Není běh jako běh. Jinak se běhá v zimě a jinak v létě. Jinak do kopce a jinak na rovině. Jinak na vzdálenost a jinak na čas.
Kupříkladu běh kochací, tedy regenerační běh za městem, při němž se opájím obrazy rozpučelé krajiny, je během pro nasycení duše. Je během po rozevlátém jevišti divadla přírody, ozvučeným samotnými herci. Hmyzem, ptáky i savci. Šustotem obilí na polích i listí v korunách stromů. Šumem zurčících říček. Je během probuzených smyslů. Takový běh je v podstatě relaxační aktivitou uprostřed slok velkého hudebního eposu.
Tehdy mi stačí ticho. Nepotřebuji žádnou hudbu ve sluchátkách, aby mi zpříjemňovala běžeckou samotu, přestože hudba a běh jedno jsou. Melodie života zní všude kolem i v každém kroku.
Avšak pokud přece jenom sáhnu po nějakých písních, pak takových, které svým klidem a výjimečnou náladou souzní s preludující krajinou. Třeba notoricky známý hit z 60. let 20. století I Got You Babe od dua Sonny & Cher.
Už jste běželi s touto milostnou písní ve sluchátkách kolem rudých vlčích máků? Nebo kolem louky protkané lučním kvítím? Pokud ne, zkuste ji. S I Got You Babe se báječně kochá, věřte mi. Je ideální společnicí pro kochací běh v rozzářené krajině.
Když ale drtím kilometry na čas, pak k dosažení výkonu na samé hranici či dokonce za hranicí svých možností potřebuji slyšet docela jinou hudbu. Takovou, která mi dává křídla.
Která odlepuje ztěžklé nohy z cesty, jako bych vážil sotva kilo, a diktuje jim tempo i rytmus. Která dusá jako podkovaná kopyta svobodných hřebců. A duní jako lavina ze skalistých hor. Takovou, po které mi běžecká aplikace hlásí příznivé mezičasy na každém uběhnutém kilometru.
Na měřené trati není prostor pro milostné slaďáky. Jsou jako caffé latte v kavárně U prachového peří. Příliš zjemněné na to, aby posouvaly hranice sportovních výkonů. Obvykle v nich postrádám zdravou míru agrese, tedy vlastnost potřebnou pro nadprůměrný sportovní výsledek.
Vzpomínáte na scénu z kultovní italské komedie Maléry pana účetního (1980), kdy na startu cyklistického závodu nabízí jistý prodavač účetnímu Fantozzimu lahvičku s bílým obsahem?
“Já mám ty nejlepší Bomby,” ukazuje lahvičku Fantozzimu.
“A co to je?” špitne tlouštík na kole. Ugo správně tuší něco speciálního.
“Metadrin, sympamin, aspirin, kokain, heroin, feferonka, františkánka,” odpovídá prodejce. “S tím dojedeš první. S tím jim to všem nandáš. Natrhneš jim triko.”
Kdo by nechtěl natrhnout ostatním triko, že? A tak si Fantozzi Bombu koupí. Když se pak kdesi v kopcích z lahvičky napije, účinky Bomby se dostaví okamžitě. Vyčerpaný cyklista zařehtá jako kůň, vzpruží se a pak už jen směřuje k vítězství rychlostí vlaku železniční sítě Šinkansen.
Za nadprůměrným výsledkem na měřené trati mě pohánějí songy, které doslova jiskří. A zurčí jako horská řeka. Takové, kde se práší ze škopků a kde srší oheň ze strun elektrických kytar. Takové, které mají koule.
A protože nám ďábel metal dal, nabízím svůj top ten skladeb pro dosažení lepších časů na dlouhých tratích. Třeba pomohou i vám vylepšit čas na pěti- či desetikilometrové trati. A pokud nikoliv, nevadí. Možná vás budou inspirovat k nalezení vlastního běžeckého top tenu.
Spit Out The Bone (Metallica)
Skladba Spit Out The Bone je mojí Bombou. Orgastickým nářezem bez kompromisů. Jedna z nejlepších metalových skladeb všech dob, kterou Metallica vydala na svém dosud posledním albu Hardwired… To Self-Destruct (2016), je pro mě největším nakopávákem.
Už samotný začátek, brachiální sekaná z Ullrichových bicích, zní varovně. Jako vztyčený ukazovák. Někdy v tu chvíli si připomenu, že pět kilometrů tempařskou rytmikou není žádná vzdálenost. A že si po pěti kilometrech rychlého běhu ještě kilák, nebo raději dva přidám.
Když o chvíli později dojde k erupci skladby a ona vytryskne v ničivé síle jako láva, nevnímám už vůbec nic. Přestávám vnímat okolí. Krajinu i případné soupeře, pokud běžím závod. Jen dupu a dupu.
Dupu jako půlkař (běžec na osmistovce) a věřím, že mohu běžet ještě rychleji. A když zhruba ve čtvrté minuté tohoto nářezu nastoupí pasáž s Hammettovým sólem, mám pocit, že předběhnu všechny i bos. I bez naběhaného objemu.
Možná, že kdybych víc trénoval, začal bych se Spit Out The Bone vyhrávat veteránské závody. Po čtyřicítce vás totiž atleti berou už jako veterána.
From Darkness (Eluveitie)
Moje milovaná folk metalová kapela ze Švýcarska vykovala pod vrcholky Alp song, který má na mě mimořádně pozitivní účinky.
I proto rychlou a povznášející From Darkness z alba Origins (2014) slyším obzvlášť rád ve druhé polovině dlouhého běhu. Snad je to zapříčiněné zpěvnou flétnou, která v songu poletuje nad bicími a kytarami jako šťastný alpský motýl. Nářez s příchutí jarní svěžesti.
Armageddon in 16 to 9 (Parasite Inc.)
Tahle hutná přímočará vypalovačka od německých brusičů mě nakopne nevídaným způsobem. Vždy mě odpálí vpřed jako golfista Tiger Woods. Od prvních tónů kytar pociťuji rychlý nástup vnitřní síly a po chvíli i delší a rychlý krok.
Kopec pak vyběhnu raz dva. Jako by přede mnou žádný nestál. A než dozní chytlavý refrén, jsem o půl kilometru dál. Pravda, krátká mezihra ve druhé polovině čtyřminutového nářezu tempo trochu brzdí, naštěstí ale jen pár vteřin. Pak už znovu řeže.
Abnegation (In Flames)
Když nohy při běhu mezi větrnými poli či v táhlých stoupácích těžknou, dává mi Abnegation (album A Sense of Purpose (2008)) strojovou výdrž. Má v sobě takovou morálku, že ze mě na pár minut činí běžecký buldozer.
Abnegation je burcující song do nejtěžšího terénu. Do stoupáků i louží. Do bláta i sněhu. Udržuje rytmus nohou a pomáhá mi překonat krizové chvíle, které samozřejmě občas přicházejí.
Moth Into Flame (Metallica)
Další pecka z alba Hardwired… To Self-Destruct, které Metallica vydala na podzim roku 2016, má na mě stejný účinek jako právě zmíněná Abnegation. Navíc mě ale dokáže přikopnout. Jako bych měl za zády ambiciózního trenéra s cukrem a bičem.
Rebirth (Eluveitie)
Snad proto, že se jmenuje Znovuzrození, vlévá mi tenhle famózní kulometný nářez s temným mužským hlasem Christiana Glanzmanna a jasným vokálem rusovlásky Fabienne Erni okysličenou krev do žil. Vyberou-li mi sluchátka skladbu Rebirth (album Ategnatos (2019)) od folk metalových Eluveitie v poslední čtvrtině běhu, dokážu vytáhnout čas na aktuálním kilometru o pár cenných vteřin.
Be Quick Or Be Dead (Iron Maiden)
Buď rychlý, nebo mrtvý! Tenhle bezmála tři a půlminutový nářez od britské metalové legendy z roku 1992 (úvodní song alba Fear of the Dark) je životabudičem, který přijde vhod v jakoukoliv fázi běhu.
V lese nutí nohy lehce skákat přes zduřelé kořeny smrků, na silnici mi dává zapomenout, že mám plíce. Letím vpřed a snažím se být rychlý. Jako bych chtěl dohonit včerejší den.
A není se čemu divit. Kdo viděl Stevea Harrise drhnout basu naživo, ví, jak energickým basákem je. Yeeeeeaaaaahhh!
Wolf Totem (The Hu + Jacoby Shaddix)
Při dlouhé běhu na čas čerpám energii i z Mongolska. Song Wolf Totem od mongolského objevu The Hu s hostujícím Jacobem Shaddixem z Papa Roach je ideální k chycení správného rytmu běhu. Jeho dynamika se okamžitě stává partnerem mého těla. Po celou dobu, co zní ve sluchátcích, mi pomáhá s tempem.
A Pulse of the Dead (Parasite Inc.)
Členové Parasite Inc. zřejmě v domovském Aalenu sami běhají kolem města. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč mi tolik jejich písní dává při běhu křídla. Jako kdyby produkovali melodický death metal především pro běžce.
Drhnutá skladba A Pulse of the Dead z alba Time Tears Down (2013) je obrovský hit. Se známou kytarovou linkou a melodickým refrénem posadila na zadky tisíce metalových fanoušků po celém světě.
Jeden finský fanoušek vyjádřil songu nejhlubší poklonu: „Do prdele! Co to je? To je tak skvělý!“
A fanoušek Zach Doppler rovněž nešetřil slovy uznání: „Páni, nikdy jsem o této kapele ani neslyšel, ale tohle je kurva šílený. Omg.“
A smekl i Rafael Coetto: „Nejsem death metalový fanda, ale tahle píseň nakopává prdel!“
Přesně to vystihl. A proto s ní ve sluchátkách mám vždycky o něco lepší čas. Tak nějak víc zabírám.
The Wicker Man (Iron Maiden)
Téměř epický závěr úvodní skladby The Wicker Man z dvanáctého řadového alba britských Iron Maiden (Brave New World (2000)) bych chtěl slyšet ve chvíli, kdy protrhnu cílovou pásku na desítce. Být prvním se mi ještě nikdy nepodařilo. Avšak kdo ví, třeba někdy…
“Your time will come, Your time will come…”, burácí zpěvák Bruce Dickinson chytlavě v refrénu. Tvůj čas přijde, vzkazují svým fanouškům mejdni.
Jejich svižná hitovka, kterou dlouhé roky zahajují vystoupení na světových šňůrách, šlape stejně jak stádo cválajících koní, čímž přispívá k lehčímu kroku, i když lýtka pozvolna tuhnou.
Uvedených deset songů samozřejmě nejsou jediné, které mi hudební aplikace servíruje do uší při běhu.
Ve výběru na kartě jich mám přes devadesát, v souhrnu přes tři hodiny tvrdé hudby, která mi dává křídla. Která mi pomáhá k lepším časům, jak věřím. Sice mě nemění v rychlovlak, jako Bomba proměnila Fantozziho, za to se však narozdíl od Bomby jedná o zcela legitimní doping.
Václav Fikar
Poprvé čtu o pozitivním vlivu metalu na výkonnost sportovců a mám z toho radost. Běhat kvůli tomu nezačnu, ale dík za tipy na některý skladby.