Louny jsou jedním z několika pěkných měst, historicky postavených na březích podkrušnohorské řeky Ohře. Turistům nabízejí sice malé, ale pěkné historické centrum, do kterého se vždycky rád vracím.
Zdejší historické jádro má však právě v tuto dobu jeden drobný nedostatek. Mnoho restaurací s pestřejší nabídkou jídel v něm nenajdete. Tamhle kebab, tamhle pizza… Tedy takový zjednodušený trend české současnosti. Naštěstí vedle alespoň prospívá kavárna.
Ze zúžené nabídky možností poobědvat něco jiného než sýrovou Quattro Formaggi v pizzerii jsem si vybral restauraci U Somolů, která se odkazuje na tradici Plzeňského Prazdroje.
Zmínku o zdejším letitém podniku najdete například na webech Restaurace v ČR nebo České hospůdky, kde se také dočtete dobové komentáře návštěvníků. Většinou jsou negativní.
Cituji komentář z roku 2006: Umazaná pivnice socialistického typu, navštěvuje ji místní póvl, obsluha tatáž. Anebo další z roku 2007: Fuj, smradu jak v Cařihradu.
Proto možná není divu, že původní restaurace U Somolů před deseti lety ukončila provoz (přesně v červenci 2013), aby si později pronajal prázdnou hospůdku vietnamský restauratér. A ten v ní guláš, svíčkovou ani ovocné knedlíky opravdu nevaří.
Současná restaurace U Somolů nabízí výhradně asijské menu, tedy jídla známá ze všech vietnamských restaurací po Česku.
Vůbec nic proti nim! Naopak. Přiznávám, že asijskou kuchyni mám stokrát raději než tradiční českou kuchyni, na které jsem vyrostl. Dost možná zbožňuji asijská jídla víc než někteří samotní Asiaté.
Jaká konkrétní jídla v lounské restauraci na Pražské ulici připravují, můžete sledovat na Facebooku. Restauraci tam najdete pod novým názvem Phở Việt U Somolů. A najdete tam také jídelní lístek. Z něj jsem si vybral smaženou rýži s kachním masem. Lákavé jídlo za sympatickou cenu – 169 korun.
Z objednaného nedělního oběda jsem ale obdržel jen půl. Přesněji kachní maso. Místo smažené rýže se pak na talíři pod kousky masa rozvalovaly nudle.
Protože na jídlo jsem čekal dvacet minut, zprvu jsem si neuvědomil, že mi obsluha přinesla jiné jídlo, než jaké jsem si objednal.
Až když jsem spolkl druhé sousto nudlí, zeptala se mě přítelkyně nejistě, jestli jsem si neobjednal smaženou rýži…?
Objednal, došlo mi. Po druhém polknutém soustu už jsem ale také věděl, že mi nudle nevadí a že i s nimi mohu prožít fajn neděli.
Nicméně slečnu servírku jsem na záměnu jídla upozornil. Když jsem jí řekl, že jsem si objednal smaženou rýži, nikoliv nudle, cítila se za chybu přímo zodpovědná. Za nikoho se neschovávala. Vzala vše na sebe a postupně se mi několikrát omluvila. Až mě mrzelo, že jsem jí o tom vůbec řekl.
V reakci na mé upozornění mi nabídla výměnu jídla, ale odmítl jsem. Nechtěl jsem znovu čekat přes čtvrt hodiny na další talíř, zatímco přítelkyně by už byla po obědě, anebo na mě čekala s již studeným obědem.
„Nechte to být, to se stává,“ řekl jsem jí. „Dám si prostě nudle,“ usmál jsem se na sympatickou obsluhu. “Jsou docela fajn.”
A nelhal jsem jí. Nudle byly skutečně fajn. Nebyly ani rozblemcané, ani k sobě připečené. Nebyly ani neslané, ani nemastné. A už vůbec ne lepkavé.
Zkrátka chutnaly. A v kombinaci s kousky kachního masa, zeleniny a smažené cibulky, která se úplně na začátku tvářila jako bekovka na vrcholku jídla, utišily můj vnitřní stesk po objednané smažené rýži. Někdy si zkrátka i na omylu můžeme pochutnat.
Egran Wolf