Říká se, že děti se rodí s absolutním hudebním sluchem, který, není-li důsledně rozvíjen, postupně s věkem zakrní. Takže chcete-li mít doma budoucího virtuosa, je třeba podchytit talent už v peřince.
Všeobecně se doporučuje pouštět miminkům od narození vážnou hudbu. My jsme to také zkoušeli. Ne snad proto, že bychom cíleně chtěli zvýšit pravděpodobnost budoucího uplatnění našeho syna v hudebním průmyslu, ale zejména proto, že jsme si už nevěděli rady.
Naše miminko, na které jsme se devět měsíců tolik těšili, řvalo jako tur od rána do večera a neplatilo na něj vůbec nic.
„Zkuste bílý šum, ten zaručeně pomáhá,“ radila mi kamarádka. Stáhla jsem si tedy do mobilu aplikaci, která slibovala rychlé uspání dítěte, a zapnula bílý šum. Z přístroje se ozvalo nesnesitelné chrčení, které znělo, jako když se porouchá televize. Na vyděšené dítě to však efekt mělo. Začalo řvát ještě víc.
Začali jsme tedy experimentovat s klasickou hudbou. V naší ložnici zněli od rána do večera takoví velikáni jako Mozart, Beethoven, Lully, Smetana nebo Vivaldi. Občas jsme je v zoufalství proložili cimbálovkou nebo moravskými lidovkami.
Těžko říct, jestli poslouchání mělo nějaký podstatný vliv na budoucí kariéru našeho potomka. Kdo ví, možná budeme jednou překvapeni a stane se z něj mistr světa ve hře na cimbál. Náš problém to však nevyřešilo. Řev neustal.
A jednou, když už jsem fakt nevěděla kudy dál, mě napadlo vzít kytaru a zabrnkat pár akordů. A ejhle, dítě přestalo vyvádět, zklidnilo se a se zájmem poslouchalo.
A tak jsem začala hrát. Abych byla upřímná, žádný převratný kytarista nejsem a můj repertoár se skládá výhradně z písní, které mě v dětství u ohýnku naučil můj táta, starý tramp a horolezec. Takže umím jen samé pečbuřťácké songy typu „My jsme parta čundráků, my jezdíme v hytláku…“
Dítěti to ale vůbec nevadilo. Bylo mu úplně jedno, jestli se snažím vybrnkat Mozartovu Elišku nebo jestli hulákám Stánky na dva akordy. Hlavně když maminka hraje a zpívá. Kolikrát jsem si říkala, že můj muž musel v té době trpět jako zvíře. Ale asi to bylo pořád lepší než poslouchat nepříčetně ječící dítě.
Dokud se malý Míša válel na bříšku a neuměl se pohybovat, bylo to vlastně docela fajn. Pořádala jsem si doma takové malé soukromé koncerty. Zejména když byl muž v práci. Ale jakmile dítko povyrostlo a začalo se sápat na kytaru, tahat za struny a kroutit ladícími kolíky, přestala jsem mít trpělivost a kytaru na dlouhá léta odložila do stojanu.
Abych alespoň trochu rozvíjela hudební sluch svého potomka, začala jsem mu zpívat dětské říkanky a lidovky. Ty ho však příliš nezajímaly. Místo nich vyžadoval, abych mu nahlas pouštěla Radio Beat, které u nás dost často hrálo.
A pak to začalo jedním cédéčkem. Měla jsem na něm nahrané oblíbené písničky od nejrůznějších interpretů, od Kiss a Whitesnake až po Lennona nebo Queen. Moje máma by řekla, že je tenhle výběr úděsný vyrvál a můj táta by ho pravděpodobně rovnou vypnul. Ale pro mě to byly klidné, relaxační a oddechové songy, které jsem si každoročně pouštěla na Vánoce místo koled. Můj muž dokonce s odporem tvrdil, že to jsou „vyměkliny“.
Klučíkovi se tam zalíbila jedna písnička od kapely Kiss, kterou chtěl pouštět pořád dokola. „Heavens on Fire“ nám zněla u snídaně, oběda i večeře. Bez ní už nebylo možné se najíst ani jít spát.
Jednou mě napadlo, že mu jen tak ze srandy pustím klip k téhle třicet let staré písni. Míša ho zhlédnul s otevřenou pusou. Následovala nefalšovaná metalová mánie. Krteček a jiné oblíbené pohádky byly jako mávnutím kouzelného proutku nahrazeny hudebními klipy zmalovaných chlupáčů. Náš chlapeček byl rockovou hudbou doslova pohlcen.
Ve dvou a půl letech se rozhodl, že si nechá narůst dlouhé vlasy. Dětskými plastovými paličkami třískal do všeho, co vydávalo dostatečný kravál, a jeho vysněným přáním od Ježíška se stala bicí souprava s mikrofonem. Když se mu začaly na kolenou párat tepláky, schválně se šťoural prstíkem v dírce, aby se co nejvíc zvětšila, a pak se s roztrhanými kalhotami hrdě promenádoval po bytě a chlubil se, že vypadá jako Kissáci.
K rockovému šílenství se brzy připojila i jeho mladší sestřička. Známí a příbuzní, kteří k nám chodili na návštěvu, nemohli věřit tomu, že naše děti sledují místo pohádek metalové hudební klipy. V němém úžasu pozorovali, jak starší Míša mlátí paličkami do gauče a hází u toho vlásky, zatímco mladší Anička stojí před televizí a za ohlušujících riffů elektrických kytar zběsile tančí.
Abych nevyděsila zejména starší generace, musím dodat, že naše děti si cestu k lidovkám nakonec přece jen našly. A opět díky kytaře, kterou jsem po čase na naléhání Míši oprášila. A jelikož kotlíkařiny děti moc nebavily a takový machr, abych dokázala zahrát Metallicu nejsem, vytáhla jsem ilustrovaný zpěvník lidových písniček pro děti a začala hrát. Byly nadšené. Obě.
„Maminko, zahraješ nám Okolo Týdku cestička?“ slyšela jsem neustále. Kolíky na kytaře je sice lákaly pořád, ale s trochou trpělivosti to šlo.
Pozitivní vztah k rocku, metalu i big beatu však v dětech zůstal již zřejmě napořád. Přesvědčila jsem se o tom, když Míša začal chodit na pár hodin do školky. Ke konci vždy paní učitelka rozdala dětem hudební nástroje a zpívala s nimi písničky. Jednou jsem přišla Míšu vyzvednout dřív, a tak jsem se tohoto muzicírování osobně zúčastnila.
„Míšo, jakou písničku by sis chtěl ještě zazpívat?“ zeptala se paní učitelka mého synka. Ten začal usilovně přemýšlet a já cítila, jak se mi nervozitou potí záda.
Pak mu náhle zasvítila očička. „Gorilu!“ zavýskal.
Paní učitelka se zatvářila nechápavě. „Gorilu?“ zopakovala nejistě. „To asi neznám. Kdo to zpívá? Maminka?“
„Ne. Brutus!“ odvětil Míša.
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/