Autor gastromapy “Kudy, Foodie“ Lukáš Hejlík v rozhovoru pro Hospodářské noviny (10. 8. 2021) doporučil západočeský Cheb jako město hodné návštěvy.
Nejzápadnější okresní město u bavorské hranice vyjmenoval spolu s městy Tábor a Bechyně na jihu Čech.
„V západních Čechách je to určitě Cheb. Překvapilo mě, jak je to město hezké. A také už tam začínají být zajímavé podniky,“ dal čtenářům deníku tip.
A tak jsem se na západ Čech vypravil. A po zhlédnutí města jsem dal Lukášovi za pravdu.
Historické centrum Chebu patří mezi nejkrásnější v naší zemi. Po jeho prohlídce sejdete kolem národní kulturní památky Chebský hrad do pěkného přírodního areálu Krajinka po obou březích řeky Ohře, která se v němčině jmenuje stejně jako Cheb (obojí Eger).
Areál pod hradem nabízí na levém břehu řeky několik volné přístupných sportovišť včetně lanového centra a piknikové louky.
Na pravém břehu pak víc možností k odpočinku ve stínu. Na Krajince jsou rovněž čtyři možnosti k občerstvení, i když s výjimkou bistra Pod Falcí nenabízejí zajímavou gastronomii.
Pod Falcí jsem ale neobědval. Pro jídlo jsem zvolil jinou část města. Na doporučení místních jsem zkusil restauraci Incognito. Zeptáte-li se totiž v Chebu, kde nejlépe vaří, ve třech z pěti případů dostanete odpověď, že v Incognitu.
Íčko, jak Chebané restauraci říkají, se nachází kousek od historického centra. Za panelovým domem. Když k restauraci jdete, říkáte si: Jdu správně? Tady že má být restaurace s nejlepší kuchyní v Chebu?
Odbočíte za panelák a tam ho najdete. Incognito. Rozhodně byste v restauraci za panelákem nečekali vyšší gastronomii. V gastro podnicích u paneláků obvykle narazíte na nudu. Na čtyři druhy pizzy z mrazáku. Možná kuře s hranolky. Nebo “domácí” hovězí vývar z pytlíku Vitany.
Jenomže jídelní lístek této restaurace nabízí velmi zajímavá jídla. Kreativní a s myšlenkou.
Například v něm najdete tvarohové noky s houbami, vlašskými ořechy a smetanou, lanýžovým olejem a sýrem. Či tresku pečenou na másle, s pyré z bílých fazolí, cizrnou s chorizem a rajčaty.
Anebo je libo polévku? Pak tam vaří mrkvový krém se zázvorem, pečenými batáty, grilovanou krevetou a koriandrovým olejem.
Zdejší kuchař vám utopence fakt nenabídne. Určitě by je zvládl naložit, on ale kope jinou ligu. A používá i méně obvyklé technologie přípravy pokrmů. Například vaření vakuově baleného masa ve vodní lázni s řízenou teplotou. Takové metodě se říká francouzsky – sous-vide. A právě takto upravené maso mě přimělo k volbě oběda.
Telecí pečeně sous-vide, telecí kroketa, celerový fondant, jemné pyré z celeru a petržele, madeira omáčka? To zní skvěle, problesklo mi hlavou. A protože celeru není nikdy dost a jelikož v názvu jídla jsou francouzská slova, dál už jsem jídelním lístkem nelistoval.
Z naservírovaného talíře jsem jako první okusil telecí kroketu. Právě na ni jsem byl obzválšť zvědavý. Chuť měla takovou, jakou jsem očekával. Jemnou, nerušivou, spíše nenápadnou. Nikoliv dominantní. Byla jakýmsi sparingpartnerem na hlavním talíři. A bavila mě.
Vzápětí jsem okusil jemné pyré z celeru a petržele. Také celerová kaše mi sedla. Velmi. A přiznávám, že mě zároveň inspirovala. Udělám si ji doma. Jako příloha na talíři byla totiž velmi významná, ba přímo zásadní.
Až jsem si ukrojil hlavní hvězdu večera. Telecí maso, připravované ve vakuu a vodní lázni. Přivřel jsem oči a nechal zpozornět smyslový orgán chuti.
Telecí chutnalo jako výborně připravené telecí maso s přirozenou chutí. Mělo ideální texturu a bylo optimálně šťavnaté. Ve spojení s madeira omáčkou se stalo Mont Blancem mého talíře.
A zmíněné pyré z celeru a petržele řekou, která by pod ním mohla téct, už jen umocnilo můj dojem z Chebu. Historického města České republiky roku 2014, které stojí za návštěvu. Také díky Íčku se stalo talířem mého zážitku. A jelikož takových talířů chci víc, na západ Čech se určitě vrátím.
Egran Wolf