Karnevalový rej je pro spoustu lidí zábavnou záležitostí. Já mezi ně ale nepatřím a moji synové také ne.
Kryštof i Pepa od malička nenávidí programově plánované opičkování. I na dětských narozeninových oslavách bylo pro ně nemyslitelné dát si na hlavu papírovou veselou čepičku, v níž se ostatní děti cítily celkem v pohodě.
Pamatuji si, jak se náš pětiletý Kryštof na jedné dětské párty kdysi studem až rozplakal, jelikož byl neustále pobízen dospěláky, ať si čapku taky nandá a nedělá ofuky. Naštěstí měl ve mně spojence, takže jsem mu tu parádu z hlavičky sundala a od té doby jsem nikdy nikomu nedovolila, aby ho k takovým aktivitám nutil.
U Pepči to bylo obdobné. Takže jakmile si mají do školy přinést při nějaké příležitosti kostým, absolutně to ignorují.
Když chodil Pepíček do předškolního ročníku mateřské školy, pořádal se tam také maškarní karneval. Dlouhé hodiny jsem s ním probírala, za co by byl ochoten se převléci. Nechtěl být ani medvěd, ani pirát, ba dokonce ani voják. A protože věděl, že by se tohoto karnevalu účastnit měl, jelikož paní učitelky s dětmi připravovaly program, nakonec si sám vymyslel kostým mafiána.
Oblékla jsem ho do bílé košile, pánského obleku v malinkaté verzi, na hlavu nasadila klobouk, pod nosánek jsem mu namalovala knírek a do kapsičky u saka zastrčila kytku. Pepča si nakonec kvůli svému smyslu pro detail schoval pod sako pistoli.
Konečně jsme mohli vyrazit. Byl spokojen a já měla radost, že zapadne do kolektivu a že se mu to tentokrát snad i líbí. Ovšem jen do té doby, než jedna babička, která do školky na tuto akci doprovázela svoji vnučku, si neodpustila vystřihnout mu poklonu za jeho krásný a roztomilý převlek gentlemana!
Poklona babičky ho velmi pohoršila, protože si myslel, že je jasný mafiánský zločinec. A že z něj jde respekt a strach. V tu chvíli měl po náladě a ani moje vysvětlování, že ta paní je už stará a špatně vidí, ho neobměkčilo. Bylo mi jasné, že si v duchu říká o babičce něco úplně jiného, než jen, že je stará a špatně vidí. Naštěstí si to tentokrát říkal jen pro sebe.
Pepču jsem totiž musela dlouhodobě učit formu sdělování svých pocitů a názorů na lidi, kteří se mu v tu chvíli nějak nezamlouvají. Vysvětlovala jsem mu: „Pepíčku, když o někom něco říkáš nahlas, tak to slyší i ten dotyčný a může ho to urazit. Nech si vše na později, až budeme sami.“
Pepíček souhlasil. No a pak jednou v čekárně u doktora, kdy si naproti nám sedl jeden starší pán a náš detailista Pepča ho chvíli důkladně pozoroval, mi pak šťouchl loktem do boku a povídá nahlas: „Mami, můžu ti něco pošeptat?“ (při čemž nespustil z toho pána oči).
Já na to trochu znepokojeně: „Ne, Pepíčku, teď ne“. A Pepča neodbytně: „Mami, můžu? Já musím!“ A pořád civěl na pána.
To jsou chvíle, kdy začnete v nitru panikařit a intenzivně přemýšlet, jak odvrátit blížící se nepříjemnost. Co teď? Máme odejít z čekárny? Co když nás vyzve sestřička a my tu nebudeme? Nebo mám Pepu přísněji okřiknout? Může se naštvat a schválně to řekne nahlas, vždyť ho znám.
Nakonec jsem odvedla Pepčovu pozornost příslibem nějakého dárku, který po návštěvě lékaře koupíme, a to chválabohu zafungovalo. Uf! Už ani nevím, co se mu na tom pánovi nelíbilo. Jestli smrděl, nebo měl divnou bundu, nebo byl neoholený… Nevím.
Takže se vrátím k maškarní besídce ve školce. Ta milá stará paní ani netušila, co si o ní ten malý roztomilý klučík s knírkem myslí. A měla určitě dobrý pocit z toho, že její pochvala udělala nějakému dítěti radost. Pepča se tvářil naštvaně, mračil se a velmi ostentativně poodhaloval sako, aby byla vidět jeho zlověstná pistole. Tak gentleman, jo?!
Bohudík začal program, který odvedl Pepčovu pozornost jinam. Děti nastoupily před rodiče, zpívaly předem nacvičené písničky, přičemž náš Pepa zpíval schválně jiný autorsky upravený text a velmi se při tom bavil nejen on, ale i jeho kamarád vedle něj. Nějaká rebelie přece jen proběhnout musela.
No a pak přišlo nejhorší. Učitelky vyzvaly rodiče, ať se také zapojí, udělají kruh a tancují! Dovedete si to představit?! Za bílého dne, mezi neznámými lidmi, bez jediné kapky alkoholu v krvi a vy máte tancovat v kroužku na koberci mezi hračkami s ostatními chudáky rodiči a ztrapňovat nejenom sebe, ale i svoje dítě, které vidí to, co vidí ostatní.
Nevěděla jsem, jestli neudělám lépe, když zůstanu sedět na dětské židličce. Už tohle samo o sobě bylo dost ponižující, protože jsem seděla celkem skrčená a zadek mi přesahoval přes okraje té malé nízké dětské židle. Nebo rovnou uteču z budovy, a pak se tajně připlížím a vrátím pro syna. Mohla bych si nasadit nějakou masku, když je to maškarní, nikdo by mě nepoznal.
Ale pak jsem všechny mé náhlé nápady zavrhla. Nechtěla jsem ze sebe udělat arogantní kravku a útěk mi přišel moc překombinovaný, takže jsem se taneční taškařice nakonec zúčastnila.
Říkala jsem si, kolik nám asi pustí písniček? Jednu? Dvě? Dobře, tak dvě písničky, to dám. První píseň jsme odtancovali v kroužku s ostatními rodiči. Při druhé skladbě měli rodiče tancovat ve dvojici se svými dětmi. Chytila jsem Pepču za ruce a nějak jsme to odkroutili.
Ovšem, když pustili Ptačí tanec, byla jsem v koncích. Ale zavtipkovala jsem: „To jste měli říct, že to pojmete tak zábavně. Mohla jsem vzít alespoň flašku vína.“ Tak jsme se mému vtípku všichni zasmáli. No, a já v pletených šatech a teď už docela dost zpocená skotačila a natřásala se na ptačí tanec.
Když jsem pak jela autem s mým roztomilým gentlemanem domů, koukla jsem na něj do zpětného zrcátka. Seděl zadumaně. Vytrhla jsem ho z přemýšlení: „Tak co? Jaký to bylo? Trapný, co?“
A Pepča na to: „Když o tom tak přemýšlím, tak to docela trapný fakt bylo“.
Tak teď už víte, proč nesnášíme karnevaly.
Eva Konvalinová
O autorce:
Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).