Když byli naši kluci malí, nedovedla jsem si představit ani jeden den strávený bez nich. Ptala jsem se sama sebe, zdali se od nich dokážu jednou odpoutat. Uvědomovala jsem si, že jednou budou mít svůj vlastní život a že jim nemůžu stát pořád „za zadkem“.
Můj manžel s nimi také rád trávil čas, ale tak složité otázky neřešil. On tušil, že tím si nemá cenu lámat hlavu, protože to přijde tak nějak samo. A ono přišlo. Celkem zanedlouho. A to díky pubertě.
Připlazila se plíživě, nenápadně, ale najednou tady byla. U každého z obou synů se projevovala jinak, ale schramstla je náramně.
Ta tam byla pryč jejich dětská roztomilost, která nám učinila každý den hezčí. Už nebylo co zapisovat do deníčku s veselými historkami, který jsem kdysi založila, abychom nezapomněli byť na jedinou jejich úžasnou roztomilůstku a mohli si ji kdykoliv připomenout.
Už nám nechtěli dovolit žádné focení na společných dovolených a oslavách. Už chtěli raději trávit svůj volný čas raději s kamarády než s rodinou. A všechno byl najednou problém. Oblečení, jídlo, výlety, návraty domů i stříhání vlasů. Puberta udělala mezi námi nečekanou propast.
„Pepíčku, pamatuješ, jak jsi nám před spaním dával dobrou noc a říkals nám: Hrozně moc, moc, moc vás miluju!“
„Jo, pamatuju, to už je dávno. Ale pak jste se úplně zbláznili.“
Nebo:
„Pepčo, proč nechceš jíst, co uvařím?“
„Protože vaříš samý zdravý sračky“ (tím Pepa myslí cokoliv, v čem je kousek zeleniny)
Takže co s nimi?
Manžel má jinou strategii než já. Rozhodl se s oběma puberťáky občas zabojovat. Takže dochází k nekonečným hádkám a je pozoruhodné, do jakých témat jdou schopni zabrousit, aby dosáhli svého. Všichni tři.
Někdy debata ohledně problému s pozdním vstáváním do školy skončí až u ostré politické výměny názorů. Já to z povzdálí nenápadně pozoruji (např. při vaření těch sraček) a zjišťuji, že boj s puberťákem se nedá vyhrát. Manžel si myslí, že ano, ale fakt ne.
Já se to snažím ignorovat, vzpomenu si na svojí drzou pubertu a říkám si, že nejsem nakonec zase tak špatný člověk, i když jsem byla v pubertě taky dost drzá.
No a pak se snažím bejt jako kámoška a jakože je se mnou bžunda, ne?
Když jedu se starším synem v autě, tak on mi pouští anglický a americký rappery a chce ode mne slyšet, jestli se mi líbí. A mně se fakt líbí. On chce ale ještě vědět, co tam slyším.
A já mu pak se svojí špatnou angličtinou odříkávám text na první dobrou, čímž se hrozně moc baví a ptá se pořád dokola: „Fakt tam tohle slyšíš?“ A hrozně se směje a určitě se těší, jak tohle později řekne svým kámošům, až budou společně poslouchat hudbu. A já budu sice za blbce, ale určitě mám u něj body za vtipnost.
Kryštof vystupuje z auta, dává mi pusu se slovy „Miluju tě“ a já jsem hrozně šťastná
a říkám si, třeba už je zpátky. A doufám, že puberta nám jednou vrátí i Pepu. Rodičovství chce holt trpělivost a víru.
Eva Konvalinová
O autorce:
Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).