Automyčka

Pandemie toho koronavirového sajrajtu mě zastihla na mateřské dovolené. Nikdy jsem nepochopila, proč se tak jmenuje.

Myslím mateřskou, ne ten virus. Jak někdo může období, ve kterém ženská akorát stojí u sporáku, krmí vřískající děti, pere pobryndaná trička, přebaluje, kojí a spí tři hodiny denně, nazývat dovolená? Já si pod tím slovem představuji úplně něco jiného.

Jenže když na dveře naší krásné malé země zaklepal ten infekční bubák z Číny a vláda začala přijímat opatření, která čím dál víc osekávala náš běžný život, začala mít mateřská jisté výhody.

Ukázalo se, že spolu s důchodci a bezdomovci v lesích jsou matky pobývající s dětmi doma na nouzový stav nejvíc připravené. Respektive že se jich vládní omezení minimálně dotkne. Protože neustále skloňovaná karanténa se vlastně od mateřské zase tolik neliší.

Tak si to vezměme hezky popořadě, ať víte, že vám nekecám. A taky kdyby náhodou už někdo zapomněl, jak to vlastně bylo.

Nejprve nám vláda zavřela školy a posléze školky. Vzhledem k tomu, že obě mé děti jsou těmito ústavy zatím nepovinné, nijak se nás tato opatření nedotkla.

Po školství následovalo rušení kulturních a společenských akcí a uzavření hospod, kaváren, kin a divadel. No schválně, chcete vědět, kdy jsme byli naposled s mým chlapem na koncertě? Nebo na nějakém filmu, představení, večeři anebo jenom na rychlým kafi?

Tak já vám to řeknu naprosto přesně: ani se nepamatuju. A to z jednoho prostého důvodu. Jedno dítě vám ještě občas někdo pohlídá, ale dvě už nikomu neudáte ani za zlaté prase. Takže i tato vládní omezení nevnesla do naší domácnosti žádný rozruch. Ba naopak, zaplavila mě vlna jakési škodolibé radosti. Už mi totiž nemusí být líto, že se nikam se dvěma malými vzteklouny na krku nedostanu.

Vir se však ukázal být divočejším, než se zprvu zdálo, a tak vláda v restriktivních opatřeních přitvrzovala. Zanedlouho směly zůstat otevřené jen obchody s potravinami, lékárny a drogerie. Otevřít si pivo a okno jste sice taky mohli, ale jenom doma.

Automyčka
Ilustrační foto Tima Miroshnichenko (Pexels)

Nás, vycepované matky, však nemohlo nic překvapit. Představa, že bych si s dětmi vyrazila korzovat po krámech s obuví (a nemyslím dětskou), nebo si vyzkoušet v butiku nějaký ten hadřík, bylo už několik let stejně absurdní, jako když vláda slibuje, že po koronavirové krizi nebude zvyšovat daně.

Menší problém nastal, když se zavedlo povinné nošení roušek. Ale jelikož jsem rafinovaná máma, šla jsem na to od lesa.

„Dneska půjdeme ven a budeme si hrát na lupiče!“ vybafla jsem na dětičky hned u snídaně. Nápad se u staršího tříleťáka zprvu setkal s nadšením (jeho roční sestřička ještě neměla ponětí o tom, co to lupič vlastně je). Ale když malý bandita po pěti minutách lítání s rouškou a pistolkou zjistil, že se s tím hadrem na puse nedá vůbec dýchat, vztekle ho serval a už si ho nasadit nikdy nenechal. Od té doby nosil roušku zavěšenou na krku, takže místo ochrany před virem fungovala spíš jako bryndák.

Posledním utažením pomyslného opasku kolem té naší malé nebohé zemičky bylo uvalení celoplošné karantény. V praxi to znamenalo, že kromě práce, nákupu a krátkého zdravotního vyvětrání, bylo všem zapovězeno courat a shlukovat se.

To mělo za následek, že lidé zcela vylidnili centra měst a začali najednou jako blázni běhat po lesích, loukách, polích a kolem rybníků. Pro nás, rodiče s malými dětmi, opět nic nového. My jako cvoci lítáme po lesích den co den. Nic jiného nám s tou drobotinou v závěsu totiž nezbývá.

Jenže pak přišlo omezení, které naši rodinu přece jen zasáhlo. Znáte to, když se děti do něčeho zakousnou a jsou tím doslova posedlé? Můžou to být vláčky, bagry, popeláři nebo třeba panenky. Náš malý chlapeček měl také jednu obsesi – automyčku. Jeho největší radostí bylo, když mohl každé sobotní dopoledne vyrazit s tatínkem umývat auto.

Můj muž ho vždy v útrobách myčky posadil na sedadlo spolujezdce a chlapeček svýma velkýma užaslýma očima sledoval, jak kolem našeho volkswagenu stříkají vodní trysky, po skle stékají duhové mydlinky a jak velké barevné kartáče s hukotem pucují karosérii. Byly to pro něj okamžiky skutečného štěstí.

Jenže pak se stala tragédie. Na nějaký čas myčky aut zavřely a pravidelné sobotní výlety s cílem očisty vozu náhle skončily. Ne však pro našeho kloučka. Ten myslel na myčku kudy chodil a vymýšlel nejrůznější alternativy, kterými by ukojil svůj hlad po tomto výdobytku moderní doby.

Takže od rána do večera neustále kutil a stavěl si svůj vysněný svatostánek z čehokoliv, co mu přišlo pod ruku: z lega, kostiček, modelíny, krabiček od čaje nebo třeba z boloňských špaget u oběda. Mladší sestře neustále zabavoval kočárek pro panenky a s tajuplným výrazem ho zavíral do koupelny. Po tu dobu tam nikomu nedovolil vstoupit, protože uvnitř právě probíhal mycí program.

Ovšem mělo to i svá pozitiva. Konečně ho začalo bavit malování. Kreslil však výhradně jen barevné štětiny pucovacích kartáčů. A když jsme vzali křídy a vyrazili ven, museli jsme pomalovat minimálně deset metrů chodníku obrázky mycích linek, než byla jeho dětská dušička konečně spokojená.

Automyčka
Ilustrační foto Pixabay (Pexels)

Fantazie našeho chlapečka prostě neznala mezí. Jednou jsme takhle cábřili po lese a on si všiml, že se na zemi válejí spadané chlupaté jehnědy. Chvíli si je zamyšleně prohlížel a pak mi je s nadšením ukázal. Bylo mi jasné, jakou asociaci mu v hlavičce vytvořily.

Vzal dvě jehnědy a pečlivě je srovnal vedle sebe na zem. Potom mezi ně vložil malý klacík, který se v jeho očích přeměnil ve špinavé autíčko, a hodinová zábava uprostřed lesů mohla začít.

Největším vrcholem této posedlosti však bylo, když kloučka jednou na procházce napadlo, že by mohl vyčistit také kočár s malou sestřičkou. Na sídlišti se však nenacházelo nic, co by mu posloužilo jako vhodné kulisy.

I tady si však malý filuta poradil a vzpomněl si, že má přece maminku s tatínkem. Srovnal nás oba do lajny, každého na jednu stranu chodníku, uchopil madlo kočárku a s vyděšenou holčičkou začal mezi námi projíždět sem a tam.

„Tak kartáč v myčce jsem ještě nedělal,“ uchechtl se můj drahý muž. Chudák ještě nevěděl, co ho za malou chvíli čeká.

Po několika desítkách metrů se totiž náš malý technik obsluhující mycí linku zamyslel a za šibalskýma očkama se mu mihnul nápad. Rychle přiběhl k tatínkovi, zatahal ho za bundu a zavelel: „Táto, mámo, točit!“

Umíte si asi představit, jak jsme vypadali. Stáli jsme každý na opačném kraji chodníku, ruce upažené do stran a točili se dokola jako magoři. K tomu jsme ještě vydávali hlasité „tssss“, aby byla iluze mycího cyklu dokonalá. Lidé, kteří nás míjeli, si museli pomyslet, že už nám z té „mateřské karantény“ solidně hrabe.

Ale třeba jsme někomu zvedli náladu a na chvíli vnukli pocit, že ještě není nejhůř. A že jsou na světě pořád důležitější věci než nějaké virové strašidlo. Třeba automyčka. A tohle děti ví daleko lépe než my. Ještě že je máme, co? Učí nás radovat se z každého nápadu, z každé chvíle, z každé hovadiny. Virus, nevirus.

Tereza Herzogová

O autorce:

Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu PsavkynePlzenska.webnode.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..