Varování autorky: V příspěvku padají sprostá slova, takže by ho neměl nikdo číst!
Náš Pepíček je hrozně sprostej. Jen co jako malinkatej drobeček začal mluvit, záhy si zařadil do svého slovníku výrazy, za které by se nemusel stydět ani protřelý kriminálník.
A jak Pepča rostl, tak u něj přibývala slova nejen obecné a spisovné češtiny, ale také spousta vulgarismů, které si přirozeně přivlastnil, jako by se nechumelilo.
Že to s ním nebudeme mít ani v tomto ohledu jednoduché, jsme vytušili, když se ve třech letech prohraboval hračkami a zamyšleně pro sebe utrousil: „Kulva, kde je ten malej dinosauříček?“
Když se chlubil, jak umí pojmenovat všechny prsty na ruce, natáhl ke mně ruku s nadšením a rovnal jeden prst po druhém: „Mami, koukej, co umim! Tohle je palec, ukazováček, fakováček, prsteníček a malíček.“
Když se mu něco nedařilo, ulevil si: „Dopldele!“ A tak jsem mu navrhla kompromis. „Dobře Pepíčku, když už nadáváš, zkus říct: Do prdelky! To zní lépe a dokonce i roztomile.“
A Pepíček, jelikož je rozumný a inteligentní klučík, chvíli přemýšlel a pak prohlásil: „Dobře, budu říkat: Do prdelky a kurva fixky!“
Každému v našem okolí bylo jasné, že Pepča si sprostá slova nevymyslel jen tak. Když jsem se zase jednou chytala za hlavu při jeho neslušném projevu u hádky se starším bráchou, k čemuž došlo venku před naším domem při vystupování z auta, naše všetečná sousedka odnaproti si neodpustila uštěpačnou otázku: „A kde on Pepa taková slova slyšel?“
No kde asi, babo rejpavá? Kde by to asi slyšel? Nedělej, že občas přes plot nezaslechneš, jak jeho tátovi vylítne z pusy nějaké to neslušné slovíčko. Obzvlášť, když mu něco nejde přidělat. Nebo když mu vylítne hadice s plným proudem vody. To určitě nikdy nezvolá: „Jejdanánku!“
Kamarádky (jelikož to jsou kamarádky) mě uklidňovaly, ať si z toho nic nedělám. Že by to stejně časem přišlo samo, že by se sprostá slova stejně naučil ve škole od spolužáků.
„Holky, ty bláho, vždyť ON bude ten, kdo bude ostatní učit ty sprostý slova! Chápete to!?“
No, a když přišel táta z první třídní schůzky, kde si paní učitelka na Pepčovu sprosťáckou mluvu skutečně stěžovala, tak pronesl směrem k synovi otcovskou výchovnou řeč: „Pepo, ty vole, to musíš bejt tak sprostej, doprdele?“
A já už chápu, kde se berou ty vtipy o Pepíčkovi. Ono jim je to asi tak nějak souzeno.
Ale abych se v souvislosti s tímto tématem nezapomněla zmínit také o našem starším synovi Kryštofovi, tak ten nás kdysi zase odzbrojil úplně opačným způsobem:
„Maminko, když malý holčičky mají pipinku, tak dospělý paní mají pípu?“
Eva Konvalinová
O autorce:
Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).