné horší a sem tam se zatáhne a přijde doslova horor. Den, o kterém vám chci vyprávět, spadá do té poslední kategorie.
Stála jsem u plotny a smažila palačinky. To je takové to jídlo, které vám doslova utíká pod rukama. Po deseti upečených a namazaných kouskách zjišťujete, že máte stále prázdný talíř. A z úrovně pasu vás lačně sledují hladová očka čekající na další příděl. Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Zatímco jsem lila husté těsto na pánev, pod nohama se mi motala mladší Anička a s nadšením vysypávala pytlík s moukou. Starší Míša seděl u otevřené kuchyňské skříňky a právě se pokoušel ze skleněných poklic od hrnců zkonstruovat bicí soupravu.
„Ňamy, ňamy,“ vztáhla ke mně prosebně ručičky Anička. Zvedla jsem zamoučněné batole z podlahy, oklepala ho, umístila ho do jídelní židličky a dala mu do ruky kus vychladlé palačinky.
Než jsem však stačila provést tyto čtyři úkony, Míša se rozhodl přesedlat z kariéry bubeníka na profesi kuchaře, bleskurychle se přesunul k míse s těstem a se švihem graduovaného gastronoma do ní rozklepnul dvě vajíčka. Bohužel včetně skořápek
Zaúpěla jsem a začala je lovit v těstě vidličkou. V tu chvíli se však palačinka na pánvi začala nebezpečně připalovat a Anička se s kusem žvance v puse rozhodla, že po vzoru svého dědy horolezce sešplhá z židličky na zem. A cestou to vezme přes jídelní stůl. Začínala jsem mít pocit, že mi chybí minimálně dvoje ruce.
„Mamí, já cí taky čínku!“ ozval se do toho chlapeček a vjel si ručičkama umazanýma od žloutků do vlasů.
Nervy mi začínaly téct jako palačinkové těsto zředěné dvěma vejci navíc.
„Děti, nechcete si jít vařit do kuchyňky v pokojíčku?“ nadhodila jsem, ale byla to spíš zoufalá řečnická otázka, protože jsem nepočítala s tím, že by se mohla setkat s ohlasem. O to větší překvapení bylo, když se na mě obě děti vděčně podívaly a umoučněné a zapatlané od marmelády odcapkaly do svého brlohu.
Oddychla jsem si a nalila na pánev další naběračku těsta. V bytě se rozhostil klid rušený jen občasným třísknutím dětského nádobíčka. Uchlácholená dojmem, jaké mám hodné dětičky, jsem se zabrala do smažení a do svých vlastních myšlenek.
Po chvíli jsem si však uvědomila, že bouchání lžiček do plastových hrnců ustalo a bytem se rozléhá ticho. Tak podezřelé, až to tahalo za uši.
S neblahou předtuchou jsem vykoukla do chodby. Před dveřmi do dětského pokojíčku stál na zemi modrý nočník, do kterého se Míša právě vyčůral. To by ještě nebyla špatná zpráva, ba naopak. U nočníku však seděla na bobku Anička, nabírala jeho tekutý obsah do ručiček a s velkou chutí si je strkala do pusinky. Hystericky jsem zakřičela a rozběhla se k ní.
Když jsem pořádně vypucovala dítě i nočník, zhroutila jsem se polomrtvá na gauč a pustila v televizi pohádku. Pak jsem vzala telefon a vytočila svého muže. Chmurně jsem mu vylíčila celý zážitek a vyslovila obavu, aby z toho holčička neutrpěla zdravotní újmu.
A v téhle chvíli se ukázalo, že na té mojí teorii opravdu něco bude. Můj chlap totiž má, na rozdíl ode mne, tu suchoprdskou třicátnickou dekádu už dávno za sebou a dokáže tak brát věci s daleko větším nadhledem.
„Buď v klidu, prosím tě,“ smál se do telefonu. „Taky to mohlo dopadnout daleko hůř.“
„Hůř?“ zopakovala jsem nevěřícně a podívala se po okolní spoušti, uprostřed níž seděla dvě nevinná zlatíčka a zaujatě sledovala Kačera Donalda.
„No jasně,“ uchechtnul se. „Taky se mohl Míša do toho nočníku vydělat!“ A tak jsem to svoje předsevzetí u příležitostí mých třicetin trochu upravila. Příště místo palačinek upeču pizzu a v ušetřeném čase si se skřítky zabubnujeme na hrnce nebo si zahrajeme polštářovou válku. Aby se ze mě náhodou nestal suchar.
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/