Když pozoruji naše dva syny, mnohokrát se podivím nad tím, jak jsou tak moc zvláštní a divní, že to ani nemohou být naše děti. Jenomže pak si uvědomím, že divní jsme v podstatě i my – jejich rodiče – ale zapomínáme na to.
Říká se, že dítě si před narozením své rodiče vybírá. Dobře si nás ti naši kluci vybrali, takhle jsme ucelený komplet jedné bláznivé rodiny. Když se nad tím zamyslím, vlastně vždycky jsem milovala divný lidi a svérázný cvoky. A teď bydlím rovnou se třemi.
Starší Kryštof i mladší Pepa trpí od malinka různými posedlostmi, které nám celkem komplikují život, ale k naší radosti zjišťujeme, že s přibývajícími léty pomalinku ustupují a některé dokonce i mizí.
Jeden příklad za všechny: Odchod z domu s osmiletým Pepčou. Čekám jako vždy, až se těsně před odchodem potřetí vyčurá a umyje si ruce tak, že si je deset minut mydlí až loktům a pak dalších sedm minut oplachuje pod tekoucí vodou. Už nekomentuji, že to přehání a že kratší mytí rukou by postačilo. Nezmiňuji už ani to, že přijdeme kvůli tomu pozdě a už mu ani nevyčítám, že polovina kotle s teplou vodou je tím pádem zase pryč.
Mlčím a čekám, až svůj rituál dokončí, protože rozčilovat se opravdu nemá žádný smysl. Nic tím neurychlím. S úlevou pozoruji, jak si konečně Pepíček utírá ruce do ručníku a je skutečně připraven opustit koupelnu a následně byt.
Pepíček vykročí z koupelny a najednou zvolá: „Počkej! Zapomněl jsem se kouknout do vany!“
„Proč se musíš kouknout do vany?“ zeptám se udiveně.
„Jen tak, před odchodem z koupelny musím vždycky zkontrolovat vanu, jestli v ní někdo není schovanej. Už to dělám dlouho. Ty sis toho nevšimla?“
„Ne, nevšimla,“ odpovídám s povzdechem nad objevením jeho nové obsese. Pepíček se vrátí do koupelny, podívá se do vany a se slovy – „V pořádku, teď už můžeme jít.“ – se jde obout.
Snad z toho vyroste, uklidňuji se. Vždyť Kryštof měl v jeho věku také pár posedlostí a už jsou pryč. Vzápětí si uvědomím, že možná pryč nejsou, jen je vystřídaly jiné.
Zase pro příklad… Kryštof měl před lety neustálou potřebu otáčet svůj polštář na jednu stranu a po chvíli zase zpátky. Ale nejenom, když ležel v posteli. Kdepak, to by přeci nebylo tak divné. Třeba si hrál si na zemi nebo u stolu, najednou vstal, došel k posteli, otočil polštář a vzápětí se zase vrátil k hraní.
Pamatuji si okamžik, kdy na notebooku skypoval s babičkou a uprostřed věty pronesl: „Promiň, babi, hned se vrátim, jdu jen otočit polštář.“.
No a pak je tu můj manžel. Tak ten má zase potřebu všechno vědět a všemu přijít na kloub. A i když to už ví, tak potřebuje ujištění, že to opravdu ví správně.
Kdysi dovolená v Řecku… Výlet autem po ostrově. Tamní zvláštností psychiatrická klinika. Přijedeme před areál, že jen trochu nakoukneme. Před branou stojí strážný. Je tam také cedule velká jako kráva s označením psychiatrické kliniky. A manžel mi říká: „Zeptej se toho strážnýho, jestli je to psychiatrická klinika!“.
„Nezeptám, je to tu přece jasně napsaný!“
„Dělej, zeptej se, ať to víme jistě.“
“Nezeptám, nebudu se ztrapňovat.“
„Ty seš hrozná. Proč se nemůžeš zeptat?“
„Zeptej se sám, když jsi tak zvědavej!“
„Ty se zeptej, tobě se několik let platí angličtina!“
„Nezeptala bych se ani česky, jak je to trapný!“
„Trapný je, jak se tady dohadujeme. Už dávno ses mohla zeptat!“
Ještě chvíli takhle probíhá náš rozhovor, až upoutáme pozornost strážného. A já dostanu strach, že zavolá ochranku a pak nás možná hned i hospitalizují.
Takže odjíždíme pryč. S manželem jsme pohádaní a on přemýšlí, jak to udělá. Jak získá jistotu, že viděl budovu řecké psychiatrické kliniky, protože označení na mapě a tři cedule s názvem Psychiatrická klinika mu nestačily.
Nebo večeře v restauraci… Na stole před námi stojí dvě lahve s různými oleji. V jedné je olivový a ve druhé dýňový. Jak to vím? Protože je to na nich napsané. A dokonce jsou na nich i obrázky s plody dýně a oliv.
Prochází kolem nás číšník a manžel se ho ptá, jakéže máme na stole oleje? Číšník odpovídá: „Dýňový a olivový“. Manžel spokojeně pokývne a poděkuje. Já obracím oči v sloup a náš Kryštof (tehdy třináctiletý), který je zrovna v pubertě a všechno mu připadá hrozně trapný a trapný věci ještě stonásobně trapnější, podrážděně komentuje tátovu všetečnost a pokládání blbých otázek.
Pak zvedne vidličku a pronese: „Já se zeptám toho číšníka, jestli je tohle vidlička.“ Načež vyprsknu smíchy a směju se tomu ještě další hodinu. No a z poklidné rodinné večeře je rodinná hádka, protože Kryštof prý pořád musí provokovat a já se prý pořád vysmívám. Byl to celkově zkažený večer kvůli vidličce a já už nikdy nevysvětlím, že to nebyl výsměch, ale upřímné pobavení.
Nedávno jsme si s manželem slíbili, že už nebudeme řešit hovadiny, že jsou v životě důležitější věci, než se dohadovat kvůli kravinám. A že si musíme uvědomovat skutečné hodnoty. To je přece krásné, že ano?
Jenomže my si to slíbili ještě před tou vidličkou, takže fakt nevím…
Eva Konvalinová
O autorce:
Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).