Touha vracet se do hor nás s Dezolátem neopustila ani po tom, co nám do života s razancí uragánu vtrhly naše dvě děti. O dovolených už se tak docela mluvit nedalo, protože zejména slovo dovolená bylo se dvěma skřítky značně zavádějící. Ale my jsme to nevzdali a jedno krásné léto jsme se rozhodli, že se vypravíme do rakouských Alp.
Vcelku logicky si všichni klepali na čelo. Juniorovi totiž v té době nebyl ještě ani rok a půl (zato už obstojně šlapal) a jeho malá sestřička si zatím chodila po houbách u mě v břiše. Ale jelikož jsme s Dezolátem oba zatvrzelí, vykašlali jsme se na protesty celé rodiny a vyrazili „za humna“.
Jedním z hlavních cílů naší rakouské anabáze byly Krimmelské vodopády, které patří bezesporu k nejkrásnějším vodním kaskádám v Evropě.
Hory nás však opět překvapily. Po několika dnech krásného slunečného počasí jsme se ráno vzbudili a s úžasem zjistili, že ačkoliv byl ještě srpen, léto v Alpách nejspíš definitivně skončilo. Kopce, které se majestátně zvedaly kolem Zell am See, si přes noc nasadily bílé sněhové čepice a hladinu jezera pokryla namodralá jinovatka. Teploměr za oknem ukazoval jen pár stupňů nad bodem mrazu.
Dezolát se zamračeně díval ven. Pak otevřel okno a vystrčil nos do studeného rána. Zanedlouho začal z útrob svého bezedného baťohu vytahovat oteplováky, svetr a pletenou čepici. Pochopila jsem, že tady skončila veškerá sranda.
Za hodinu jsme už seděli v autě, nabalení jak na severní točnu, a mířili k vesnici Krimml, nad kterou řeka Krimmler Ache vytvářela dechberoucí vodní kaskády. Zaparkovali jsme na parkovišti a vydali se k vodopádům.
Dezolát šel s krosnou na zádech, ve které (pokud nešel sám po dobrém ani po zlém) nosil Juniora, a já s břichem jako otočený lavor nesla baťoh, který byl k prasknutí narvaný všemožnými svačinkami, lahvičkami, plenkami, bodíčky a dudlíčky.
Náš malý chlapeček nabalený asi v deseti vrstvách oblečení trochu neochotně ťapal mezi námi. Slabě poprchávalo a kolem uší nám hvízdal studený vítr trhající hustou mlhu na bílé cáry, které se válely po okolních kopcích. I tady špičky hor přes noc pocukroval bílý sníh.
U vstupu k vodopádům stálo několik stánků. Kromě občerstvení a suvenýrů tu prodávali také vlněné čepice a rukavice s tyrolskými motivy. Ačkoliv bylo ještě ráno, všude se hemžili lidé.
„Pojď, půjdeme se podívat, jak dělá vodička cáky cáky,“ lákali jsme Juniora na vodopády jako Ježibaba na perníček.
Při slově vodička malému skřítkovi zasvítila očka, podal Dezolátovi malou pracičku a spořádaně docapkal až pod velký vodopád. Tam hustota lidí rapidně vzrostla.
„Sakra, jsme v Rakousku nebo v Saudský Arábii?“ zeptal se zmateně Dezolát.
Jeho otázka byla na místě, neboť většina návštěvníků byla očividně arabského původu. A zatímco nám šla pára od pusy a klepali jsme se jako ratlíci v ledničce, oni tu pobíhali v tričku, šortkách a sandálech. Zima je evidentně zaskočila nepřipravené. Ještě že tu byly stánky u vchodu. Arabové je brali útokem a nakupovali hřejivé pletené palčáky a kulichy s jelenem, které příliš nekorespondovaly s jejich letními úbory.
„Slyšela jsem, že v Koránu mají napsaný, aby hledali vodu a kamení. Tady to mají všechno na jednom místě,“ řekla jsem Dezolátovi.
„Óda, óda,“ vykřikoval nadšeně Junior a prstíkem ukazoval směrem na vodopád. Vodička hučela, cákala, valila se dolů do peřejí a vytvářela okolo sebe hustý mokrý aerosol. Děťátko nadšeně výskalo.
„Vyfotíme se?“ navrhla jsem nadšeně.
„Tak řekni támhletomu Rakušákovi, ať nás cvakne,“ šťouchnul do mě Dezolát.
„Neblázni, ten vypadá jako Hitler,“ vyděsila jsem se.
„Lepší Hitler než Arab v palčákách,“ ušklíbnul se Dezolát a začal zběsile mávat na Rakušana. Ten se zkušeně chopil naší zrcadlovky a začal nás německy dirigovat. Trval na tom, abychom si stoupli až na okraj mokré skály, za kterou s obrovským hřměním dopadaly hektolitry vody do zpěněné řeky.
Než stačil udělat několik snímků, měli jsme mokrou i gumu od kalhot. Srdečně jsme mu poděkovali a byli jsme rádi, že budeme mít společnou fotku u Krimmelských vodopádu. Stálo to za to. Až později doma jsme zjistili, že místo nás jsou na fotkách vidět jen rozmazané kapky vody na objektivu a za nimi bílá neprůhledná mlha.
Nastal čas vydat se dál. Dezolát měl v plánu vystoupat vzhůru podél vodopádů po klikaté a strmé cestě, která skýtala úžasné výhledy. Zapomněl však na jednu podstatnou věc – že s malým dítětem se nic plánovat nedá.
„Ódu,“ zaprotestoval Junior, když jsme se ho pokusili odtáhnout pryč.
„Pojď, půjdeme nahoru. Tam bude taky vodička, broučku,“ zkusila jsem to po dobrém.
Brouček zkřivil pusinku do podkovy a dupnul malou botičkou do mokrého písku. „Ne, ne, ne!“ vřísknul.
„Dostaneš něco dobrýho,“ uplácel Dezolát.
Skřítkovi to chvíli šrotovalo v makovičce. „Papání!“ rozzářil se nakonec.
Zaradovali jsme se. Jídlo ve většině krizových situacích zabralo. Dokud měl chlapeček příděl potravy, tak ochotně šlapal. Slupnul rohlík, přesnídávku, banán a pár sušenek. Když ho jídlo přestalo uspokojovat, začal kňourat.
„Copak je? Už nechceš papat?“ zeptala jsem se.
„Cáky cáky,“ kňoural úpěnlivě a ukazoval prstíkem zpět k vodopádu.
Nenápadně jsme ho táhli pryč a snažili se odlákat jeho pozornost. Kňourání nabývalo na intenzitě, plynule přecházelo v srdceryvný pláč, a když cesta začala prudce stoupat, změnilo se v hysterický jekot. Chlapeček ke mně natahoval malé ručičky a po tvářičce se mu kutálely slzy jako hrachy.
„Maminka tě teď nemůže nést,“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Tatínek tě ponese v krosně na zádech, jo?“
Následovala další vlna hysterického řevu. Začali jsme zkoušet všechny obvyklé triky. Papání, bumbání, dudlíček, dokonce i návrat k autu, ale nepomáhalo nic. Junior stál uprostřed cesty a ječel jako pominutý.
„Dáme ho do krosny, on se uklidní,“ rozhodl Dezolát se zarputilým výrazem otce, který má všechno pevně pod kontrolou. Lidé nás míjeli a zúčastněně pozorovali naše vřeštící dítě. Občas se ho snažili chlácholit, což malého vzteklouna ještě víc popudilo a řev zesílil.
Nakonec jsme ho vzpouzejícího dovlekli na nejbližší odpočívadlo, kde se prudká cesta lomila v ostré zatáčce. Tam jsme ho začali, s použitím lehkého násilí, rvát do nosítka.
Vřeštící, ječící, rudé a nepříčetné dítě přitahovalo čím dál víc pozornosti. Junior okolo sebe kopal nohama, máchal rukama a ječel na celé Krimmelské vodopády. Okolo procházející lidé si nás prohlíželi s neskrývaným opovržením. Někteří dokonce zastavili a pozorovali nás s výrazem sociální pracovnice, která právě posuzuje, jestli to nebohé dítě náhodou netýráme.
Konečně klipsy na páskách zacvakly a vzpínající se Junior zůstal bezbranně přikšírovaný v krosně. Když zjistil, že už nemůže vyskočit ven, začal okolo sebe zuřivě kopat.
Následovala pak ještě dvacetiminutovka vřískání zpocenému Dezolátovi na zádech, zatímco já běhala okolo krosny a snažila se chlácholit dítě i Dezoláta. Na třetí vyhlídce nad vodopády chlapeček konečně usnul.
„Dál už nemůžu,“ řekla jsem zdrceně svému muži a skácela se na lavičku. „Jestli nechceš, abych porodila, tak mě tady nech.“
Dezolát mokrý od hlavy až k patě jenom něco zavrčel, protože mu další studená sprcha z vodopádu právě přistála za krkem. Nahoru už se mu taky nechtělo. A tak jsme se totálně mokří, zpocení, ufunění a psychicky naprosto vyčerpaní vraceli zpět dolů.
„To je takovej klid, když to dítě spí,“ liboval si Dezolát, když jsme znovu míjeli stánky u vchodu. „Nedáme si vafle?“ zeptal se a ukázal na malý stánek, ve kterém zrzavý mladík právě natíral teflonový přístroj olejem.
„To bychom mohli, když malej chrní. Aspoň nám to nesní,“ přikývla jsem.
Šla jsem si stoupnout do fronty a chystala si eura. Přede mnou stál vysoký Arab s manželkou a deseti dětmi a objednával pro každého vafli. Nervózně jsem přešlápla a pozorovala Juniora, který sladce spinkal Dezolátovi na zádech.
Konečně na mě přišla řada. Zrzavec naběračkou napatlal řídké těsto na vaflovou formu, pak vaflovač přiklopil a zazubil se na mě. „Cvancich ojro,“ řekl s úsměvem.
Protočily se mi panenky, zaplatila jsem a za chvilku už se vracela se dvěma voňavými teplými vaflemi zhusta namazanými lískooříškovým krémem. S chutí jsme se do nich zakousli. Byly fakt výborné. Jen co jsme se však zakousli podruhé, otevřel náš malý chlapeček pláčem zarudlé oči a první, co uzřel, byla dobrota v mojí ruce.
„Mámo! Papat!“
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/