Mělník není jen vinařství a soutok Vltavy a Labe, dvou významných českých řek. Mělník jsou bezesporu také zajímavé kavárny a restaurace v centru města. V jedné z nich jsem poobědval. A nutno říct, že jsem si opravdu pochutnal.
Ovšem hezky popořádku. Musím přiznat, že v Mělníku jsem se chtěl povznést chlebem pečeným v kamenné peci v mělnickém podzemí v pekárně s malebnou kavárnou Sv. Ludmila.
V červenci 2020 jsme si přítelkyní právě tam mimořádně pochutnali na jejich vlastním chlebu, plněném směsí z mletého masa a zelí. Tomu výtečnému jídlu, jaké jsem jinde neviděl, říkali folpok, pokud si dobře pamatuji.
Ovšem uplynul pouhý rok a dveře do kavárny s vlastní pekárnou dole ve sklepení zůstaly zamčené. Za kliku jsem bral v úterý marně. Na dveřích ani oknech podniku u náměstí Míru žádná informace o otevírací době. Žádné oznámení podniku.
Až později jsme se od obsluhy v nedaleké kavárně dozvěděli, že kavárna s vlastní pekárnou je už dlouho zavřená. Tak báječný gastro podnik v originálním prostředí nepřežil rok plný opatření proti šíření covidu? Škoda.
A tak jsme s partnerkou zamířili do restaurace na zámku. Jenomže jakýmsi zvláštním řízením osudu také ona byla zrovna zavřená.
Protože už jsme si vážně chtěli sednout k jídlu, přestali jsme pátrat po originálním podniku a zamířili do nejbližší čínské restaurace Zámecký dům, která slibuje čínské speciality.
A skutečně nabízela některé ne příliš časté úpravy jídel. Například kachnu na pomerančích. Nebo kachní plátky dvou chutí. Nebo kachnu vepřové nitky s vůní ryb. Uvažoval jsem o všech těchto jídlech.
Až jsme si po dlouhém přemítání nakonec objednali speciální menu pro dva, jehož součástí byl i předkrm. Jarní závitky.
V době nástupu vietnamských a čínských bister a restaurací v Česku, tedy v 90. letech minulého století, jsem asijské jarní závitky zbožňoval. Staly se mým cizokrajným hitem. Tak moc, že jsem některým z nich občas odpustil olejnatý rýžový papír. Všude jich najednou bylo jako vlašáku se sekanou v českých bufetech 80. let.
Jenomže časem jsem se jich přejedl. A protože tu a tam jsem narazil i na neslané, ovšem dost mastné a snad i včerejší, přestal jsem je jíst úplně. A vypěstoval si vůči nim určité předsudky. Na celé roky jsem je přestal jíst, na milost jsem je vzal až letos.
Na talíři s předkrmem, který je součástí speciálního menu pro dva, mě zaujala malá hromádka žlutých nudliček. Z dálky vypadaly jako jemně nastrouhaný naložený zázvor, což už jsem ve spojení se závitky na talíři viděl. Avšak bylo to zelí. A jaké! Jedním slovem úžasné. Znamenité. Jemně sladké, voňavé a povzbudivé. Vskutku lahůdkové zelíčko.
A závitky se také povedly. Výborné. Absolutně skvělé. Jestli je už roky nevyhledávám, pak tentokrát jsem byl za jejich volbu šťastný. Chutnaly čerstvě. Žádné dvoudenní závitky ze včerejší lednice. Nebyly cítit přepáleným olejem.
Speciální menu pro dva se skládalo z kuřecího na zelenině a křupavé a voňavé kachny s bílou rýží. Přítelkyně chtěla kuřecí, já naopak kachnu.
Po kachních prsou v asijské úpravě se totiž mohu utlouct asi jako dítě po palačinkách s Nutellou. Takže když už mě osud usadil v čínské restauraci, která nabízela kachnu na více než pět způsobů, byl jsem logicky zvědavý, jak ji v Zámeckém domě v Mělníku připravují. Na druhou stranu jsem ale příliš od toho jídla neočekával. Jen obvyklý standard, žádný velký okamžik.
Ovšem stalo se. Kachna se kuchyni povedla na jedničku. Nedokážu říct, čím přesně se povznesla nad ostatní křupavé a voňavé kachny, které sním měsíčně dvě až tři v různých restauracích, ale měl jsem boule za ušima. Vnímal jsem rozdíl a jakýsi chuťový posun jiným směrem oproti většině jiných, ale nedokázal ho pojmenovat. Že by se jmenoval Kuchař? Ať již dal do té omáčky cokoliv, děkuji mu.
Co se týče druhého jídla, jakkoliv zní kuře na zelenině nudně, jako kdyby kuchař vařil v duchu hesla “co dům dal”, udělalo na nás stejně kvalitní dojem.
Má nejdražší přítelkyně zhodnotila jídlo jediným slovem: “Výborný.”
A já, po ochutnání kousků jejího kuřecího masa a zeleniny v omáčce, použil slova tři: “Hmm, fakt výborný.”
Oběd v čínské restauraci Zámecký dům se prostě maximálně povedl. A o to při jídle jde. Potěšit oko, oblažit duši a rozveselit hlavu zatíženou starostmi běžného dne.
Mimochodem, porce pro dva lidi by nasytila lidi tři, jak byla štědrá.
PS: Nedávejte si zde tureckou kávu jako já. Představují si, že podobné chutnalo kafe, které uvařila Maryša Vávrovi. Udělat solidního turka, tedy typické české kafe, tady Číňani neumí.
Egran Wolf