Králík

Každý, kdo se stane rodičem, se dříve nebo později setká s fenoménem hledání. Ne že by snad hledal děti. Ale všechno ostatní ano.

Ti malí drobečkové mají totiž dar (nebo prokletí) vytvářet kolem sebe permanentní chaos a od rána do večera se systematicky a neúnavně zabývají přenášením věcí z jednoho místa na druhé. Rodič pak za nimi pln zoufalství chodí a marně vrací vytroušené věci zpět na své místo.

Často je to nerovný souboj a při soupeření se dvěma či více malými přenašeči může dost často připomínat boj s větrnými mlýny.

Samozřejmě existují odolní a důslední jedinci, kteří to zvládnou. Já mezi ně bohužel nepatřím. Velkou měrou tomu přispívá skutečnost, že jsem od přírody chaotik, který musí vynakládat značnou dávku sebekontroly, aby vracel věci tam, kam patří.

Naštěstí můj muž je pravý opak – puntičkář, jehož vlivem se míra chaosu v naší domácnosti podstatně snižuje. Stejně však mám pocit, že to u nás doma často vypadá jako v sanatoriu pro pacienty s Alzheimerem. Stále se totiž něco hledá a následně se to nachází na více než podivných místech, jako třeba punčocháče na fíkusu, lego v troubě, zubní kartáček mezi šroubováky, panenka v mikrovlnce nebo třeba dudlík strčený do trupu kytary. A nejhorší samozřejmě je, když se hledá něco důležitého, například klíče, mobil, nabíječka, Ecův poslední román, nebo třeba – Králík.

Určitě to znáte – děti si oblíbí nějakou hračku (obvykle nejšerednější) a pak ji tahají všude s sebou, v extrémních případech až do tanečních. A naše Anička měla Králíčka. Usínala s ním v postýlce už od narození a paradoxně čím byla starší, tím k té malé plyšové dečce s hlavou a tlapkami chovala vřelejší vztah.

Zatímco všichni ohrnovali nos nad sepraným, ušmudlaným a ožižlaným plyšákem, pro Aničku to byl nejmilovanější kamarád na světě. A ačkoliv měla spoustu jiných krásných hraček, na svého jediného Králíčka nedala dopustit. V noci se k němu tiskla a držela ho za uši, přes den si s ním povídala, prohlížela s ním obrázkové knížky, dívala se s ním na pohádky, krmila ho čokoládovými jogurty (protože ty měl Králíček nejraději), nosila ho v baťůžku na procházky, jezdila s ním k babičce… Prostě bez něj nedala ani ránu. Králík také plnil spoustu jiných funkcí, například sloužil jako univerzální alibi:

„Fůj, Aničko, ty ses pokakala…“

„Ne ne. Já jsem plincezna a plincezny nesmlděj. To byl Kjálíšek!“

„A kdo pomaloval pastelkama tu zeď? Taky Králíček?“

„Jo jo. Kjálíšek zlobí, dáme mu na pjdelku, jo?“

Králík
Foto freestocks.org (Pexels)

A jednoho krásného (lépe řečeno černého) dne se Králík ztratil. Respektive vypadnul Aničce z kočárku, když jsme ráno odvedli jejího staršího brášku Míšu do školky. Zachvátila mě hysterie. Rozjela jsem se panicky s kočárem a třikrát projela tam a zpátky trasu od baráku ke školce. Skenovala jsem každičkou píď chodníku, nakukovala do odpadkových košů, dokonce se ptala kolemjdoucích, ale po Králíkovi jako by se zem slehla.

„Kjálíšku, milášku, kde jsi?“ vyřvávala naše holčička z kočárku na celé sídliště.

Chudinka si ještě v tu chvíli neuvědomovala, že její milovaný přítulník nejspíš zmizel navždy. Když jsem si vybavila, jak je naše holčička na ten umolousaný hadřík fixovaná, téměř se mi hrnuly slzy do očí.

Zajely jsme tramvají do města, kde jsem si potřebovala zařídit několik věcí, a rozhozená nečekanou ztrátou jsem se zastavila v hračkářství, kde jsem za nekřesťanský peníz koupila smutné holčičce velkého růžového slona. Pak jsme zase uháněly zpátky, abychom stihly vyzvednout Míšu před obědem ze školky.

Když jsme se pak všichni sklíčeně vraceli domů, pořád jsem ještě s prchavou nadějí prohledávala očima trávníky a nakukovala do minimálně desetkrát probádaného křoví. Čtyřletý Míša se loudal za mnou a zamyšleně pozoroval mraky plující po obloze. Vtom se náhle zastavil, oči se mu rozzářily a prstem ukázal nahoru do větví stromu.

„Kjálíšek!“ zavýskala Anička v kočárku.

Zvedla jsem oči a rozbušilo se mi srdce. Byl tam. Seděl si na větvi a celou dobu pozoroval, jak běháme sem a tam jako cvoci. Samou radostí jsem Míšu skoro umačkala. Hned jsem ho za odměnu vzala na zmrzlinu a jako nálezné mu pořídila nové hasičské autíčko.

Když jsme se pak doma všichni vzpamatovali z prožitého dobrodružství, přišla jsem za Aničkou do pokojíčku. Stála u kuchyňky oblečená do dětské zástěrky, na ručičce měla kuchařskou rukavici, a právě cpala svého milovaného Králíčka do hrnce. Když se jí to povedlo, přiklopila ho pokličkou a strčila kastrol i s plyšákem do trouby.

„Co to děláš, zlatíčko?“ zeptala jsem se vyděšeně toho nevinného dvouletého dítěte.

„Pešu Kjálíška, aby nám už neutek, víš?“ zamrkala kukadly Anička.

A já si pomyslela, že jednou z ní určitě vyroste praktické děvče.

Tereza Herzogová

O autorce:

Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu PsavkynePlzenska.webnode.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..