Určitě se mnou budete souhlasit, že dědečkové s vnoučaty jsou rozkošná a neodolatelná stvoření. Babičky samozřejmě taky, ale o těch se rozepíši jindy. A navíc u babiček se hlídání vnoučat bere tak nějak automaticky, ale máte-li v rodině hlídacího dědečka, můžete to považovat za štěstí.
Tito leckdy zatrpklí, choleričtí a nemohoucí senioři se v blízkosti vnoučat mění v laskavé, dobromyslné a trpělivé stařečky, kteří jako zázrakem zahazují hole a skotačí s dětmi na hřišti, lezou s nimi na stromy, přes ploty, v horším případě do rybníka. Léty vyhaslé oči náhle zazáří, ožijí a oni s nadšením v srdci a rebelským výrazem ve tváři vymýšlejí jednu bejkárnu za druhou. Se svými vnoučaty se vrací do dětství.
To však kromě nesporných výhod skýtá i jistá úskalí. V první řadě pro dědečky samotné. Když se totiž vrátí z dobrodružné výpravy po lese se dvěma až třemi dětmi za krkem, čeká je minimálně týdenní regenerační kúra ve společnosti brufenu, opodeldoku a neustále remcající babičky, která musí po čas vyřazení svého druha z provozu zaskakovat v hlídání drobotiny.
Dalo by se tedy říct, že dědečkové jsou na rozdíl od babiček hlídači nárazoví. (Kromě toho, že si berou vnoučata jednou za čas, také dost často při skotačení s nimi do něčeho narazí.)
V druhé řadě jsou tito senioři utržení ze řetězu jistým nebezpečím i pro nás, rodiče. Dědečkové totiž moc rádi ty naše ratolesti rozmazlují. Takže se nemůžete divit, když z výletu s prarodičem přijde vaše dítě upatlané od čokolády, polité limonádou, v puse obří lízátko a v rukou nový půlmetrový bagr.
„To mi koupil děda!“ prohlásí vítězoslavně hned ve dveřích a ukáže za sebe, kde se s provinilým výrazem nenápadně krčí strůjce všech hříchů.
I my jsme jednoho dne otevřeli dveře a za nimi stál můj táta s malým Míšou, kteří se právě vrátili z dvouhodinové odpolední procházky.
Chlapeček byl standardně celý umatlaný od zmrzliny, na hlavě měl červenou hasičskou helmu a v ruce třímal plastový hasičák, sekyrku a pajcr. Na pokecaném triku se mu blýskal hasičský odznak a z kapsy u kraťasů vykukovala malá černá vysílačka. Já i můj muž jsme se nechápavě podívali na dědu.
„Zatáhnul mě do hračkářství,“ začal výmluvně, „a donutil mě koupit mu hasičskou sadu.“ Pak cosi unaveně zamumlal o domově a odpočinku, rozloučil se a odkulhal se zregenerovat domů. Ani jsme mu nestihli poděkovat. Taky bylo za co.
Druhý den ráno jsme se chystali s Míšou do školky a klouček trval na tom, že si s sebou musí vzít svoji novou požární výbavu. Jakýkoliv odpor byl marný, a tak jsem nakonec podvolila a vyrazili jsme vybaveni jak na hasičské cvičení.
„Tady je nějaký malý hasič,“ prohlásila sladce stará paní v tramvaji a prohlížela si Míšu, který seděl vedle ní s přilbou na hlavě. „A copak hoří?“ zeptala se.
„Tramváááj!“ zavřeštěl chlapeček a začal kolem sebe zběsile hasit imaginární oheň malým hasičským přístrojem. „Tssssss,“ vydával u toho příznačné zvuky.
Stará paní vyděšeně zmlkla a do konce cesty už nepromluvila.
Trochu jsem doufala, že Míša přijde ve školce na jiné myšlenky a cestou zpátky si už na hasičskou výzbroj nevzpomene, ale opak byl bohužel pravdou. Jen, co vylezl ze školky a vydali jsme se na tramvaj podél nízkých domů, začaly hasičské manévry nanovo. Pokusím se je popsat v následujících krocích:
- Vyskládat veškerou výbavu na chodník.
- Vytáhnout z kapsy vysílačku.
- Zjistit, kde aktuálně hoří.
- Zasunout vysílačku zpět do kalhot.
- Nasadit si helmu.
- Uchopit sekyrku a hasičák.
- Vyrazit hasit požár.
Když se Míša konečně dostal k bodu číslo sedm a společně jsme uhasili požár popelnice, vrátil se opět do bodu číslo jedna a manévry pokračovaly. Aničce v kočárku se požární divadýlko náramně líbilo. Mně už tolik ne. Procházka ze školky na tramvaj nám totiž místo obvyklých patnácti minut zabrala celou hodinu.
Zbytek dne se nesl v podobném duchu. K večeru jsme seděli s mužem a Aničkou v obýváku, když vtom se nečekaně zpoza křesla vynořil malý hasič a zařval: „Hoří! Utíkejte pryč!“
Takže jsme se všichni museli zvednout a přesunout se k Aničce do pokojíku. Asi po pěti minutách, ve kterých byl oheň v obýváku uhašen, se u nás opět objevil požárník Míša a informoval nás, že z důvodu požáru musíme zase všichni pryč. A tak jsme se přemisťovali z pokoje do pokoje v našem čtyři plus jedna celý večer.
„Nepřijde zejtra náhodou děda, že ne?“ zeptal se temně Michal po dalším přestěhování z ložnice do kuchyně.
„Až za týden,“ odvětila jsem.
„Jenom doufám, že ho Míša neukecá, aby mu koupil sadu pro dřevorubce.“
Když po nekonečném dni malý hasič konečně usnul, opatrně jsem mu sundala přilbu z hlavy a z ručky mu jemně vytáhla pajcr. Pak jsem se naprosto vyčerpaná odvalila do ložnice a skácela se na postel. V tu chvíli zpod peřiny vykouknul můj muž a zamrkal na mě.
„Miláčku, nezahrajeme si na hasiče?“ zeptal se laškovně. Víc toho říct nestihnul, protože jsem mu přímo na hlavu hodila polštář.
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/