V úvodu chci krátce vysvětlit, proč píšu o sobě a o své rodině blog. Nemyslím si, že je moje rodina nějak výjimečná, nebo že je někdo zvědav na historky nějaký Konvalinový. Ale ráda bavím lidi a třeba někoho můj humor, moje úvahy a moje trable všedních dnů zaujmou. Někoho může potěšit fakt, že jeho rodina je stejně tak praštěná jako moje. A někdo se uklidní, že jeho rodina je na tom ještě dobře.
Jak již víte, mám dva syny (dnes 13 a 16 let). A jak již víte, tak jsem ten druh matky, která je přespříliš ochranitelská a přestrašená. Ale příroda je milosrdná a nadělila poplašeným rodičům a jejich dětem jednu důležitou součást života, kterou je puberta.
Jak jsem si vždycky myslela, že budu nejšťastnější, když budu mít svoje chlapečky pořád u sebe, budu se o ně hezky starat, budu mít přehled, co právě dělají a že jim nehrozí žádné nebezpečí, tak teď už nechci!
Kdyby existoval nějaký tábor na dva měsíce, tak šup! A už jedou. A klidně i několikrát do roka. Samozřejmě na to má i velký vliv nynější doba covidová, kdy trávíme všichni společně až přespříliš času a ponorková nemoc dává o sobě vědět i u nás.
Naši přátelé se diví, že necháváme kluky spát někdy až do odpoledních hodin, ale to jsou u nás doma jediné klidné chvíle. Protože jakmile otevřou oči a vylezou ze svých pokojů, začíná peklo.
Pepa: „Mami, Kryštof telefonoval celou noc s kamarádama a já nemohl usnout!“
Kryštof: „Tys taky telefonoval s kamarádama, tak jsem telefonoval taky.“
Pepa: „ Takže ty chceš tvrdit, žes telefonoval kvůli mně?“
Kryštof: „V podstatě ano.“
Pepa: „ Ty lháři, už mě zase provokuješ?!“
Následuje rvačka.
Nebo
Pepa: „Kryštofe, pomůžeš mi s fyzikou? Musím udělat pár úkolů“
Kryštof: „Pomůžu ti jenom s něčím a zbytek si už musíš udělat sám, ať tomu rozumíš.“
Pepa: „Takže ty na mě machruješ? Už zase provokuješ?“
Kryštof: „Neprovokuju, jenom to s tebou myslím dobře. Ty ještě nemáš tolik rozumu, abys to teď uměl zhodnotit, víš?“
Pepa: „Ty hajzle provokatérskej, kašlu na tebe, i kdybych měl propadnout, od tebe žádnou pomoc nechci!“
Následuje rvačka.
Později Pepa zjišťuje, že bude přeci jen potřebovat bráchovu pomoc, protože s fyzikou nehne ani o píď.
Pepa: „Tak pomůžeš mi?“
Kryštof: „Ok. Pošli mi to na messenger.“
Pepa: „To nejde. Mám tě zablokovanýho.“
Takže tady vidíte, jaká prekérka je, když potřebujete pomoct od svého nepřítele.
Sourozenecké hádky jsou u nás dnes a denně, ani jeden nechce prohrát, i když většinou ustupuje starší Kryštof, protože urputný Pepa celou svou bytostí bojuje za svá práva a svoje přesvědčení.
„Ty to budeš mít těžký, Pepo“ říkám mu „V životě je plno věcí, který tě budou štvát a se kterýma nemůžeš vůbec nic udělat. A jestli ty sám k tomu nezměníš postoj, tak se budeš vnitřně užírat a štvát svoje okolí. Kdyby lidi neuměli odpouštět a pořád by se patlali v chybách jiných, nikdy by neskončila žádná válka“.
Snad se s přibývajícím věkem a rozumem zklidní.
Párkrát jsem si v odborných článcích přečetla, že by se rodiče do hádek dětí neměli plést. Ať si prý vše mezi sebou vyřídí sami, protože vždycky se pak jedno z dětí cítí ukřivděné.
Něco na tom bude, ale u nás je to někdy nekonečný boj a zásah rodičů je nutný. Snažím se jm domlouvat, což je dlouhý a únavný proces, kdežto manžel má jako výchovný prostředek zákazy počítačových a konzolových her.
Jo, to funguje rychle a spolehlivě. Ale naši kluci jsou vynalézaví a mazaní, a tak se umí o tento trest s námi efektivně podělit. Prostě praktikují prudicí metodu. Ta spočívá v tom, že po celou dobu zákazu je máme stále za zadkem, chtějí si s námi povídat, dívat se s námi na televizi a všelijak s námi trávit čas, kterého mají kvůli zákazu her nazbyt. Takže tento pro nás psychicky vyčerpávající trest si příště rozmyslíme a moc s ním neplýtváme.
Zhruba tak před rokem. Rodinný výlet, zastávka v motorestu na oběd, předzvěst dalšího rodinného psycha, jež začíná menší slovní přestřelkou. Následuje menší pošťuchování, které graduje vzájemným trýzněním. Pepa mává miskou s kečupem před Kryštofovým nosem (Kryštof nesnáší kečup), načež Kryštof začne házet čerstvou nakrájenou cibuli po Pepovi (Pepa nesnáší cibuli).
A když už já i můj manžel rozpálení vztekem do běla přemýšlíme, jak tuto šílenost ukončit, Pepu náhle napadne nejvíc naštvávací manévr. Tím je „spoiler“, čili vyzrazení zápletky a konce filmu, na který se Kryštof chystal dívat.
Kryštof rezignuje, stáhne se do sebe a ví, že tuhle nejhorší zákeřnost nikdy nemůže překonat, ledaže by ji stejně tak vrátil. Naštěstí přemýšlení, jaký film by mohl Pepovi už předem zkazit, zabralo nějakou tu dobu, kdy jsme mohli v klidu dojíst, zaplatit a dojít zpátky do auta.
No a zbytek cesty probíhal v duchu dohadování o tom, kdo je větší sketa a kdo toho prozradil víc. Pak se přece jenom dostaví nějaký záblesk sebereflexe a omlouvání, že si ten i ten dělal srandu, ale po chvíli je zpět opět vyhrožování s prozrazením děje dalších filmů a seriálů. A tak pořád dokola, až manželovi ruply nervy.
Vydal zákazy hraní her na několik let dopředu, na což se stejně pak zapomnělo, protože rodinný víkendový výlet přinesl jiné zážitky, které překonaly tuhle chvilkovou naštvanost.
Nejsme důslední rodiče, ani náhodou. A já si stejně myslím, že někdy může být důslednost i na škodu: No ne?
Eva Konvalinová
O autorce:
Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).