Chuť rybářského šílenství

Kdysi jsem kvůli vysněné hrstce okounů slézal po skále. Tenká vrstva listí, která strmou skalní stěnu nad hladinou přehrady přikrývala, byla po dešti stejně nebezpečná jako skála samotná. I při opatrném našlapování mě nohy neposlouchaly a podkluzovaly.

Když jsem po jednom došlápnutí přece jenom uklouzl, prudce dosedl na zadek a po něm sjel k nedaleké vyvrácené bříze, problesklo mi hlavou, že pruhovaní okouni pod skálou mi za riziko pádu nestojí. Že se nesmím nechat zaslepit touhou ulovit je. Že nebezpečný sestup za nimi zruším, přestože jsem už jen pár metrů od cíle. Že vystoupám zpět, kde mi nehrozí pád ze skály.

Jenomže srdce rybáře je zvláštní orgán. Silný jako pravá láska. Drží rybáře v blízkosti vody, seč mu síla stačí. Nejedno manželství již rozvedl a nejeden partnerský vztah ukončil. Nejeden rybář v klíčovém momentu, kdy se rozhodovalo o budoucnosti jeho partnerského vztahu, upřednostnil pruty a němé tváře ryb před pokračováním společného soužití s ženou. Jak šílené.

Rybářské srdce bije jako zvon, kdykoliv je nablízku cítit příležitost. Kdykoliv povětřím zavane slibná chvíle, vonící jako nejlepší tříbarevný koláč na světě, právě vytažený z trouby. Rozbuší se a současně rozehraje jako chrámové varhany, kdykoliv zaslechne možnost být ústřední postavou velké rybářské hry, nejlépe s vítězným koncem.

Chuť rybářského šílenství
Ne každý rybář je ochotný obětovat spánek ve prospěch lovu okounů při východu slunce. Výsledky jsou totiž nejisté. Někdy rybář nezavadí ani o šupinu, jindy se raduje z úlovku velké ryby.

Takový srdeční sval je orgánem, který může být rybáři nebezpečným rádcem. Ve spojení s touhou dobýt nepoznanou krajinu a poodhalit část z jejího bohatství snadno potlačí varování selského rozumu a zastře jeho mysl.

Jako tehdy v mém případě. Právě kvůli rybářské vášni v srdci jsem sestup za okouny nevzdal. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Uklouzl jsem podruhé a spadl ze čtyřmetrové výšky.

Na širokou kamennou plotnu pár centimetrů pod hladinou jsem dopadl jako kočka. Plus mínus na všechny čtyři. V hlavě mi zabrnělo a někde mezi lopatkami ruplo. Pohmoždil jsem si levé koleno, loket pravé ruky a pravé rameno, z čehož jsem se později léčil bezmála dva roky.

Avšak navzdory tvrdému dopadu jsem se tenkrát pod skalou oklepal. Když už jsem podstoupil riskantní sestup za okouny, nemínil jsem kvůli několika boulím všechno zahodit. Omezený bolestí v kostech jsem dohledal prut, který jsem při definitivním uklouznutí pustil z ruky, aby se nezlomil, a o pár vteřin později jím začal prohazovat příbřežní partie břehu pod skalou. V naději, že právě na tomto nepřístupném místě zavadím o okouny z říše snů.

Avšak zřejmě proto, že můj pád pruhované pichláče vyplašil, zavadil jsem jen o jediného. Stál ovšem za všechnu bolest. Po deseti minutách vláčení gumových nástrah jsem ukořistil kilového macka. Nepřizabil jsem se tedy marně.

Chuť rybářského šílenství
Touha a sny o pozoruhodných rybách. Hnací motory rybářských bláznů.
Když vášeň v srdci hárá

Rybářské šílenství se projevuje všelijak a může mít vícero rozličných podob. Když jsem vstával ve tři v noci, abych stihl být u vody kolem čtvrté, tedy včas, před rozbřeskem, říkala mi moje bývalá žena, že jsem blázen.

A můj bývalý kolega jí dával za pravdu. “Tou dobou slušní lidé ještě spí,” kroutil hlavou nad temnou hodinou probouzení.

Že vstávat ve tři v noci hraničí s šílenstvím, jsem si vždy plně uvědomoval. Onu smutnou pravdu jsem si několikrát přiznal v koupelně.

„Zřejmě nejsem normální,“ díval jsem se do zrcadla na sebe, když všichni doma ještě spali. Oplachoval jsem studenou vodou pytle pod očima, vytesané nevyspáním, a pokládal si otázku, jestli mi ryby stojí za vstávání v nekřesťanskou hodinu.

Jenomže…

Chuť rybářského šílenství
Jedna z chutí rybářského šílenství. Lov na dírkách, resp. pod ledem.

Ráno po čtvrté v mé oblíbené zátoce loví boleni. A kousek odtud, za rozbřesku, pak také okouni a candáti. Přece na ně nebudu jezdit v půl druhé odpoledne, jakkoliv by mi čas po obědě vyhovoval mnohem víc. Přece nebudu jezdit na ryby v době, kdy jsou většinou apatické. Bez zájmu o cokoliv.

Rovněž lov na dírkách lze považovat za vybočující z široké škály normálu. I on je svým způsobem šílený. Rybář tiše mrzne na ledu a malou dírou v něm usiluje o rybu. Že mu není teplo, je pochopitelné. Lov na dírkách je totiž kratochvíle, která se odehrává obvykle při teplotách pod nulou. Jindy totiž led nebývá pevný. A tedy spolehlivý.

Kdysi jsem promrzl během tří hodin dopoledního chytání na dírkách zamrzlého rybníku v Teplé tak, že ještě večer jsem vyháněl z těla mráz zabydlený hluboko v morku většiny kostí. Tehdy sice svítilo slunce, jehož pronikavý jas činil postávání na ledu psychicky snesitelnějším, avšak mínus jedenáct stupňů Celsia bylo teplotou spíš ke čtení u rozpálených kamen, než k postávání na zamrzlém rybníku v lese za městem.  

Nicméně ulovil jsem tam několik sivenů a také jesetera, který doslova zaútočil na gumovou nymfu, zvedanou k díře v ledu. Hlavně on byl nečekanou odměnou za promrzlé údy.  

Chuť rybářského šílenství
Zima, sníh a mráz. Tehdy je lepší popíjet v teple domova svařák, než mrznout na ledu.
Adrenalin z nafukovacího křesla

Jistým druhem šílenství je i lov z belly boatu v extrémních podmínkách. Třeba lov těžkotonážních sumců v silných proudech tažných řek. Těžko mu mohou jiné techniky lovu sumčích gigantů konkurovat. Ve srovnání s ním je statický lov sumců na bójky pouhým plážovým rybolovem.  

Králem belly boatového adrenalinu je pro mě Yuri Grisendi. Nadšenec, který z malého nafukovacího křesla zdolává říční obry západní Evropy ve vysokých počtech. Na to už člověk musí být pořádný šílenec, který rybolovu obětuje úplně všechno. A navíc se nebojí pro porci slávy permanentně riskovat.

Nikdy neexistoval talent bez nějakého doteku šílenství. – Seneca

Stejnou diagnózou jako kolega Grisendi ovšem trpíme i my, kteří se na belly boat posadíme v zimě. V době, kdy se venkovní teplota modrá pod nulou a teplota vody se jen o pár stupňů nachází nad bodem mrazu.

Chuť rybářského šílenství
Lov z belly boatu není šílenstvím. Stává se jím až teprve ve chvíli, kdy jím rybář ohrožuje své zdraví. Například pokud na něj usedne v zimě.

Tehdy totiž riskujeme zřejmě víc než sumcařský mág Yuri. Nachlazení je přitom ze všech možných rizik tím nejmenším. Nejhorším se zdá být rozezlená prostata, která bláznivého rybáře zatratí.

A právě tomuto riziku jsme se přiblížili. Cachtáním promrzlých nohou v ledové Vltavě na konci listopadu. Tedy na samém prahu zimy.

Když jsem kamarádům zmínil, jakou bláznivinu chystáme s Jirkou na víkend, zavětřili příležitost vydělat peníze. Geld, jak říkají sousedé Němci. Zkrátka náš záměr v nich zažehl jiskru sázkařské vášně. Okamžitě se vsadili, jak dlouho vydržíme v belly boatech na vodě, která má u hladiny pouhých šest stupňů.

Vím, otužilí plavci, kteří se chodí cachtat do řek na nový rok, teď namítnou: Šest stupňů? No a? Fajnová teplota.

Jenomže s tím si dovolím hluboce nesouhlasit. Pro nás, kteří se otužujeme výhradně ve vaně s horkou vodou, kde si lebedíme jako hroši v termálních lázních, je šest stupňů nad nulou bodem mrazu.

A právě proto se kluci sázeli. Na to, jak dlouho vydržíme sedět na hladině. Totiž mrznout na vodě.

„Do toho bych nešel,“ kroutil se už jen samotnou představou Martin. Muškař a vláčkař. Rovněž majitel belly boatu.

Nejvíc nám věřil Standa. Tipoval šedesát minut. Tedy hodinu. Jiní si pak vsadili na půl hodiny, nebo dokonce na skrečování před započetím rybolovu. Jich byla celá polovina.

Chuť rybářského šílenství
Jirka na belly boatu. Tahle atmosféra má do letní idylky daleko.

Nevěřící byli přesvědčení, že sotva nohu ve Vltavě smočíme, zakňučíme, uskočíme a do vody již nevstoupíme. Nevěřili, že jsme dost velcí blázni na to, abychom kvůli nejistému úlovku přímo ohrožovali svoje zdraví.

Jenomže když se s Jirkou zakousneme do našich bláznivých nápadů, tak držíme jako umanutí psi. A tak jsme v sobotu odpoledne vydrželi sedět na vodě čtyři hodiny. I díky vlídnému počasí. Nefoukalo, ani nepršelo. Blankytná obloha zářila, a přestože slunce pranic nehřálo, už jen svojí přítomností nad našimi hlavami působilo veskrze pozitivně.

Když jsem po dvou hodinách lovu umístil naši fotografii na Facebook, komentáře na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Verrückt,“ reagoval na fotografii můj německý kolega Thomas. Tedy doslova: Šílení.

„Vendo, já tě obdivuju. Teď bych na to nevlezl ani za nic!“ připojil svůj komentář Roman.

Chuť rybářského šílenství
Trochu teplého čehosi s rumem do sebe. Abychom ledovou vodu Vltavy pod zadky lépe snášeli.

My ale byli v pohodě. Skutečně. Na břeh jsme vylezli dokonce až večer po setmění. Nafukovací křesla jsme si vzali na záda a jako nevšední atrakce šlapali ulicemi Kralup nad Vltavou domů. A každý se za námi ohlédl.

V neděli ráno jsme si v Jirkově garáži vyzvedli belly boaty. Když jsem přifukoval plovoucí komory svého křesla, zaslechli jsme v právě zapnutém rádiu konec zprávy: Podruhé už podchlazený muž do vody nevlezl.

Vzhledem k faktu, že jsme se chystali usednout na ledovou vodu, nás tečka za zprávou rozesmála. Aniž bychom tušili, o jaké události přesně informovala.

Navlékli jsme se do prsaček, vzali křesla na záda a vypravili se znovu k řece. Tam ale došlo k něčemu, co by nikoho z nás nenapadlo ani ve snu. Totiž k mému vykoupání v ledové Vltavě. Částečnému.

Při nasedání na křeslo po zádech se mi šprajcla ploutev mezi balvany, které zpevňují strmý břeh řeky. Křeslo okamžitě poodjelo dál od břehu a já sklouzl po zádech do ledové vody. V zimní bundě a prsačkách. Při východu slunce.

Jirka už seděl v křesle na řece a rybařil. Asi patnáct metrů ode mě.

Chuť rybářského šílenství
Také v neděli mrzlo. A také v neděli jsme chytali ryby z belly boatu.

„Vašku,“ trhnul s sebou mým směrem, „jsi v pořádku?“

Tři nebo čtyři vteřiny jsem s sebou mlátil jako kapr v síti, abych se udržel na hladině a ucítil dno pod nohami, až pak jsem mohl popravdě odpovědět: „U mě dobrý.“

Přestože břeh se strmě a rychle svažoval až na šestimetrovou hloubku, podařilo se mi udělat jeden rázný krok směrem ke břehu a tím stanout pevně na ploutvích. Vodu jsem měl téměř až po prsa, do prsaček mi ale nateklo jen málo vody. Naštěstí. V opačném případě by mě záhy začali hledat potápěči.

Vydrápal jsem se na břeh, abych si rozmyslel, co se započatou nedělí. Louže na břehu byly sice zamrzlé, ale právě vyšlo slunce. Bezpochyby se rýsoval krásný den, stejně jako v sobotu. Já však měl mokré rukávy, ponožky a termo prádlo pod prsačkami, a to ve dvou stupních pod nulou.

Jak ale uvádím v úvodu, srdce rybáře je zvláštní orgán, který ho drží u vody. Přes mnohé potíže. A tak jsem se rozhodl zůstat a chytat. I kdybych měl mrznout. Řekl jsem si prostě: To dám. A narozdíl od podchlazeného muže ze zprávy v radiu jsem se rozhodl vlézt na vodu podruhé.

Jenomže právě ve chvíli učiněného rozhodnutí jsem si všiml, že nemám prut. Ten, který ležel na křesle, když jsem na něj neúspěšně nasedal. Pozorně jsem se rozhlédl při břehu, ale přívlačový klacek jsem nikde neviděl.

„Jirko,“ nepřestával jsem se rozhlížet, ačkoliv jsem už věděl svoje. „Utopil jsem prut!“

Chuť rybářského šílenství
Jeden z mých víkendových okounů.
Touhy a úlovky

Motorem rybářského šílenství je touha. Chuť nevšedního zážitku. A také sny sytí jeho roztouženou mysl. Sny, za nimiž si jdeme. Právě jejich naplnění nás nutí riskovat a nevzdávat se. Navzdory obavám, únavě i překážkám.

Utopení prutu se zdálo být další překážkou na cestě za bláznivým zážitkem. Jako by dramatický vstup do neděle nestačil.

Ale nestalo se jí. Jirka po deseti minutách lovu, cíleného výhradně na ztracený prut, dosáhl úspěchu. Zřejmě největšího o našem zimním bellyboatovém víkendu. Dobře zvolenou nástrahou, vedenou pomalu nade dnem, chytil můj prut. Šest metrů od břehu. Ve třímetrové hloubce, kterou jsem měl za zády, když jsem se snažil udržet na hladině.

Chuť rybářského šílenství
Pohoda… Venku mínus dva, na hladině pouhých šest nad nulou. Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh křesla dal.

Uloveným prutem jsem pak dochytal mrazivě studenou, avšak prosluněnou neděli. Pracoval jsem jím další čtyři hodiny, jimiž jsme s Jirkou zvýšili skóre na osm hodin na ledové vodě Vltavy, což sázkaře skutečně zaskočilo. A což našim prostatám zřejmě neublížilo, jak s odstupem několika týdnů mohu říct.

Toho víkendu, který jsme jen sami pro sebe nazvali světově Belly Boat Winter Massacre, jsme žádnou rybí obludu neulovili. Ani fotogenickou rybu, jak s oblibou říkám. Vydřeli jsme jen několik okounů běžné velikosti. Přesto…

Dopadl dobře. A chutnal nám, jelikož jsme zrealizovali další z našich bláznivých nápadů. A jen přirození blázni se radují, jak víme. Tento fakt platí jak v partnerských vztazích, tak samozřejmě na rybách.

Chuť rybářského šílenství
Jen blázni se radují…

Nazývali mne šílencem, ale dosud není rozřešena otázka, není-li právě šílenství nejvyšší inteligencí. Zda mnoho slavných činů, mnoho hlubokých myšlenek nepramení z choroby myšlení, z mysli povznesené na úkor průměrného rozumu. – Edgar Allan Poe

Psychiatři říkají, že šílenství je ztráta rozumového úsudku. Pomatenost. Bláznovství. Albert Einstein ale chápe šílenství jinak. Řekl: Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.

Einstenova definice se mi líbí víc. Snad proto, že jsem rybář…

Text Václav Fikar, foto Andrea Půlpánová, Václav Fikar a Jiří Hanzlík

4 thoughts on “Chuť rybářského šílenství

  1. Dost dobrý! Mogoři …Když už běžky neběží, tak si chladí prdele… Vokouní u vody a vztahy skřípou zubama, místo hladit holku, tak se plácají po ramenou mokrýma rybama… 😀

  2. To je krásný příběh obyčejného šílenství, šitý vám na míru. 😀 Děkuji za úžasné čtení, které krásně definuje všechny druhy posedlosti ¨:)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..