Cesty není zpět, propadl jsem tomuto druhu rybolovu takovým způsobem, že nemám v hlavě nic jiného. Dennodenně mi kmitají špičky prutů před očima a v noci se mně často zdá o množství ryb na mém krmném místě.
Přítelkyně si myslí, že to mám v mozku nějaké porouchané, ale pokud nezažila lehce vibrující špici feederu, nebo vlnící se rákos těsně u mého krmného místa, tak neví, o čem mluvím. No posuďte sami…
Opar nad zátokou, pěna vznášející se na hladině od rytí kaprů, zmítající se prut ve vidličce při záběru a následné ubývající metry z navijáku po záseku ryby. Není to nádhera? Tak pro tyto a podobné okamžiky, které moje přítelkyně nechápe, chodím k vodě.
Dnes jsem vyrazil na mou oblíbenou tůň kousek o domova. Málo navštěvovaný revír obrostlý ze tří čtvrtin rákosem je jako stvořený pro lov kaprů, línů i bílé ryby. Sem také dosti často jezdím a sám, nikým nerušený, pokouším štěstí.
Tato lokalita mě připravila již množství neopakovatelných zážitků a zažil jsem zde nejedno překvapení v podobě pěkné ryby na prutu. Krmení na tomto menším rybníku není potřeba přehánět. Postačí menší množství dobré směsi obohacené o tradiční partikl a živou složkou.
Ve kbelíku jsem smíchal perníkové krmení s kukuřicí a vše obohatil pár hnojáčky s červi. Z takto lehce navlhčené směsi jsem uhnětl osm menších koulí a vrhnul je na kraj rákosu, který zde dělá jakousi špičku. Po mé levé straně je menší zátočinka, do které budou ryby určitě najíždět a také opačným směrem vyplouvat.
Nekrmil jsem uvnitř zátoky z důvodu špatného možného vyvedení ryby z rákosí. Při zdolávání větší ryby se mě lépe ryba vodí ze zmíněného cípu a většinou o ni pak nepřicházím.
Koule dopadly přesně tak, jak jsem potřeboval, a mohl jsem sestrojit montáž. Na svém mediu osazeném pětadvacítkou Stradicem mám namotán kmenový vlasec průměru dvacet dva. Jako návazec používám fluorocarbon o průměru osmnáct až dvacet z důvodu výskytu větších ryb. Osvědčila se mě zde i splétaná šňůra, kterou používám při vyvazování kukuřice mimo háček. Krmítko o váze dvacet gramů navazuji na klasickou průběžnou montáž a plně vyhovuje na zdejší vody.
Nepoužívám zde závěsných trubiček, pouze gumový korálek proti porušení uzlu a karabinku s obratníkem, na kterou vše zavěšuji. Zdá se mně, že někdy trubička ryby plaší a předejdu tím dalšímu možnému problému.
Začal jsem lovit na červy, kterých na háček napichuji tak šest, abych předešel záběrům menších ryb. Bohužel ne vždy se mi to daří, a tak jsem po chvíli ulovil malého cejnka, který se množstvím červů málem zadusil. Situace se párkrát opakovala, a tak jsem přemýšlel, co s tím provedu, abych záběry od malých ryb omezil.
Napíchl jsem hnojáčka s bonduelkou a poslal krmítko na samotný okraj rákosu. Po pár minutách přišel opatrný jemný záběr, kdy se špička feederu jen nepatrně vychýlila tam i zpět.
Pro jistotu jsem zasekl. Jaké bylo mé překvapení, když na jsem druhém konci ucítil tuhý odpor. Ryba jezdila podél rákosu, ale já ji nedal ani metr a nedovolil ji vjet do jeho stébel. Za okamžik se přede mnou na hladině objevil nádherný zlatozelený lín. Byl to krásný pohled na nádhernou rybu, kterou se mi podařilo vylákat z okraje rákosů.
Pole mého názoru jednu z nejhezčích ryb jsem po vyfocení v mokrých rukách pustil zpět. Tentokrát jsem opět napíchl větší množství červů a nahodil opět až těsně, zhruba půl metru od rákosu. Ihned po dopadu na dno následoval další záběr a rázem jsem zdolával ještě hezčího lína! Neuvěřitelné, ale situace se pak opakovala snad desetkrát.
Byl to zkrátka koncert línů, na který se stěží zapomíná. Při pohledu na krásné zbarvení, ploutve i stavbu těla lína jsem zapomněl na samotný lov. Pozoroval jsem na krmném místě jakýsi pohyb a opatrně popošel na místo, odkud byl lepší výhled. Na hladině jsem spatřil pás jemných bublinek, který naznačoval pohyb ryb při dně.
Tentokrát jsem na háček napíchl samotnou bonduelku a trefil se přesně za bublinky. Pomalu jsem přitáhnul krmítko a položil prut do vidličky. Špička feederu se však deset minut ani nezachvěla a já začal tušit, že najely větší ryby. Pokud by se totiž na krmném místě nic nedělo, brali by dále cejni a jiná bílá ryba.
A opravdu po čtvrt hodince přišel razantní prudký záběr, který mi kradl prut z vidličky. Včas jsem zasekl, takže dobře seřízená brzda navijáku se rozječela pověstným zvukem. Víry pod hladinou v rákosové zátoce pak dávaly tušit kapříka, které mu zachutnala moje kukuřice.
Konečně jsem přitáhl rybu k podběráku. V celé své kráse mi místní šupináč ukázal své tělo a já ho navedl do sítě podběráku. Vyhráno! Pěkně stavěný kapřík na mě koulel svá rybí kukadla a mně připadalo, že prosí o svobodu. A jelikož mě nemusí dvakrát prosit, na rozloučenou jsem se s ním vyfotil a s tradiční větou „pošli mámu“ jsem ho ponořil zpět do této čisté vody.
Pak jsem rukou přihodil kukuřici na krmné místo, abych na něm kapry udržel. Odměnou za snahu mi bylo šest kapříků od čtyřiceti do padesáti centimetrů během hodiny. Myslím, že na feeder to bylo solidní zachytání.
Voňavé krmení nalákalo ryby, a pak už jsem je pouze udržoval na místě přihazováním zrnek. Na podobných lokalitách není potřeba vnadění nijak zvlášť přehánět. Daleko důležitější je rybu přilákat a hlavně udržet na požadovaném místě.
Ještě jednou, naposledy, jsem nahodil k samému okraji rákosu. Rej bublinek pomalu ustával a i rákos se přestal tančit. Upřeně jsem zíral na špičku feederu, zdali uvidím byť jen jemný záběr. A skutečně. Jemný pohyb signalizoval opatrný záběr a má ruka sklouzla k držadlu – připravená do akce.
Potom přišel pomalý, táhlý pohyb a já už na nic nečekal. Vystřelil jsem i s prutem k nebi, ale silný tah ryby mě vrátil na zem. Měl jsem co dělat, abych její první výpad dobrzdil. Rákosí naproti se rozhýbalo sem a tam a během chvíle jsem tušil, že je zle. Nestihl jsem rybu otočit a pouze na vteřinku zahlédl obří ocasní ploutev lína, která mě mezi stébly rákosu zamávala. Prut vystřelil narovnáním a odhadem padesáticentimetrový krasavec zmizel do svého úkrytu.
Smůla, ale možná i trochu nešikovnosti mě připravily o krále zdejší tůně. Lín to byl opravdu obrovský a určitě z této lokality můj největší. Ale o tom rybařina je. Jednou vyhraje rybář a jindy ryba. Nikdy není nalajnované nic dopředu, což je dobře. Mě osobně by vůbec nebavilo, kdybych věděl, že vždy a co přesně ulovím.
Lehce rozladěn jsem naložil vybavení do vozu a odjel vyprávět své zážitky přítelkyni. Ta však mému zápalu vůbec nerozumí a dnešní koncert línů nebude chápat. Tušil jsem, že až se vrátím, budu na gauči vedle ní sledovat v televizi nějakou hloupou růžovou zahradu nebo něčí pouta.
Nechápu, proč například nedávají občas Pouta línů? Nebo aspoň sto šedesát dílů Feederových špiček?
Musím říct, že ani přes případnou prosbu seriálových producentů bych svůj kousek nedotčené tůně nikomu neprodal. Miluji to místo a chtěl bych se tam vracet pokud možno sám. Já vím, je to dost sobecké, ale mám zdejší krasavce natolik rád, že je nikomu nepůjčím. Taková už je láska.
Radek Kohout