Vánoce. Říká se, že mají magickou moc. A čím je člověk starší, tím víc je blbější a tím víc tomu také věří. A rok od roku doufá, že se prostřednictvím Vánoc, toho tajuplného období, které jako by bylo vytržené z monotónnosti zbytku roku, alespoň o kousek přiblíží svému vlastnímu ztracenému dětství.
Postupem času však přichází na to, že tohle pošetilé přání je ve skutečnosti nesplnitelné a že existuje pouze jediná možnost, jak se dotknout onoho lehkovážného období her a snů – prostřednictvím rozzářených očí malých dětí.
Bylo krátce po Mikuláši a já stála u kuchyňské linky a vařila večeři.
„Maminto, pusť Ježíška paňáčka,“ zaškemrala dvouletá Anička kdesi pode mnou.
„Koledy jsme poslouchali celý den,“ namítla jsem. „Teď má maminka puštěný Beatles.“
„Co to je?“ zeptalo se to malé boží hovádko.
Na pomoc jí přispěchal její o dva roky starší bratříček. „To jsou takoví broucí, který sedí v rádiu a hrajou,“ vysvětloval tajemně s očima navrch hlavy.
Holčičce to chvíli šrotovalo v kebuličce a nakonec spustila srdceryvný jekot. „Necí žádný blouky!“ vzlykala.
Povzdechla jsem si a šla pustit cédéčko s koledami. Od stolu mě zamyšleně pozoroval můj muž Michal.
„Nechtěla bys letos konečně upéct cukroví? Děti by ti určitě pomohly,“ řekl opatrně.
Loupla jsem po něm nesouhlasným pohledem. Ještě před několika lety jsem totiž každoročně pekla šest druhů, ale od doby, kdy se nám narodilo druhé dítě, jsem na tuhle předvánoční činnost rezignovala a spoléhala na zásoby od méně vytížených babiček. Ale jelikož jsem dobrá duše a měkkota, nakonec mě můj nejdražší ukecal alespoň na linecké a pracny.
Měla jsem to tak tak. Zdobila jsem večer před Štědrým dnem, v čase, kdy všichni ostatní už sedí ve vypulírovaném bytě, mají nazdobeno, zabaleno, usrkávají lihoviny a čumí na pohádky. U nás doma to v předvečer dlouho očekávaného svátku vypadalo následovně:
22:30 – Děti konečně spí. Vytahuji rybízovou marmeládu a začínám slepovat linecké.
22:45 – Vzbudí se první dítě. To, které jsem uložila jako první. Vztekle třísknu nožem od džemu a jdu uspávat.
23:10 – První dítě usne. Vzbudí se to druhé. Muž se při pohledu na mě uvolí, že si s ním půjde lehnout. Rozehřeji polevu a abych nebudila spáče svícením v kuchyni, rozkládám plechy s cukrovím na podlahu v obýváku. Jako partyzán sedím na bobku a potichu matlám čokoládu na linecká prasátka.
23:50 – Opět se budí první dítě. Uklidňuji se, že mi aplikovaná poleva alespoň pořádně zaschne, zhasínám v obýváku a jdu uspávat. Vzhledem k pozdní noční hodině brzy uspím i sama sebe.
00:20 – V dětském pokojíku se budí můj muž. Zmateně vylézá do temného bytu a poslepu míří do obývacího pokoje. Tam naprosto neomylně šlápne do plechů s cukrovím a natáhne se přímo doprostřed čokoládových sněhuláků a pracen, pro které je tento nečekaný atak těžce devastační. Bytem se ozve ukrutná rána doprovázená břinkotem plechů. Budí se obě děti, sousedi i já.
A po této krásné noci přichází Štědrý den. S malými dětmi jeden velký a nepřehledný chaos. O kýženém zklidnění a usebrání si můžeme nechat jen zdát. Určitě to znáte – člověk se od rána nezastaví a všichni jsou nervózní, aby se všechno stihlo.
Chlap je vzteklý z toho, že mu nejde narvat dvoumetrový strom do stojánku (prý menší neměli), já jsem pro změnu na prášky, že jsem zapomněla koupit čočku (alespoň uvidíme zlaté prasátko), do toho nám po zádech lezou děti, zamotávají se do řetězů a hrají s ozdobami na stromeček fotbal.
A pak přijdou babičky, dědečkové a jiní příbuzní a tradičně začnou do všeho kecat. Děti čučí z okna, vyhlížejí Ježíška na peruti, zpívají, že spolu půjdem do Betléma, a já mám pocit, že spolu všichni půjdeme spíš do Dobřan. Bytem se line vůně jehličí, spáleného kapra, rozlité dvanáctky a pokakané plínky naší Aničky.
Vtom všudypřítomném zmatku si vzpomenu, že jsem se chtěla převléct. Nenechala jsem totiž nic náhodě a už v září si pořídila novou sukni v naději, že o Vánocích budu mít konečně příležitost vyměnit tepláky za civilizovanější oděv. Narvu se tedy do pasové sukně, o které se domnívám, že moje problematické partie bezpečně schová, a vyjdu z ložnice připravená přijímat komplimenty.
„Vy čekáte třetí dítě, Terezko?“ zeptá se babička při pohledu na můj nový model. Svěsím hlavu a jdu se převléknout zpět do tepláků.
A pak se čas najednou rozběhne, prosviští kolem jako vítr ve stodole a najednou je všechno pryč – kapr, salát, dárečky, světýlka, cinkot zvonečků, štěstí v očích našeho synka, když pod stromečkem najde toužebně očekávanou maketu motorové pily, Popelka, Pelíšky a samozřejmě ta prchavá mystická atmosféra svátků.
„Tak. A je po Vánocích,“ prohlásí každoročně a s neotřesitelnou jistotou moje babička, jakmile se rozbalí dárky. Zjistila jsem, že mně ta věta už nevadí. Ba naopak že na ni pokaždé čekám. Vím totiž, že právě tímhle prohlášením začínají pro mě ty opravdové Vánoce.
Když po vší té euforii rozdováděné děti konečně padly do peřin a příbuzní se vrávoravým krokem vytratili do svých domovů, posadili jsme se s Michalem k rozsvícenému stromečku, nacpali si pusy cukrovím od babičky a byli upřímně rádi, že jsme to letos zase přežili.
Vtom mého muže cosi napadlo. Kleknul si pod stromeček a vyštrachal ještě jeden nerozbalený dárek. Rychle z něj strhnul vánoční balicí papír a vítězoslavně sevřel v rukou flašku fernetu.
„Teď teprve přijde Ježíšek paňáček,“ prohlásil požitkářsky a nalil dva frťany.
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/