Do Ádru

Vyrazit s Dezolátem do pískovcových skal byl vlastně můj nápad. Nemalý podíl na tom měl zcela jistě fakt, že jsem vyrostla v rodině zapáleného horolezce, jehož celoživotní vášeň se na mně chtě nechtě podepsala.

Když jsem byla ještě tak malinká, že mě rodiče nemohli přivázat na lano, protože bych úvazem propadla, svěřili mě čas od času do péče babičky a odjeli si vyběhnout nějakou tu třítisícovku.

Když jsem trochu povyrostla, vyfásla jsem malý „prsák“, jak se v horolezecké hantýrce říká prsnímu úvazu, přivázali mě na konec lana, postavili před skálu a s nadějí v hlase řekli: „Lez!“

A já lezla. Tedy dokud jsem měřila metr padesát a byla jsem lehounká a nerozumná. S přibývajícím věkem jsem totiž začala přibývat nejen na váze, ale i trochu na rozumu. A ten začal dost důrazně odporovat tělu, aby lezlo po studeném kluzkém šutru kamsi vzhůru, když zemská gravitace neúprosně přitahovala moje tlusté pozadí zcela opačným směrem. Takže se ze mě, navzdory tatínkovu přání, horolezkyně nakonec nestala. Ale jakási náklonnost k horám a ke skalám zvláště ve mně přece jen zůstala.

Puzena touto geneticky získanou touhou jsem jednou na sklonku léta Dezolátovi navrhla, že bychom mohli navštívit Adršpašské skály, nejúžasnější skalní dílo přírody v Čechách.

„A to tam budeme jenom chodit a koukat po skalách?“ obával se Dezolát. Jelikož však choval mého otce ve veliké úctě a neustále o něm tvrdil, že je to „fakt borec“ (v čemž měl samozřejmě pravdu), nechal se nakonec ukecat.

Taky aby ne. Po několikahodinovém dýchánku u tatíka a jeho vypravování o „Ádru“ jsme překypovali alkoholem, ale také nemalým nadšením. Táta nám podrobně popsal všechny staré neznačené cesty ve skalních bludištích, vylíčil, na jakou věž kdy vylezl, kde kdo spadl, kde se kdo ožral a tak podobně. Ukázal nám diáky, fotky i videa a vybavil nás lezeckými průvodci, příručkami pro začínající lezce a mapami z let šedesátých až sedmdesátých.

„A ne aby vás napadlo platit za turistický okruhy. Po cestách, co máte v těch mapách, se tam hravě dostanete bez placení,“ varoval nás ještě ve dveřích.

Do Ádru
Foto Teeza Herzogová

Za týden jsme vybaveni těmito informacemi, mapami a příručkami vyrazili do Adršpašských skal.

Když přijedete z vesnice Horní Adršpach do vesnice Dolní Adršpach, otevře se vám po pravé ruce pohled pro bohy. Ze smaragdového lesa se jako chrámy mohutně vypínají obrovské pískovcové věže. Tyčí se k nebi jako jehly z kamenného jehelníčku, skály všech možných tvarů a nálad, některé jsou rozverné, jiné vážné, některé úhledně geometrické, jiné rozervané a nepravidelné. Kam se podíváte, všude samé skály. Vpravo, vlevo, před vámi, nad vámi a někdy dokonce i pod vámi – všude skály. Fakt. A když sem přijedete třeba podesáté, pokaždé vám to znovu vyrazí dech.

Stejně jako nám. Pravda, Dezolát trochu nadával na probíhající práce na vozovce a dělníka, který právě vykukoval z díry v zemi a chechtal se nám, že musíme v tomhle šíleném vedru čekat před provizorním semaforem. Ale i tak ho ten pohled určitě dostal.

Ubytovali jsme se v místním rodinném penzionku, jehož majitelé byli překvapivě horolezci, a rozhodli jsme se, že trochu okoukneme terén. Bylo vedro, mouchy prudily a skály lákaly. Alespoň ke koukání.

„Dezoláte, dáme si zmrzku?“ zeptala jsem se.

„Zmrzlina je pro děcka, holčičko,“ odvětil tvrdě. „My půjdeme k Tošovákovi.“

Na hospodu U Tošovských nás táta upozornil jako na první a velmi důležitý cíl naší výpravy. Byla to vyhlášená putyka, kde se dříve slézala veškerá horolezecká smetánka z okolí.

Plni očekávání jsme vešli do ztemnělého lokálu, kde kromě dvou stínů za výčepem a muším hejnem poletujícím kolem zplihle visící mucholapky nebyla ani noha.

„Tóprý tén,“ ozvalo se ze stínů. Za pípou stály dvě Vietnamky a byly tak maličké, že skoro nebyly ani vidět.

Vyděšeni zjištěním, že i takovýto unikátní a historicky cenný objekt už obsadili cizáci, jsme zasedli ke stolu v rohu hospody. Za chvilku k nám přicupitala větší Vietnamka. Vypoulila na nás své krásné šikmé oči a já už jsem v duchu vymýšlela, jak slušně a taktně odmítnout kolekci šik tepláků s lampasem, které má schované vzadu za kuchyní, a nevyvolat přitom mezinárodní konflikt.

„Dáte sí?“ zeptala se nakonec a mně se ulevilo.

Dezolát se nejprve trochu ošíval, ale když zjistil, že tu čepují plzeňskou dvanáctku, spokojeně se rozvalil a přestal mít jakékoliv pochybnosti o úrovni podniku. Objednali jsme si dvakrát „kuláž a knédlíkí“ a prohlíželi si výzdobu lokálu.

Vtom se rozrazily dveře a dovnitř vpadlo několik pohuble vyhlížejících existencí, které si sedly ke stolu hned vedle nás.

„Tak kde jste dneska byli?“ zahalekal jeden, když mu exotická číšnice přinesla orosené pivo.

„Na Gilotině,“ odvětil druhý. „Chtěli jsme jít na Krále, ale ráno už pod ním byla fronta.“

„My jsme dneska dali cestu komínem na Milence, jak tam minulej tejden spad Komár,“ přidal se k rozhovoru třetí střízlík. „Myslel jsem, že je to pětka plus, ale byla to tutově sedmička, to ti povídám.“

Dezolát mě rýpnul do žeber. „Zandej ten foťák, ať nevypadáme jak ňáký pitomí tůristí,“ syknul.

„Měli jsme si od táty vypůjčit nějakou výbavu, abysme tu líp zapadli, ztratili se v davu,“ zašeptala jsem.

„No, mohli jsme si od něj půjčit aspoň lano a vomotat ti ho kolem krku. Pak nějaký mačky… a cepíny,“ zašeptal.

Do Ádru
Foto Tereza Herzogová

Neubránila jsem se a v duchu si představila scénu, jak kráčíme po písčité cestě mezi skalními věžemi, ověšeni kilometry lana, na nohách mačky, v rukou cepíny, na tvářích sveřepé výrazy, doprovázeni nechápavými pohledy místních horolezců, kteří si úpěnlivě lámou hlavu nad tím, jakou veleskálu jdeme s takovým vybavením zdolávat…

Náš první cíl bylo skalní město. Samozřejmě jsme byli připraveni držet se tatínkovy rady, nevyměknout a dostat se na turistický okruh zadarmo.

Z hospody U Tošovských to bylo jen pár kroků k trati, od které se táhnul příšerný krpál vzhůru ke zřícenině hradu Adršpach. Tahle romantická ruina ze čtrnáctého století turisty asi příliš netáhne, protože jsme cestou nepotkali ani živáčka.

Když jsme se ufunění a uhekaní vydrápali na vyhlídku, kterou tvořily zbytky hradního zdiva, otevřel se nám dechberoucí pohled na celý Ádr. Odtud vypadaly skály jako malé, z hlíny vymodelované figurky, se kterými tu skalní obři hrají po večerech dámu na šachovnici ze smrkových lesů. 

„Támhle visí horolezec uprostřed stěny a vůbec se nehejbá,“ ukázala jsem na jednu z věží.

„Třeba kouří,“ odvětil Dezolát.

„Na skále? Spíš hledá chyt, ne?“

„Já bych řekl, že se vožral a usnul. Víš přece, co nám vykládal táta. U horolezců je možný úplně všechno…“

Po vstřebání výhledů na spícího horolezce nastalo dilema, jak se z hradu dostat neprostupnou divočinou plnou oslizlých nebezpečných skal a lidožravé zvěře na chodníček turistického okruhu. Vytáhla jsem mapu z roku 1964 a začala ji vážně studovat.

„Měli bychom jít po žlutý značce a za hradem uhnout na modrou,“ hlásila jsem.

„Jenže ty barvy, co máš v tom plánku, už dneska vůbec neplatí,“ zapochyboval Dezolát.

„Nesmysl. Podle mapy by měla být žlutá značka asi deset metrů vlevo od nás,“ prohlásila jsem a ukázala na hradbu nepropustných ostružin, které se do výšky téměř dvou metrů tyčily přesně deset metrů vlevo od nás.

Po půlhodinovém bloudění skalním ostrohem jsme nenašli ani žlutou ba ani modrou značku, ale zato jsme detailně zhlédli velké množství lesní květeny, jejíž trny jsme měli hluboko zapíchané na všech částech těla. Nakonec jsme úplnou náhodou narazili na modrou značku, kterou ovšem někdo přetřel nahnědo, aby nebyla vidět a splynula s kůrou stromu.

Otočila jsem mapu několikrát vzhůru nohama a podle zelené barvy značící les jsem odhadla naši přibližnou polohu plus minus pět kilometrů. Pak jsem rozhodla držet se staré zamalované značky vedoucí vlhkým studeným údolím, kde ani ptáček nezazpíval a kde nás jako duchové obklopovaly mlčící temné skály.

A pak najednou stará značka zmizela.

Dezolát kvetl. A to doslova – ověšený trsy ostružin, borovicovými větvemi, několika šiškami a zarůstající mechem křečovitě svíral mobil, na kterém právě zapnul navigaci, a probodával mě pohledem. Skrz zuby procedil, že jsme sešli asi kilometr z Modré rokle a jsme teď kdesi v hlubokém lese uprostřed labyrintu pískovcových skal, kam nevede ani jedna oficiálně značená trasa KČT.

Vtom se náhle před námi rozvlnilo husté roští a z něj vylezlo cosi strašného a ohavně chlupatého.

„Medvěd!“ zavřeštěla jsem.

„Dobrý den,“ koktal zděšený Dezolát.

Teprve teď jsem si všimla dlouhých hustých vousů, zeleného obleku a dřevěné vyřezávané hole.

„Krakonoš!“ vykřikla jsem znovu. „To je určitě Krakonoš!“

Dezolát se mezitím vzpamatoval a omluvně se na příchozího usmál. „Pán je asi horolezec, že?“ zeptal se opatrně.

Do Ádru
Foto Tereza Herzogová

Chlap se napřímil, takže jsme si ho mohli prohlédnout v celé jeho obludnosti, respektive chlupatosti. Dlouhé rozcuchané vlasy a srostlé obočí plynule přecházely ve vousy, které dále pokračovaly pravděpodobně po obvodu celého těla a vykukovaly na rukou a nohou z roztrhané flanelové košile a tříčtvrtečních plátěných kalhot. Celý tento úchvatný model lesního manekýna doplňovaly švihácké černé holínky a vyřezávaná hůl.

„Správce!“ zařval. „Správce národní přírodní rezervace a vy se pohybujete mimo značené území,“ křičel na celý les. „Říkají vám něco lišejníky? Vzácné rašeliny a mechorosty? A co takový sokol nebo výr velký? Co když tady zrovna hnízdí opodál a dostává psotník z toho, jak tady řvete? Za tohle vám dám pokutu!“

Z chlapa šla opravdická hrůza. Dezolát nasadil výraz obětního beránka a velmi nenápadně schoval svou GPS do zadní kapsy kalhot. „My jsme se ztratili, pane správče,“ začal mumlat. „Žena má sice mapu, ale starou a znáte to… Pod hradem jsme sešli ze značky. Já jí říkal, že máme jít doprava, ale ona ne a museli jsme jít tudy. No dyť to znáte, ne?“

Zdálo se mi, že špatně slyším. Nenávidím ty šovinistické řeči o neschopnosti ženských logicky uvažovat, řídit auta nebo orientovat se v mapě. Podle mě vždy záleží na mnoho okolnostech, které na danou situaci mají vliv, například špatné počasí, skvrny na slunci nebo úchylná záliba Klubu českých turistů rušit staré značky. Už jsem se nadechovala k odporu, když v tom mě přerušil správce.

„Ukažte mi tu mapu, paninko,“ řekl a natáhnul ke mně chlupatou tlapu se špinavými drápy. Rozložil si plán před sebe a chvilku ho negramotně studoval.

„Máte štěstí,“ zamumlal. „Podle téhle mapy byl Modrý důl ještě značený. Musíte jí zahodit a koupit si novou. Dneska to vyřešíme pouze slovním napomenutím,“ řekl a podrbal se kdesi mezi plnovousem a břichem. „Ale nezapomeňte – lišejníky a mechorosty!“ pohrozil prackou. Pak se otočil a zmizel v houští.

„A výr velký!“ ozvalo se ještě z mlází a pak ho definitivně spolkl les. Najednou tu bylo zase staré známé ticho a my přemítali, jestli se nám to náhodou nezdálo a zda se sem nezatoulal z hor sám Krakonoš.

Když jsme se konečně dostali na turistický okruh v břichu Adršpašských skal, svět tu byl docela jiný, překypující lidmi, foťáky, videokamerami, řvoucími dětmi a pytlíky od svačin. A najednou jsem si vzpomněla na ty vzácné lišejníky a mechorosty nahoře v lesích a musela jsem dát ochlupacenému správci rezervace za pravdu – některá místa by měla být ušetřena lidským stopám.

„Vrátil ti ten chlap tu starou tátovu mapu?“ zeptal se Dezolát.

„Jo, vrátil. Nakonec nám zachránila zadek,“ zasmála jsem se. „Ale že jsi to všechno hodil na mě, to ti teda nezapomenu!“

Ze skal jsme se vraceli téměř za tmy. Turisté české, polské i německé národnosti zmizeli, sluníčko zapadlo za hory a nebe se potáhlo baldachýnem z hvězd. Sedli jsme si na terasu bufetu Skalní město a pozorovali černé siluety pískovcových věží, které za tmy vypadaly ještě více divotvorněji a strašidelněji než za dne. Nad námi visely hvězdy, okolo houstla sametová tma, v lese kvákaly žáby a skály šeptaly.

„Stejně je ten tvůj táta borec, když vylezl na takový obry,“ řekl Dezolát do nočního ticha. A já mu musela dát za pravdu.

Tereza Herzogová

O autorce:

Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu PsavkynePlzenska.webnode.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..