Den Cyklostezky Ohře není tak docela obyčejným dnem. Vždy v červnu vyláká do sedel stovky cyklistů, aby si podle svého užili pestrou jízdu kolem Ohře mezi největšími městy Karlovarského kraje. Lázeňskými Karlovými Vary a historickým Chebem.
Já a moje přítelkyně patříme mezi ně. Mezi cyklisty, kteří se v tento den vydávají z Varů do Chebu. Také letos jsme odšlapali onu šedesátikilometrovou trasu, až se z pedálů kouřilo.
Na rozdíl od minulých ročníků však bez přípravy. Tedy bez přivyknutí sedací kosti a sedavého svalstva na sedla jízdních kol. Na ně jsme totiž letos usedli s velkým zpožděním oproti předchozím rokům. Právě až na Den Cyklostezky Ohře.
Ještě v osm ráno u sobotní snídaně jsme s Andreou nevěděli, že za chvíli budeme hledat kdeco a horečnatě pumpovat vzduch do měkkých duší jízdních kol, abychom stihli speciální cyklovlak do Karlových Varů. Vyjížděl v jedenáct z chebského nádraží.
Až informace o konání Dne Cyklostezky Ohře, kterou jsme náhodou zachytili na Facebooku, nás přiměla bez odkladu jednat. Rychle vyzunknout kávu a čaj, zhltnout bagety a dopřát si ranní hygienu. A potom zjistit, jestli naše jízdní kola stojí a visí tam, kde jsme je před zimou zazimovali. Tedy na dvou různých místech.
Byla na svých různých místech, ovšem s měkkými koly. Na svých různých místech bylo i naše cyklistické oblečení. Avšak jelikož jsme cyklisté činu, v půl jedenácté jsme opustili byt a včas se na vlak nalodili. Spolu s dalšími cyklisty.
Vlakem z Chebu do Varů tedy vyjeli „Horňáci“. Účastníci Dne Cyklostezky Ohře se totiž dělí na dva tábory. Na ty, kteří se nechají odvézt vlakem z Chebu do Karlových Varů a odtud šlapou zpět. Proti toku řeky do Chebu. Tedy nahoru. To jsou Horňáci.
„Dolňáci“ jsou naopak ti, kteří na kole šlapou z Chebu do Varů, tedy pozvolna klesají s proudem řeky. A z krajského města se vrátí zpět do Chebu vlakem nebo cyklobusem.
„Jupí, jedeme na výlet,“ radovala se ve vozovém kupé napravo od našeho veselá cyklistka, když se cyklovlak dal do pohybu. Jejich skupinu jsme minuli před nádražím.
A z kupé nalevo hřímal velitelsky mužský hlas.
„Tak co víme? Víme, že je to 40 kilometrů. To snad dáte za čtyři hodiny, ne?! Deset kilometrů za hodinu,“ plánoval návrat do Chebu.
Pravda, vzdálenost mezi Chebem a Karlovými Vary skutečně činí asi čtyřicet kilometrů. Ovšem po dálnici.
Cyklostezka Ohře není napřímená dálnice D6. Kopíruje reliéf klikatící se řeky, a tak je dlouhá nikoliv čtyřicet, nýbrž šedesát kilometrů. Vědí to všichni, kdo už po cyklostezce mezi oběma městy šlapali. Anebo kdo si informaci o délce cyklostezky alespoň přečetli v brožuře o cyklostezkách v Karlovarském kraji.
Velitel, povzbuzující partu v kupé a plánující čas návratu do Chebu za čtyři hodiny při rychlosti 10 km/h. , tuto trasu zřejmě dosud nejel. A zjevně ani nečetl zmíněnou brožuru. Jeho skupinu proto čekaly napínavé zážitky.
Pojďte nám pomoct
Program Dne Cyklostezky Ohře letos hostil karlovarský Park Meandr Ohře. Tam se nacházely stánky i hlavní stan. Mezi několika stánky měl již tradičně zastoupení stánek Karlovarského kraje, kde cyklisté obdrželi památeční trička a další drobnosti.
Stranou se nacházely simulátory handbike, na nichž se konal benefiční závod nazvaný 7 statečných. Během závodu, organizovaného spolkem Cesta za snem, změřilo své síly na stokilometrové trati sedm odvážných zástupců Karlovarského kraje, a to s cílem zajet co nejlepší čas.
Zvláštní shodou okolností jsme se na těchto simulátorech ocitli. A to naprosto mimo plán.
„Vy vypadáte, že s námi do toho půjdete. Pojďte nám pomoct,“ zastavili nás pořadatelé, sotva jsme sesedli z kol. A měli pravdu. Šli jsme jim pomoct, jelikož jsme byli zvědaví, jak se na handbike trenažerech šlape.
Šlapalo se na nich tvrdě, musím říct. Totiž rukama, nikoliv nohama. A i když jsme si z nabízených tratí vybrali krátké, protože jsme pospíchali vyjet co nejdříve zpět do Chebu, cítili jsme všechno.
Mně speciálně pořadatel vybral cestu, která vedla stále do kopce. Žádná rovinka, takže ruce dostaly opravdu zabrat. Jako bych kopce musel skutečně vyšlapat, a to navíc na těžký převod.
Až pak, po krátkém čase stráveném v hlavním táboře Dne Cyklostezky Ohře, jsme zamávali Varům a vyjeli směrem na Cheb. A protože vždy jedeme za zážitky, nikoliv za nejrychlejším časem, zastavili jsme sotva pár kilometrů za městem. Ve Svatošských skalách. Svatošky jsou skoro povinnost, zastavujeme u nich pokaždé.
Další zastávku jsme si již tradičně naplánovali v Lokti. Bez pizzy a návštěvy naší oblíbené cukrárny bychom nemohli jet dál. Ovšem statek Bernard, další z míst k navštívení nedaleko cyklostezky, jsme letos vynechali. A pokračovali přes Sokolov až do Kynšperku.
Krátce před ním se však připomněla letošní nepřipravenost. Respektive fakt, že se jednalo o naši první cestu na kolech v roce 2022. A hned tak dlouhou.
Jak si, herdek, sednout?
U Dasnic, tuším na 38. kilometru, se začalo vzpouzet mé sedací svalstvo. Náhle jako kdyby nevědělo, jak se na sedle uspořádat. Přece jenom zadek ještě nebyl cyklistickému sedlu přivyklý.
Od 40. kilometru jsem šlapal už i na lehčí převod a snažil se méně sedět. Přizvedával jsem zadek i tam, kde bych ho normálně nechal klidně sedět. Jako princezna na hrášku jsem tou dobou cítil každé škobrtnutí, každý kamínek. Každá nerovnost
Před zastavením v kynšperském pivovaru jsem věděl, že posledních dvacet kilometrů bude náročných. Zjevně víc než v předchozích letech. Ostatně i Andrea mi signalizovala tytéž potíže.
Přemýšlel jsem, že v Kynšperku vzdám. Vůbec poprvé. A že do Chebu dojedu vlakem.
Nicméně během posezení v Kynšperském pivovaru mě myšlenky na odstoupení opustily. Ať zhynu jestli ustoupím, rozhodl jsem se také letos dokončit a dojet do Chebu. To byla dobrá zpráva.
Ruku v ruce s ní šla ale zpráva horší. Během půlhodinové občerstvovací pauzy mně ztěžkly nohy. Snad jsem neměl pít Rapla, snad jsem měl vynechat kuřecí vývar.
Když jsem se ale zvedl od stolu, jako bych nutil k pohybu cizí nohy. Nohy žulového obra, nebo někoho jemu podobného. A tak kromě bolavé kosti sedací a sedavého svalstva mě rázem limitovaly i nohy těžké jako z olova. Přesto jsem jimi dál poháněl pedály směrem na Cheb.
Mé vlastní nohy se mi vrátily až při mírném výšlapu u Mostova. Jenomže aby úlevy nebylo naráz mnoho, právě tam jsem se nadýchal zplodin. Zpoza plotu jedné z chalup se totiž přes cestu táhl smradlavý čoud. Podle zápachu a barvy kouře na pozemku zřejmě pálili pneumatiky, nebo hromadu plastů. A k naší smůle nám vítr vháněl černý kouř přímo před nos.
Možná i proto jsem od 45. kilometru trpěl už jako zvíře v kleci, abych si pomohl floskulí. Sedlo jízdního kola se stalo mučicím nástrojem. A nic na tom neměnily ani gelový potah přes sedlo a vycpávka v cyklistických šortkách.
U Nebanic, zhruba čtrnáct kilometrů před Chebem, mi pak zničehonic ztěžkl i batoh na zádech. Na začátku cesty vážil sedm kilogramů, kdy hlavní zátěží byla zrcadlovka, objektivy a skladná bunda. V Meandru Ohře jsem do něj ještě nacpal láhev mattonky 0,75 l. A přesto jsem o něm až k Nebanicím nevěděl. Až u pole s jahodami jako bych najednou vezl na zádech tlusté slůně.
Před železničním přejezdem v Jindřichově u Chebu jsem z kola sesedl. Další drncání už by moje sedací kost i s přilehlými stydkými části zřejmě nevydržely. Převedl jsem bicykl přes trať a vedl ho ještě asi sto metrů. Andrea tou dobou šlapala třicet metrů přede mnou, ale když při ohlédnutí spatřila, jak vedu kolo, solidárně se přidala. Také ona už nevěděla, jak na kole sedět.
Záhy jsme však opět nasedli na sedla a vyrazili vstříc několika posledním kilometrům. Odpočinek, přestože trval pouhý okamžik, zadku prospěl. Avšak pocit úlevy vydržel jen dvě minuty. Potom se poslední tři kilometry staly skutečným očistcem.
Cheb byl doslova na dohled, přesto se mi zdál nedosažitelný. Jako bych se nikdy neměl vrátit domů. Batoh na zádech vážil asi desítky kilogramů a znovu olovnaté nohy šlapaly nikoliv z radosti, ale už jen z povinnosti. Přesto jsem mentální silou umrtvil všechnu sedací bolest a otupělost nohou a šlapal do plných, jako to dělám při běhu.
I proto jsme centra Chebu dosáhli společně.
U Chebského hradu jsme potkali skupinku dalších „Horňáků“, kteří s námi nastupovali v jedenáct dopoledne do vlaku. V kupíčku se těšili na výlet.
„Ty vole, vůbec necítím prdel,“ tlačil jeden z nich kolo do kopce, kterému v Chebu říkají Hradní ulice.
“Tak dneska máme po prdeli,” odpovídala mu vtipně jedna z cyklistek v jejich skupině.
Rozuměli jsme jim. Ostatně naše sedací svalstvo, nepřipravené na novou sezónu, nás bolelo ještě druhý den.
Cyklostezka inspirující
Čistý čas naší jízdy po Cyklostezce Ohře z Karlových Varů do Chebu činil čtyři hodiny a jednu minutu. Skutečný čas dojezdu byl ale delší, poněvadž jsme stavěli na několika místech.
Cyklostezka Ohře, která je se svými 61 kilometry nejdelší cyklostezkou v Karlovarském kraji a na níž přímo navazuje Valdštejnská cyklostezka z Chebu do bavorského Waldsassenu, totiž není skoupá na místa, která stojí za zhlédnutí.
Vynechám-li jak lázeňské Karlovy Vary, tak historický Cheb – tedy města, která sama o sobě stojí za čas – pak mezi nimi jsou tyto zajímavé cíle (ve směru od Varů):
1. Svatošské skály
2. Loket
3. Statek Bernard v Královském Poříčí
4. Areál probošství v Chlumu Svaté Máří (nedaleko Dasnic)
5. Pivovar Kynšperský zajíc (v Kynšperku nad Ohří)
Václav Fikar