Dolomity pro děcka

„Náčelníku, jseš si jistej, že to zvládneme?“ zeptal se pochybovačně Dezolát. „Přece jenom poslední dobou provozuju ze sportů už jen indiánskej běh a fotbal.“

„Fotbal?“ podivila jsem se.

„Přece každej měsíc na staďáku, když hraje Viktorka,“ odvětil smrtelně vážně Dezolát.

„A indiánský běh?“ zajímalo mě.

„Cestou na staďák, když dobíhám tramvaj,“ odvětil.

„Klid,“ přerušil naši debatu Náčelník, ostřílený dobrodruh a horolezec. Na chvilku se dramaticky odmlčel a pak každému nalil panáka domácí slivovice. Kopnul do sebe průhledný destilát a pokračoval: „Vybral jsem ten zájezd záměrně. Jsou to sice Dolomity, ale ty túry jsou pro děcka – slunce, travnatý louky, značený chodníčky, komfortní lanovky. Prostě tohle zvládnete i v sandálech. Nemusíte se bát, že šlápnete vedle a sletíte do strže. Jediný, do čeho můžete nanejvýš šlápnout, je šrapnel od krávy. Howgh.“

Podívala jsem se na Dezoláta. Ten zaujatě mlčel, protože Náčelník byl prostě autorita. A tak bylo rozhodnuto.

Od penzionu v malebné italské vesničce Natz jsme vyjeli brzy ráno. Obloha i průvodkyně slibovaly krásné červencové počasí. Autobus chroptěl v klikatých serpentinách, funěl námahou na úzkých silničkách a nakonec se s vypětím všech sil a koní vydrápal až do passu Sella, které leží ve dvou tisících metrech nad mořem.

Výhledy odtud byly impozantní. Kolem dokola nás obklopovali vápencoví velikáni, proti kterým jsme si připadali docela prťaví. Přímo před námi se tyčil mohutný masiv Langkofel, kterému Italové říkají Sassolungo. Špičky jeho vrcholů byly pocukrované sněhem. A právě do nitra tohoto masivu měla směřovat naše dnešní výprava.

„Je to lahůdková túra,“ zubila se na nás průvodkyně, když jsme s obavami v očích vystupovali z autobusu. Sebevědomí nepřidal ani sníh, který nám zakřupal pod nohama. Do našich lehkých větrovek se opřel ledový vítr. Na budově lanovky do sedla Langkofelu ukazoval teploměr hrozivé tři stupně.

„To nemůžeme přežít,“ prohlásil Dezolát a ukázal na lanovku. „Ta vypadá, jako když tu v týhle podobě stojí už od světový války.“

„Tak doufej, že aspoň od tý druhý,“ zasmála jsem se.

Z útrob autobusu se vynořil Náčelník se svou družkou Májou a rázně zamířili k lanovce. S obavami jsme se vydali za nimi. Dezolát měl pravdu v tom, že lanovka by se dala klidně vystavit jako historický exponát v technickém muzeu. Uzoučké kabinky, do kterých se stěží vešli dva cestující lehké konstituce a ještě ke všemu bez baťohů, se nebezpečně kymácely ve větru. V kukani lanovky seděl osmahlý Talián a velkým dalekohledem je pozoroval. Když se mu zdálo, že se houpají už příliš a mohly by se tudíž rozflákat o ostré skalní zuby, zmáčkl čudlík a lanovku na chvíli zastavil, nechal kabinky vyhoupat a jelo se dál.

Druhý Ital právě Máje a Náčelníkovi názorně předváděl techniku nástupu do lanovky. Očividně to nebyla žádná sranda. Bylo zapotřebí stoupnout si na přesně určenou značku, pak se ve správný moment rozběhnout, naskočit do jedoucí kabinky a ještě ji pokud možno příliš nerozhoupat.

Dolomity pro děcka
Foto Tereza Herzogová

Mája zbledla a prohlásila, že do sedla půjde pěšky. Když jí však Náčelník nastínil obtížnost výstupu a velikost převýšení, nakonec zbledla ještě víc a rozhodla se hazardní skok do lanovky absolvovat. Nakonec to dobře dopadlo a všichni jsme, s poněkud rozhoupanými žaludky, úspěšně přistáli v horní stanici lanovky.

Sedlo Langkofel Scharte leží ve výšce 2681 metrů nad mořem. Teploměr tu ukazoval minus čtyři stupně a pod nohama nám leželo asi dvacet čísel sněhu. Z údolí čišel ostrý ledový vítr. Prostě typické počasí pro polovinu července. Výhledy ze sedla však braly dech. Přímo pod námi se rozprostíraly planiny, na kterých zelené koberce trav pozvolna přecházely ve sněhový poprašek. Za planinami se pak impozantně zvedaly štíty velehor. Na nich už převládaly jen šedivé a ledovcově bílé odstíny barev.

Zatímco já se kochala výhledy, Dezolát šel stavět sněhuláka. Mája s Náčelníkem zmizeli v útrobách vytopené horské chaty a zanedlouho se vrátili s novými vlněnými palčáky na rukou.  

„Jsou to hyeny,“ prohlásil Náčelník. „Chtějí za jedny rukavice deset euro. Profitujou na lidským zdraví.“

Vyfotili jsme se s Dezolátovým sněhulákem a energická průvodkyně už nás hnala dál.  

„Čeká nás lehce obtížný sestup sutí k chatě Langkofelhütte,“ křičela do hvízdajícího větru a ukazovala na uzounkou cestičku mezi ostrými kameny. Odtud se zdálo, že padá kamsi dolů do hlubin. Díky milosrdné mlze nebylo naštěstí vidět kam. „Pokud se na to někdo necítíte, můžete sjet lanovkou dolů a počkat na nás u autobusu,“ dodala ještě s nepatrným úšklebkem.

Při představě opětovného absolvování hrůzyplné cesty lanovkou většina účastníků zvolila hazardní sestup.

Vyrazili jsme. Asi po pěti metrech se mi Dezolát ztratil v mlze. Zhruba další hodina by se dala stručně nazvat jako bloudění mlhou a sutí. Výprava postupovala rychlostí šneka lezoucího po smirkovém papíru. Zmrzlá suť nebezpečně klouzala a v mlze bílé jako mlíko nebylo vidět na krok. Občas bylo slyšet tlumené zaúpění a padání kamínků, jak někdo na suti uklouzl a sjel kus trati po zadku.

Najednou jsem do něčeho narazila. Podle bílé kšiltovky jsem identifikovala Dezoláta.

„Nevíš náhodou, kdo vykládal, že to zvládneme i v sandálech?“ zavrčel temně.

Náhle se kousek za námi roztrhla mlha a v ní se zjevilo jakési stvoření. Dokonce mi v tu chvíli přišlo, že sem na okamžik z nebe zabloudil paprsek světla a ozářil ten strašidelný výjev. Byl to pravděpodobně člověk mužského pohlaví, kterému z hlavy splývaly na ramena dlouhé rozcuchané vlasy. Na sobě měl prošoupanou zelenou bundu, plátěné kalhoty a na bosých nohou sandály.

„Ježíši Kriste,“ ujelo mi.

„To není Ježíš,“ odvětil Dezolát, „ale jeden otrapa z našeho autobusu.“

Podivný muž nás minul, zapleskal sandály v suti a odhopkal do mlhy. Zničeni jsme se za ním dívali, bičováni ledovým větrem, s rukama zastrčenýma hluboko v kapsách, poněvadž jsme si nekoupili palčáky za deset euro.

„Prý je to otázka psychiky,“ křikla jsem na Dezoláta. „Musíš sám sebe dostatečně přesvědčit, že ti není zima.“

„To se snažím už od autobusu,“ zavyl vztekle a vydal se na další pochod.

U chaty Langkofelhütte se mlha jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula, mraky se roztrhaly a z nebe vysvitlo slunce. Naprosto vyčerpání jsme se svalili na lavici před chatu, vytáhli svačinu a kochali se výhledy. Z mlhy se postupně vynořovali další neméně zničení účastníci našeho zájezdu. Na stůl přímo před námi dosedla kavka. Za chvíli se objevila druhá, pak třetí a najednou jich tu bylo celé hejno.

„Čekají, až zdechnem,“ prohlásil Dezolát a hodil nejbližší kavce kousek rohlíku. Černý pták po něm rychle skočil a nacpal si ho do zobáku.

Dolomity pro děcka
Foto Tereza Herzogová

Najednou se rozrazily dveře horské chaty a z nich vystoupila průvodkyně. Mazala se krémem na opalování a se zájmem se dívala na suťovou sebevraždu, po které se ještě klouzal zbytek zájezdu.

„Minule jsme tenhle úsek šli v mačkách,“ pokývala spokojeně hlavou.

Za chvíli se přiřítil Náčelník s potácející se Májou v zádech. Ta měla obličej barvy vápna a v očích výraz zoufalství. Navrhla, že bychom se mohli vrátit nějakou lehčí cestou.

„Žádná lehčí cesta tady není,“ odvětil ponuře Náčelník.

„Tak, tak,“ potvrzovala s úsměvem průvodkyně. „Teď musíme celou horu obejít, abychom se dostali zpátky k autobusu. A kdo se bude loudat, toho tu necháme napospas divé zvěři,“ dodala rozverně a zašilhala po hladových kavkách.

Pokud měla Mája předtím barvu vápna, odpovídala teď její tvář odstínu RAL 9010, kterým lakýrníci označují čistě bílou. Zdrceně vyrazila po cestě, která pokračovala od boudy dál kolem masivu Langkofel. Hodili jsme zbytek svačiny kavkám a vydali se za ní.

Kamenitá cesta se teď kroutila a stáčela okolo hory. Oteplilo se a po sněhu nebylo ani památky.

„Dezoláte, vyfoť mě tady,“ zaprosila jsem na jedné zvlášť pěkné vyhlídce.

Dezolát vytáhl foťák a udělal několik snímků. Pak se na mě zamyšleně podíval a pravil: „Víš, že v tý fialový bundě na ty zelený trávě a s těma Dolomitama v pozadí vypadáš úplně jako kráva Milka?“

Vrhla jsem po něm nasupený pohled a uraženě vyrazila napřed, rozhodnutá nechat ty tři daleko za sebou. Dřevěný ukazatel sliboval, že za dvě hodiny bych měla být zpět u dolní stanice lanovky. Přidala jsem do kroku a užívala si krásné scenérie všude kolem. Cesta se zužovala a nyní už vedla přímo okolo hory, takže jsem si samotnou skálu mohla „vošahat“, jak s oblibou říkají horolezci. Zapnula jsem si bundu ke krku, protože z údolí začal pofukovat studený vítr. Slunce se schovalo za mraky a nebe se pomalu zatahovalo. Najednou mě napadlo, že už jsem dlouho neviděla žádný ukazatel. Otočila jsem se. Pěšina za mnou i přede mnou zela prázdnotou.

Chvíli jsem uvažovala, jestli se nemám vrátit, ale pak jsem se rozhodla jít dál. Směr mám zcela jistě správný a pěšina logicky musí někam vést, pomyslela jsem si. Že to byla chybná úvaha, jsem si uvědomila až po chvíli, když cesta skončila na nevelké plošině pod skalním převisem. Vlevo od plošiny byl ostrý sráz, ke kterému jsem neměla odvahu se ani přiblížit, vpravo se na ni tlačila studená skalní stěna.

Vtom jsem však zkoprněla hrůzou, protože se mi přímo za zády objevil stín.

„No konečně,“ zahřímal a já s úlevou poznala Dezoláta.

„Myslím, že jdem blbě,“ poznamenala jsem.

Dezolát chmurně pokýval hlavou. „Všimnul jsem si toho už tak před kilometrem, ale nemohl jsem tě dohnat. Náčelník s Májou jdou pravděpodobně správnou trasou.“

„Tady to končí,“ konstatovala jsem.

Dezolát pokrčil bezradně rameny. „Je to stezka pro krávy,“ řekl.

„To by musely bejt hodně vychrtlý krávy, aby tudy prošly,“ řekla jsem a přitiskla se k hoře.

Dezolátově teorii však nahrávaly kulaté kravince, které byly rozseté po plošině i na cestě.

„Vidíš,“ řekl a ukázal na ně. „Tady ty krávy sraly strachy.“

Náhle zabouřilo a z nebe se spustil prudký lijavec. Skálu začaly bičovat provazy deště a po chvilce stékala voda po převisu jako vodopád. Pěšina, po které jsme sem přišli, se během chvilky změnila v nebezpečně mokrou klouzačku.

„No aspoň tu neprší,“ povzdechl si Dezolát, sednul si na baťoh a vytáhnul poslední sušenky. Každou chvíli zčernalé nebe pročísl blesk a skálou se rozlehlo příšerné zaburácení hromu.

Dolomity pro děcka
Foto Tereza Herzogová

„Co když se odsud už nedostanem?“ pípla jsem bledá strachy.

„Tak to ten konec budeme mít aspoň s pěkným výhledem,“ odvětil cynicky Dezolát a vytáhnul z baťohu dalekohled. Přímo před námi se rozkládala stolová hora Sella ve své vápencově šedavé kráse. Halila ji dešťová clona a vypadala jako z pravěku. K dokonalosti výjevu už chyběl jen dinosaurus vynořující se zpoza hory.

A pak se náhle ozvalo jakési zacinkání. Následovalo táhlé zabučení a nad okrajem srázu se zjevila velká telecí hlava. Zakoulela na nás tupýma zvířecíma očima a odfrkla si. Zjevně nás tady nečekala.

„Neříkej mi, že ta kráva lítá,“ zašeptal Dezolát a pomalu si sundal dalekohled z očí.

Po hlavě se vynořil tlustý krk a po něm se na plošinu vyškrábalo mohutné strakaté tělo. Když kráva zjistila, že jsme jen párek neškodných, vyděšených turistů, s nezájmem prošla okolo nás a sebejistě rázovala pryč po mokré pěšině, kterou jsme sem přišli.

Když byla stračena v dostatečné vzdálenosti, Dezolát se odvážil pohnout a vyklonil se nad sráz. Přímo pod námi vedla z plošiny poměrně bezpečná pěšinka a klesala k nedaleké turistické stezce. Po ní si právě vykračoval rozevlátý Ježíš Kristus. Sandály pravděpodobně zahodil cestou do strže, protože šel bos. Zvednul hlavu a vesele nám zamával.

„No nazdar,“ zašklebil se Dezolát.

Náčelníka s Májou jsme dohnali až u autobusu. Naprosto zdecimovaní jsme se svalili na sedačky. Náčelník dal všem loknout své domácí pálenky z placatice a okamžitě usnul. Kousek před námi seděl ve vytahaném svetru Ježíš Kristus. Na nohou měl už ponožky a několikrát si hlasitě kýchnul.

 „Vidíš,“ zašeptal škodolibě Dezolát, „boží mlejny melou.“

Jako poslední nastoupila do autobusu naše rozesmátá průvodkyně. „Tak jak jste si to dnes na Langkofelu užili?“ zvolala do mikrofonu. „Byla to taková odpočinková túra, tak doufám, že jste pořádně načerpali síly. Zítra to totiž bude maličko náročnější.“ „Hurá!“ zařval Dezolát na celý autobus.

Tereza Herzogová

O autorce:

Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu PsavkynePlzenska.webnode.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..