Po týdnu mám den volna, takže není co řešit. Vyženu pavouky z koncových oček, nakoupím krmivo pro ryby i sebe a vyzkouším velkou pískovnu. Osobně mám raději menší a zřejmě také jednodušší lokality než ohromná jezera a pískovny. Sice také mají svá kouzla, ale jak se říká: větší voda = delší čekání na záběr.
Pro někoho to je výzva, a tak se i já dnes pokusím uhnat nějakou šupinu na velké rozloze. Křišťálově čistá voda, protější břeh v nedohlednu a zima jak v ruském filmu mě na klidu moc nepřidají. Ale jak praví kolega: „Když se ti při napichováni nelámou červi, bude záběr.“ A tak oblečený jako na polární kruh tavím tráboše podél břehu pískovny, vybírajíc si nějaké místo k lovu.
Rintintin, jak říkám svému autu, si přede svoji zakouřenou píseň a zaplaťbůh se mi nesplašil. Zastavuji svého věrného druha nad solidním místečkem naproti bývalému JZD. Sluníčko mám zatím nad hlavou a dle směru bude zapadat přímo nad zmíněným zemědělským družstvem. To se bude k večeru hodit, přemýšlím a pomalu vynáším hromadu nezbytností na okraj pískovny.
Dnes jsem připravil místním rybičkám opravdovou lahůdku. Ráno před odjezdem jsem do kbelíku nasypal dvě kila suché řepky a zalil vše horkou vodou. Krásná vůně se linula bytem, a kdyby měli kapři nohy, zcela jistě by zazvonili u našich dveří.
Řepku postačí spařit horkou vodou dvě hodiny před rybolovem. Je to daleko účinnější než ji nechat týden máchat v nálevu. Chuť, aróma i vitamín O (olej), je v takto připravené řepce nejzajímavější a rybám nejlépe chutná. Do spařené řepky jsem přimíchal krmení. Jak ale dostanu tuto směs dál od břehu a pokud možno v konzistentním tvaru? Kromě vnadící směsi Lorpio Grand Prix Kapr koule utuží krtina (hlína) z naší zahrádky.
Koule krmiva jsem pro jistotu utáhl ještě hadrem na ruce, aby se mně v letu neroztrhaly. Vše se zdařilo a dvacet utažených koulí dopadlo na vybrané místo – přibližně do metru čtvereční vodní plochy. Rozhodl jsem se, že červy píchnu pouze na háček, a proto ještě střílím prakem na místo dopadu koulí pár zrnek kukuřice.
Po půl hodině je lovné místo připravené, tedy zakrmené, a já se mohu věnovat vybalování prutů a sestrojení montáží.
Velmi se těším na vyzkoušení nového proutku. Za to, že jsem doma po večerech celý týden vzorně sledoval hrůzné seriály, mně přítelkyně koupila k narozeninám nový feeder Sportex Medium tři metry a šedesát centimetrů dlouhý. A věřte, že kdybych to tušil, koukal bych od rána dokonce i na turecké romantické nesmysly a nechodil do práce.
Pro dnešní lov se chystám použít koncový návazec ze slabé pletenky průměru 0,08 milimetru a vyvázanou kukuřici. Návazec použiji do této čisté vody delší, aby tolik ryby neplašil a měli k němu větší důvěru.
Tak, konečně jsem připravený rybařit. Tři medové kukuřice jsou vyvázané pod 50-gramovým method krmítkem. Tohle dobře sedí na dně a hlavně pěkně letí.
Další jeho výhodou je rychlý rozpad směsi na dně, což je hlavně zde, na stojaté vodě, důležité. Krmítko má pouze dvě žebra, a tak s ním dokážu účelně a rychle nakrmit větším množstvím na větší vzdálenost. V některých případech ani neházím koule rukou, navnadím pouze několika náhozy tímto method krmítkem.
Unavený přípravou rybolovu usedám do křesílka a pozoruji špičku prutu. Na této vodní ploše bude zřejmě trvat delší dobu, než ryba najede. Proto se po krátkém odpočinku zabavuji připravou návazců. Po očku však sleduji pruty. Najednou mám dojem, že jsem zahlédl jemný pohyb špičky. Jakési krátké prudké trhnutí, které se opakuje v desetivteřinovém intervalu.
Tak je to dobré, pomyslím si. Bílá ryba už najela a okusuje vyvázanou kukuřici. Proto operativně měním plán s tím, že na úvod si zachytám droboť. Rychle vyměňuji návazec s kukuřicí za fluocarbonový vlasec 0,14 a napichuji červíky.
Špička prutu se rozklepe okamžitě po dopadu a já zasekávám prvního perlínka. Rybka v této zimě potěší i rozehřeje, a tak pokračuji v tomto příjemném rybolovu. Po hodině úspěšného zdolávání „obřích“ perlínů opět převazuji na vyvázanou kukuřici. Testuji, zdali najeli kapři.
Lehké kontakty dávají tušit větší počet ryb na krmném místě, ale kromě několika středních cejnů se mě nedaří zdolat žádnou očekávanou rybu. Pokusím se tedy o změnu. Vyměňuji díky quick change obratlíku krmítko a připínám místo něj plastifikované třicetigramové olovo. Nakrmeno je vcelku dost, proto už není potřeba přihazovat další koule vnadící směsi.
Změnu jsem udělal proto, že dopadající krmení v této čisté vodě může opatrnější kapry plašit. Navíc pokud bílá ryba směs na dně rychle vyzobe, zůstane tam pouze nastřílená kukuřice a řepka, což určitě přiláká kapry.
Změna vyšla. Nejdříve se na půl hodiny přestaly klepat špičky prutů od záběrů cejnů, a to může vždy znamenat pouze dvě věci. Za prvé ryby odjely a žádná na zakrmené ploše není. Nebo za druhé – najely větší kusy, které bílou rybu vytlačily. V tomto případě bylo B správně.
Po půl hodině se ohnula špička Sportexu po razantním záběru. Kapr nasál kukuřice a po píchnutí háčkem vyrazil nepříčetně na volnou hladinu. Osobně se mu moc nedivím. Při pomyšlení, že jím a někdo mě při tom vrazí něco ostrého do pusy a škubne mě hlavou, mi naskočí husí kůže. Cítím s ním, a proto nechávám jeho první výpad bez většího odporu.
Na této volné vodní ploše není potřeba rybu brzdit nějakým brutálním způsobem, stačí si s dobře seřízenou brzdou počkat na její únavu. Po čtyřech minutách silného tahu cítím, že odpor slábne. Musím dodat, že na tyto nové feederové pruty je zdolávání kapra kolem dvou kil již solidním zážitkem.
Pomalu opatrně navádím unaveného kapra do podběráku a vynáším ho na břeh. Byl to krásný zážitek, když jsem v tak čisté vodě sledoval jeho poslední výpady. A vzápětí i jeho odplouvání, když ho pouštím.
Na žádné rozjímání najednou není čas. Kapři najeli, a tak opět nahazuji. Situace se po dalších deseti minutách opakuje a já znovu pozoruji poslední snahu o únik pěkného šupináče. Na podložce po zdolaném kaprovi pak zůstala natrávená kukuřice s řepkou, což znamená, že jim chutná a žerou.
V zápalu boje jsem si ani nevšiml, že nastal soumrak. Začal foukat lehký vítr a zatáhlo se. Špičky feederů se ve slbém větru lehce chvějí a tuším, že pomalu končí dnešní úspěšný lov. Intenzita kapřích záběrů ustala a kontakt již nepřichází.
Pomalu balím krabici s návazci a odnáším pár věcí do tráboše. Když se blížím pro křesílko, zničehonic slyším kvílení brzdy navijáku. Prudce se otáčím k prutu a vidím, jak pomalu rovnoběžně s hladinou visí za naviják na vidličce. Okamžitě se k němu rozeběhnu a zasekávám. Feeder se ohnul jako luk a já ho pouze držím. Ryba na druhém konci mě vůbec nic nedovoluje, nedaří se mi ji zastavit.
Po kontrole množství vlasce v navijáku zjišťuji, že můj předchozí názor o lehkém dobržďování ryby a čekání na její únavu není v tomto případě na místě. Tento kapr totiž potvrzoval pravidlo o vyjímce a nedával mi vůbec žádnou šanci.
Až přece jenom ho po sto metrech zastavuji, nebo lépe řečeno zastavil on sám. Zřejmě proto, aby se zamyslel, po jaké trase unikat dál. Na břehu za mnou se objevil rybář, který pozoroval mou marnou snahu o zdolání ryby.
„Hele támhle nalevo jsou zatopené vozíky a traverzy,“ hlásí mi starší kolega.
To mi tak chybělo, říkám si a pokouším se opřít do prutu veškerou silou úměrnou síle vlasce. Bohužel se mně to nedaří a tah ryby najednou ustává.
„Sem ti to říkal, že ti tam vjede,“ mává rukou culící se kolega a pozoruje mě, jak se snažím vyprostit rybu z vázky, do níž vjela. Je to marný, je to marný, je to marný. Špičkou prutu k vodě utrhávám bohužel celou montáž a otáčím se zamračeně na chlapíka. Vyprávím mu, jak ten kapr byl asi obrovský.
„S těmahle vašima cajkama ho nezastavíš nikdy,“ mává rukou podruhé a odchází i s bílým chlupatým psem, kterému říká Mop.
Pomalu už za tmy balím své vybavení, které mě dneska velmi potěšilo a připravilo krásné zachytání, ale také připravilo o velkou rybu. Na rovinu ale oznamuji, že kvůli jednomu kaprovi si nebudu kupovat stojan a plnit trabanta boilím všech možných rozměrů a příchutí. Zůstávám věrný tomuto druhu rybařiny, který bezmezně miluji. Feeder mě naplňuje.
Radek Kohout