Rodičovské představy

Rodičovství je jedna z nejkrásnějších a zároveň nejnáročnějších věcí v životě. Odkládala jsem ho, jak nejdéle to šlo. Bála jsem se té zodpovědnosti a totální rodičovské oddanosti.

Když jsem pak držela prvorozeného syna v náručí a po prvotním šoku, jak nedokonale vypadá, jak má šišatou hlavičku a nějakou divnou vrásku na čele, říkala jsem si, že i tak budu nejlepší matka na světě. A že mě můj šišatý syn bude milovat nade vše. Nebude zlobit a ani odmlouvat, protože nebude mít proč, když budu úplně bezchybná máma.

První rozčarování přišlo za pár let, když jsem měla angínu. Ležela jsem s horečkami v posteli a nebyla schopná normálně fungovat. Kryšula za mnou přišel do ložnice, zamyšleně si mě prohlédl a prohlásil: „Maminko, nejlepší by bylo, kdyby ses odstěhovala. Je mi to líto, mám tě moc rád, ale já nechci mít takhle porouchanou maminku.“ 

Bylo mi to sice trochu líto, ale nezlobila jsem se na něj. Kluk je prostě svůj a upřímnej, říkala jsem si. Navíc jsem si vzpomněla na porodnici a svůj rozpačitý výraz, když namísto dokonalého a souměrného mimina jsem držela v náručí šišatou hlavičku s divnou vráskou na čele.

Tak tady to máš, Evo!

Pepča však nezůstal pozadu. Bylo to v jiné situaci a za jiných okolností, ale taky mi dal dobrou ťafku (tedy jednu z prvních, od té doby jich byla již spousta), po které jsem o dokonalém vztahu rodičů s dětmi začala vážně pochybovat.

Chystali jsme se jet na výlet a já mu zakázala vzít si s sebou iPad, samozřejmě k jeho nelibosti.

„Řekni mi důvod, řekni mi důvod, řekni mi důvod…“ mlel Pepa pořád dokola.

„Protože bys ho mohl někde ztratit“ snažila jsem se mu vysvětlit.

Jenomže Pepa měl svou logickou odpověď: „Dobře, tak až budeš stará a budeš chtít někam odvézt autem, tak tě radši nechám doma, aby ses taky někde neztratila.“

Roztomilej vyděrač, pomyslela jsem si. Ale jak ho mám přesvědčit o tom, že by bylo rozumný mě poslechnout?

No, a v těchto chvílích přichází na pomoc můj manžel, který k výchově zase až tak moc filosoficky nepřistupuje. Celou debatu ukončil jednou větou: „Prostě necháš iPad doma a už buď zticha!“

A tak se i stalo.

Rodičovské představy
Říkala jsem si, že i tak budu nejlepší matka na světě. Ilustrační foto Václav Fikar

Jó, výchova dětí je hrozně těžká záležitost, já to vždycky tušila. A tuší to i náš Pepa, který prohlašuje, že on děti nikdy mít nebude. Občas se ho zeptám, zda si své rozhodnutí přece jenom nerozmyslel. A on mi odpoví: „Já chci mít klid a svobodnej život. A s dětma bych ho neměl. Vždyť já nemám nervy ani sám na sebe, jak zlobim.“

Celkově je moc zajímavé, jak je každé dítě jiné. Určitě to znáte a určitě nad tím také žasnete. Stejná výchova, stejné prostředí, stejné genetické předpoklady a přitom z toho vzniknou rozdílné povahy, kterým musíte porozumět a poradit si s nimi.

První dítě je šok, co si budeme povídat. Totálně vám otočí život naruby, všechno je najednou jinak a to během pár hodin. Dobře, řeknete si, nejsem první a ani poslední, komu se narodilo dítě. Zvládli to jiní a zvládnu to i já.

Zprvu krkolomné kojení, přebalování, koupání, oblékání, uspávání atd. máte najednou v malíčku. Taktéž asistování u jeho vývoje a výchovu v praxi, to vše už jde tak nějak samo.

Narození druhého dítěte berete jako další v řadě. Kolotoč rodičovské rutiny se sice rozjíždí nanovo, ale vše už je jiné. Jste uvolněnější a uvědomujete si, že spoustu věcí prostě nemůžete ovlivnit a nemá cenu se nervovat. První dítě byl takový trenažér, teď už jedete rutinní jízdu.

Léta plynou, a když si myslíte, že vás nemůže nic zaskočit, začnete zjišťovat, že vaše děti jsou sice rozdílné osobnosti, ale že taky rozdílně reagují na váš systém výchovy.

V rámci zodpovědnosti musíte uplatňovat různá omezení a zákazy kvůli nastaveným pravidlům a bezpečnosti. Zatímco první dítě pochopí a přijme vaše vysvětlení i důvody, druhé se vzpouzí a diskutuje. A na to nejste připraveni.

Avšak díky takovým diskuzím a polemikám leckdy vznikají originální a legendární hlášky, v nichž i přes počáteční nevoli naleznete kus logiky. A pak musíte uznat, že vaše dítě je plně myslící tvor a že to snad jednou bude mít v životě jednodušší, když se bude umět dobře obhájit. A přestože si myslím, že rodič nikdy nemá použít větu: „Protože jsem to řekl!“, tak někdy těch argumentů a výmluv je až příliš, takže na tuto větu i u nás doma už několikrát došlo. Bohužel.

Fascinují mě myšlenkové pochody dětí a jejich různá prohlášení. Spoustu postřehů a vět jsem si celé roky zapisovala. Doporučuji všem rodičům udělat to samé, protože si všechna moudra svých dětí nikdy nemůžete pamatovat. A je škoda, aby se ocitly v zapomnění. Je to poklad stejně tak cenný jako fotografie. A ještě s tím bonusem, že zpětně můžete porovnat, jak se osobnost vašeho dítěte formovala a jaké už měla předzvěsti.

Například u našich synů se potvrdilo, že oba byli od malička hubatí. A že Pepa byl ještě hubatější než Kryštof. A že to tak je dodnes.

Podělím se s vámi o pár takových perliček, třeba vás to také pobaví.

Rodičovské představy
Ale jak ho mám přesvědčit o tom, že by bylo rozumný mě poslechnout? Ilustrační foto Václav Fikar

Pepa (5 let):

Já:“ Pepo, ty sis to autíčko rozbil?!“

Pepča: „Ale to je vaše vina! Proč jste mi to auto kupovali, když jsem ho pak rozbil?!“

Pepa (6 let):

Já: „Pepíčku, už sis vyčistil zuby a převlíkl se do pyžama?“

Pepča: „Ne, mně se nechce.“

Já: „Už je odpoledne! Za chvíli přijde Míša, ať s ním jdeš ven. A ty budeš mít na sobě pyžamo a nevyčištěný zuby. Co mu na to řekneš, až tě takhle uvidí? Ten se bude divit!“

Pepča: „Řeknu mu na to: Míšo, počkej chvíli, jdu si vyčistit zuby a oblíknout. Možná se tomu divíš, ale mně je to u prdele“.

Pepa (7 let):

Já: „Pepíčku, co by sis přál k Vánocům?“

Pepča: „Katalog ženských koz a pipin.“

Já: „Řekni si něco normálního.“

Pepča: „Tak nic.“

Kryšula až tak svérázný nebyl a není, ale taky z něj lezly zajímavé výroky.

Kryšula (3 roky):

„Maminko, kdo jsou kuřáci?“

Já : „To jsou lidi, kteří kouří“.

Kryšula: „Nene, to jsou čuňata“.

Kryšula (4 roky):

„Maminko, víš jaký bude zítra počasí? Teď to hlásili v televizi! Bude obtaženo až zataženo!“

Kryšula (5 let):

Já: „Kryštůfku, nemůžeš sníst ty čokolády všechny najednou!“

Kryšula: „Neboj, mami. Já je nesním všechny najednou! Sním nejdřív jednu, pak druhou a pak tu třetí!“

A jako poslední sem vkládám jeden příklad za všechny. Pro potvrzení, že sourozenecké rozbroje u nás visely ve vzduchu v podstatě už od Pepčova narození. Přestože ho Kryštof s láskou přijal a miloval od první chvíle, umí ho svým chováním dovést k naprostému šílenství.  

„Maminko, ten Pepíček je ale šikovnej! Jak leží v tý postýlce, já ho plácám do hlavičky a on vůbec nepláče!“.

Tento výrok jsem po letech sdělila Pepovi pro pobavení. S předpokladem, že se mu zasměje, načež se hrozně naštval a šel Kryštofa zbít.

A takhle to máme na denním pořádku. I zdánlivě nevinnou záležitost Pepa vnímá jako provokaci svého staršího bráchy a končí vždy hádkou nebo bitkou.

Ale o tom zase až jindy…

Eva Konvalinová

O autorce:

Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..