Rozhodla jsem se založit si blog. Můj nápad to nebyl. To moje kamarádka Jana mi řekla, že bych si měla založit blog, protože jsem prý vtipná.
Po několika sklenkách prosecca měla Jana tak přesvědčivý tón a tak významně pokyvovala hlavou, že já, také po několika sklenkách prosecca, musela uznat, jak dobrý nápad má. A taky jsem pokyvovala hlavou.
Takže mám svůj blog a možná jednu jedinou čtenářku, protože se budu Jany pravidelně dotazovat, co říká na můj nový příspěvek. Podle toho poznám, jestli je fakt dobrá kamarádka.
Čím bych měla začít na úvod mé blogerské prvotiny? Asi něčím bližším o mně. Je mi 46 let, jsem vdaná, mám jednoho manžela a dva syny. Jsem hubatá manželka a ustrašená matka.
No… Ustrašená matka není vhodný výraz. Spíš přecitlivělá matka. Ačkoliv to asi také ne. Přesněji psychomatka. Ano, jsem psychomatka, to si musím přiznat. Můj manžel by asi prohlásil, že jsem i psychomanželka a celkově psychózní, ale to už je diskutabilní, protože s mým manželem by byla každá žena psychózní.
Já naopak tvrdím, že jsem psychicky hooooodně zdatná a kdo zná mého manžela, tak to musí uznat také, jelikož jsem ho ještě nezabila. Ale o mém manželství až jindy. Teď zpátky ke mně jako k psychomatce.
Za každým rohem vidím nebezpečí, které číhá na moje děti. Od jejich narození bych je nejraději měla přilepené na svých prsou nebo na zádech nebo kdekoliv jinde a nepouštěla je dál než na metr ode mne. Chtěla bych je pořád ochraňovat a hlídat, aby se jim nikdy nic nestalo.
Ale zároveň si uvědomuji, jak je pro člověka důležitá svoboda, takže se snažím své syny alespoň teoreticky a průběžně varovat před různými nebezpečími. A pak doufám, že si moje varování budou pamatovat a budou se podle toho chovat.
Jen pro představu přiblížím obsah některých mých rozprav s mými syny, přesněji obsah mých přednášek o možném nebezpečí. Opakovaně se jednalo o téma jako je zacházení s noži, klacky, dráty a jinými ostrými předměty.
Dále o zacházení s ohněm a výbušninami a v neposlední řadě o bezpečnosti na silnici, jako je například přecházení přes přechod, vybíhání mezi auty, pošťuchování se spolužáky na chodníku blízko silnice a podobně.
Jako bonus pro oživení mých přednášek jsem jim popisovala možné úrazy, jako například vypíchnutá očička klackem, přeřezané tepny nožem, urvané ručičky po petardách a přejeté nožičky autem, popřípadě vlakem. A spoustu dalších zajímavých věcí, které se díkybohu dají lehce vygůglit na internetu, takže moji synové si mohou ověřit, že fakt nekecám.
Když jsem si pak chtěla ověřit, zda si kluci již nějaké tragické případy vyhledali a poučili se, nenápadně jsem se mrkla do notebooku na historii prohlížení a ke svému úžasu zjistila, že do vyhledávače nezadávali něco jako „ukázky nebezpečí malých chlapců, kteří neposlouchají svou maminku“, ale zato mnohokrát byl zadán výraz „pipiny.cz“. A náhle jsem věděla, že teď je na řadě můj manžel s výchovnou přednáškou na téma „sexualita“.
Mimochodem, v neděli dal můj manžel našemu osmiletému Pepíčkovi do ruky obrovskou a ostrou mačetu, aby sesekal větve na stromě. Pepa byl šťastnej. Významně držel mačetu v ruce a poctivě osekával stromek. Podívala jsem se káravě na manžela se slovy: „Děláš si srandu?“ a on na to: „Prosímtě, nepřeháněj“.
No nezabili byste ho?
Eva Konvalinová
O autorce:
Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).