Jedl jsem U rozvědčíka. Známá hospoda u Berounky není grand restaurant

Tak jako německý spisovatel Karel May proslavil indiánské pláně za velkou louží, proslavil i český spisovatel Ota Pavel Křivoklátsko. Přesněji údolí Berounky, kde nejraději rybařil, a vedle něj také hospodu U rozvědčíka.

Literárně proslulý hostinec U rozvědčíka se nachází na levém břehu řeky nedaleko branovského přívozu. A současně na dosah vodáckému odpočívadlu mezi vrbami, abych místo pro vystoupení vodáků okrajově přiblížil.

A právě vodáci jsou v sezóně nejčastějšími hosty tohoto slavného hostince. Samozřejmě vedle chatařů z blízkého okolí a turistů, kteří zavítali do krajiny Oty Pavla. Tak jako my s přítelkyní před několika málo dny. Oběd U rozvědčíka, turistické atrakce v této oblasti, jejíž jméno si filmoví diváci připomenou ve spojení s báječnými filmy Zlatí úhoři nebo Smrt krásných srnců, přestože filmové scény vznikly jinde než právě v tomto podniku, byl de facto povinností.

Jedl jsem U rozvědčíka. Známá hospoda u Berounky není grand restaurant
Informační tabule na terase podniku.

V hospodě u Berounky nečekejte speciální úpravy mas, ani originální moučníky, natož vyšší gastronomii. Hostinec totiž není Grand restaurant pana Rozvědčíka.

Jak už jsem naznačil, zástupy hostů sem přicházejí po uvázání kanoí u nedaleké vrby v modrobílých tričkách a s pantoflemi na nohou. Osvěžit se pivem a dát si něco k němu.

Já si k pivu objednal pečené vepřové (120 g.) s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Za 205 korun mi sympatická dívčí obsluha přinesla talíř plný od okraje k okraji. To byla dobrá zpráva po nachozených šestnácti kilometrech.

Horší byla, že jídlo servírované na talíři nepůsobilo zrovna přitažlivě. Nepřimělo mě zatleskat radostí a pustit se do něj s chutí a obdivem zároveň.

Spíš ve mně rozdmýchalo prachem zavátou vzpomínku na školní jídelnu, kde k smrti znuděná starší kuchařka s naběračkou v ruce kydala na talíře jídlo za jídlem a okřikovala děti ve frontě, ať se nepošťuchují.

Jedl jsem U rozvědčíka. Známá hospoda u Berounky není grand restaurant
Detailní pohled na talíř.

Přede mnou leželo prorostlé maso s navazujícími šesti bílými kolečky knedlíku. Knedlíky tvořily hráz, která zadržovala tmavou kejdu, jak zahuštěný sos černé barvy nazvala má přítelkyně. Pod touto omáčkou se krčilo červené zelí.

Pro hladového hromada tradičního českého jídla, pro ochutnávajícího však důvod postupovat kupředu obezřetně. Takříkajíc s námořnickou rozvahou.

Kejda, která zakrývala větší část zelí a kus masa, vypadala trochu jako blátíčko. Nebo jako recyklovaná kaše ze špenátu. Bezva čvachtala a byla trochu slanější. Protože ale nejsem cimprlich, po pěti vteřinách okoukávání jsem se do jídla s vervou pustil.

Naštěstí maso bylo upečené na výbornou. Křehké, šťavnaté, chutné. Bez problémů se krájelo a na jazyku doslova rozsýpalo. Vepřové jako dort. Za úpravu masa by si kuchař zasloužil Řád zlatého vepřového. 

Zelí mělo příjemnou, slabounce nasládlou chuť, která se k masu hodila, nicméně chuťově výraznější kejda ji přebíjela.

Bramborový knedlík nepřekvapil. Představoval obvyklou šeď a nudu, což se v hospodě za vsí u řeky, kde se zastaví stovky vodáků za sezónu, dá ale pochopit. Vždyť je to svým způsobem zájezdní hostinec. Velkojídelna pro vodáky, cyklisty a turisty, kde těžko budou vařit desítky štanglí karlovarského knedlíku denně.

Jedl jsem U rozvědčíka. Známá hospoda u Berounky není grand restaurant
Celkový pohled na talíř, na němž je o kousek masa navíc (vpravo). Přítelkyně tučné vepřové nemusí, a tak mi přidala kousek ze své porce.

Hostinec U rozvědčíka rozhodně nenabízí žádnou zážitkovou gastronomii. Zážitkem je tady Křivoklátsko samo o sobě, kde hospoda kousek od přívozu, zviditelněná spisovatelem Otou Pavlem, je jeho součástí. A od uvedení filmů Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců i jedním z vyhledávaných turistických cílů v této chráněné krajinné oblasti.

Hospoda je legendou u silnice mezi Skryjemi a Roztoky, která hladové a unavené nakrmí vydatnou českou kuchyní, aby mohli pádlovat dál svou cestou. Je podnikem, který musí v krátkém okamžiku uspokojit početné skupiny hostů. A proto vaří ve velkém jako školní jídelna. Nic víc, nic míň.

Mimochodem, pokud si po hlavním chodu objednáte cheesecake, nečekejte autorské dílo Mistra cukráře. Dostanete cheescake z obchodu, zde pouze přizdobený dipem. Můj kousek se silnou a tuhou vrstvou korpusového těsta ve spodním rohu nesl drobné stopy po rozmražení. A chuťově nebyl také nic moc. Horší cheescake jsem v restauraci nejedl.

Egran Wolf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..