Příběhy roztržitého

Jakkoliv se představě bláznivého nešiky vzpouzím, chtě nechtě si musím přiznat, že jsem roztržitý. Asi jako francouzský herec Pierre Richard v proslulých filmových komediích, v nichž hrdě nosí jednu botu červenou, opouští dům s růžovým ručníkem na hlavě a zapomíná kdeco.

Talent k roztržitosti u mě v dětských letech nikdo nepozoroval. Vycepovaný spartánskou výchovou autokratické matky jsem na své věci nepřetržitě myslel a každý úkon vykonával plně soustředěně.

Selhal jsem pouze dvakrát, což je dobré skóre na aktivní dítě s několika zájmovými kroužky v zádech.

Ve druhé třídě jsem ve školní šatně zapomněl zimní čepici. Matku doma překvapilo, že ani desetistupňový mráz venku mi ji nepřipomněl, a pohrozila mi výpraskem, pokud ji druhý den ze školy nepřinesu. Kulich s červenou bambulí byl naštěstí stále na svém místě a já se vyhnul výprasku.

O čtyři třídy později jsem cestou na školní výlet do Plzně zapomněl ve vlaku prehistorickou herní konzoli s ruskou digitální hrou Jen počkej, zajíci! Hru, ve které vlk s košíkem v ruce chytal vajíčka vypadávající čím dál rychleji ze čtyř kurníků. Ztráta hry pro mě byla tragédií, ovšem ani v tomto případě nemohla být o roztržitosti ani řeč. Děti zkrátka občas něco ztratí a zapomenou.

S přibývajícími roky, v nichž jsem se stal otcem a současně naplno rozvinul svůj umělecký talent, jsem se však filmovým postavám sympatického Pierra Richarda až nápadně přiblížil. A dost možná je i překonal.

Fakt, že jsem si v jedné mariánskolázeňské restauraci při rozhovoru se zpěvákem Karlem Zichem, na který jsem přišel s mírným zpožděním, osolil kávu jako v hloupé komedii, mě rychle přestal znepokojovat. Jednalo se o banální trapas, o němž už dávno nikomu nevyprávím.

Ostatně Karel Zich tehdy sám přešel mé faux pas mávnutím ruky. „Z toho si nic nedělejte, pane šéfredaktore. To mně se jednou…“

Dávno mě také nevzrušuje občasné oblečení některého kusu šatstva naruby. Doma po probuzení mám totiž k dispozici jen třicet minut času, abych stihl vše, co stihnout musím. Toaletu, snídani, první kávu dne, u ní poslech rádia i rychločtení včerejších zpráv, čištění zubů a nakonec oblékání.

Rád vypadám k světu, ale v pět hodin ráno bývám zkrátka ještě dost ospalý na to, abych vnímal, kde mají trenýrky či košile rub a líc.

A tak jsem do práce, ale například i na vyšetření k lékaři již několikrát nakráčel v tričkách, košilích a dokonce i v černém roláku naruby. Konkrétně v něm jsem přitančil do sídla potenciálního klienta naší reklamní agentury, abych v honosné zasedací síni této firmy odprezentoval návrh její nové korporátní identity.

V místnosti jsem propojil techniku, zapnul notebook a začal obhajovat dílo, na němž pracoval zkušený čtyřčlenný tým po dobu šesti týdnů. Abychom lukrativní zakázku získali, všechny ostatní projekty tenkrát musely počkat.

Z pozice hlavního copywritera agentury jsem zapáleně vysvětloval význam a důležitost námi zvolených barev i tvarů pro firemní styl klienta, jeho kulturu a vnitřní i vnější komunikaci. A stejně horlivě jsem obhajoval i tři námi navržené klíčové slogany. Avšak jimi neskončil. Dál jsem mistrně pitval psychologický dopad použitého fontu v budoucích propagačních materiálech na zákazníky firmy.

Verbálně jsem byl brilantní. A neverbálně jakbysmet. Ovšem jen do dvanácté minuty prezentace, kdy jsem si svlékl sako.

Sotva jsem svršek od obleku srovnal přes opěrku židle s noblesní grácií, abych před šéfy firmy nevypadal jako buran ze Zadní Lhoty, postřehl jsem švy na rukávech roláku. A vzápětí také bílý štítek s informacemi o praní a žehlení, který zářil přímo pod mým krkem. Na černém podkladu nemohl křičet více.

Pro mě šlo v ten okamžik o nové, přímo dechberoucí zjištění.  Avšak oni si mého neformálního stylu oblékání museli všimnout již při našem představování, kdy jsme si pevně potřásali rukama. Tedy ještě před vysvlečením saka.

Pokusily se o mě mdloby. Při představě, že o zakázku v řádech milionů korun usiluji v roláku naruby, by mi dočasná ztráta vědomí bodla. Omdlít jsem však nemohl, protože v naší agentuře čekali, že přivezu dobré zprávy.

„Omlouvám se,“ postavil jsem se trapasu zapříčiněnému mojí ranní roztržitostí čelem. „Takhle to dopadá, když ráno, kdy máte synovi připravit snídani a odvézt ho do školy, zaspíte.“

Příběhy roztržitého
Ilustrační foto Pixabay (Pexels)

Všichni tři šéfové byli zřejmě také otcové. Obchodní ředitel ocenil, že jsem dovezl dítě včas. Generálního zajímalo, jakou snídani jsem mu stihl připravit. A ředitel marketingu přidal svoji vlastní historku na téma roztržitost.

O hodinu později jsem do agentury přivezl dobré zprávy. Zakázku jsme získali a z potenciálního klienta se stal klient vážený. Navzdory mé roztržitosti.

Avšak skutečné dokonalosti v roztržitosti, jakkoliv o výjimečnost tohoto druhu neusiluji a nevyvíjím v tomto ohledu žádné nadměrné úsilí, jsem dosáhl docela jinými momenty. Oba jsou mistrovskými díly ztráty pozornosti, které se v rodinném žebříčku legendárních událostí usadily na absolutním vrcholu.

Hrdinou prvního z příběhů mého roztržitého mistrovství byl pes. Úžasná jezevčice Vikina. Mazel mazlivá i beran zatvrzelá. Neúnavná atletka i pažravá potvora. Srababa i velká válečnice. Oddaná fenečka i velká herečka. Moje skvělá partnerka při stovkách hodin strávených na rybách i na kopcích.

Věrnou Vikinu jsem zapomněl před hypermarketem. Když jsem z něj po čtvrt hodině vyšel ven, vyvážený plnými igelitkami, všiml jsem si čtyř uvázaných psů, kteří čekali na své pány. Avšak zřejmě proto, že uvnitř obchodu mě vyrušily dva pracovní telefonáty, které stočily směr mých myšlenek k zítřejší uzávěrce, zapomněl jsem, že jeden ze psů – jezevčice, která mě zuřivě vítá máváním ocasu – přišel se mnou.

Její absence si večer všimla dcera. „Tati, neviděl jsi Vikinku?“ postřehla na začátku televizního Večerníčku, že fenka se nedožaduje vyzvednutí na pohovku v obývacím pokoji. Dceři přišlo divné, že by si Vikina nechala ujít další z příběhů Maxipsa Fíka.

 „Vikinku? Neviděl,“ odpověděl jsem nahlas z pracovny, kde jsem dokončoval propagační článek pro našeho klienta. „Netrucuje v koupelně?“

„Tady není,“ zaslechla mě manželka, která se zrovna koupala.

O dvě minuty později za mnou dcera přiběhla, aniž by dokoukala, jak se Maxipes Fík stal trosečníkem.  „Tati, Vikina není doma!“ vyhrkla na mě vyplašeně.

„To je nesmysl,“ otočil jsem se od počítače. „Kde by jinde byla? Sama si přece neotevřela,“ uklidnil jsem mladší ze svých dětí.

„Vikina tady fakt není,“ postavilo se za něj starší dítě.

„Hloupost,“ vyvracel jsem dětem jejich tvrzení. „Dávejte pozor. Viki, pojď sem. Je tady mňamka.“

Jezevčice si ale pro mňamku nepřiběhla, což bylo podezřelé. Zvláštní. Slovo mňamka totiž milovala. Pro mňamku by vraždila. Uhryzala by plaňky v plotě a svými kratičkými nožičkami přeplavala přehradu. Dobře věděla, co mňamka znamená. Jaký půvab je v tomto slově ukrytý. Že se jedná o pamlsek. Prémii. Ocenění za zásluhy, které je k sežrání. Přetrhla by se, aby vcukuletu zabrzdila u toho, kdo vyslovil: mňamka.

Zvedl jsem proto ze židle, aniž bych dopsal poslední dva odstavce PR článku, a začal pozorně procházet náš dlouhý podkrovní byt. Všímal jsem si každého detailu, který by mohl být stopou. Když jsem míjel vchodové dveře v předsíni, jako by mi zvenčí něco ubralo kyslík.

Udělalo se mi zle jako dosud nikdy. „Do háje!“ vzpomněl jsem si na naši polední procházku v parku, nákup i na jezevčíka před hypermarketem, který mě vítal máváním ocasu a byl nápadně podobný naší Vikině. „Nechal jsem ji před krámem!“

„Cože?!“ ozvalo se z koupelny a jiných koutů bytu, kde děti hledaly psa. A možná i od sousedů pod naším bytem. Všichni členové rodiny byli rázem u mě. Žena i obě děti.

„Kdy?“ strachovala se manželka.

Dcera se rozbrečela: „Tati, cos to udělal?“

Syn byl naměkko. „Vietnamci z ní udělají bóbika,“ chvěl se mu hlas strachem o nejchlupatějšího člena rodiny.  

„Nebojte,“ cpal jsem své nohy velikosti čtyřiačtyřicet do prvních bot, které se mi v předsíni připletly do cesty. „Já ji přivedu!“

Bledý výčitkami jsem pak vyběhl vyrvat naši fenečku ze spárů Vietnamců. Dřív, než z ní udělají bóbika. Hypermarket naštěstí stojí kousek od našeho bytu. Chůzí pouhých pět minut. Během maximálně tři minuty. Já to však stihl tryskem za minutu a půl, a to navzdory synovým teniskám, které mě tlačily.

Přestože se venku již šeřilo, nesnědená Vikina seděla stále tam, kde jsem ji před sedmi hodinami uvázal. Měla nepopsatelnou radost. Mihotala ocasem a kňučela jako o život.

Když jsem ji vzal s neskonalou úlevou do náruče, abych se jí alespoň tímto gestem omluvil za nekonečně dlouhé vyhlížení páníčka, olizovala mě jako smyslů zbavená. Právě tak mi oplatila moji neomluvitelnou zapomnětlivost. A já se před ní styděl jako snad dosud nikdy v životě. I proto, že kvůli mně prošvihla novou epizodu svého oblíbeného Maxipsa Fíka.

Tváří v tvář fence zapomenuté před obchodem jsem si poprvé připustil, že moje přibývající nesoustředěnost může být pro nejbližší okolí nebezpečná. Že některé členy rodiny může vystavovat nejrůznějším podobám rizika. Prochlazení. Vyhladovění. Frustraci. Nebo rovnou snězení početnou vietnamskou komunitou v našem městě.

Abych vyloučil nejhorší možnou vyhlídku, kterou mě začaly strašit milované děti, objednal jsem se do Karlových Varů. Test na Alzheimerovou chorobu ve specializovaném pracovišti ale dopadl výborně. Domů jsem se vracel klidný. S tím, že Alzheimer je daleko. Že děti nemají pravdu a já jsem skutečně jen roztomile roztržitý.

Tedy že jen chvílemi trpím nízkou pozorností při vštěpování i vybavování informací. Že jsem občas roztomile mimo. Nepozorný. Roztěkaný. A neustále zamyšlený. Což nemusí být pro mé okolí špatné. Vždyť kolik lidí svojí nedokonalostí pobavím a kolik radosti jim rozdám. A možná i někomu zvedám sebevědomí.

Příběhy roztržitého
Ilustrační foto RODNAE Productions (Pexels)

Celý následující rok a půl jsem pak žil spokojeně. Bez komických i emočně vypjatých momentů, režírovaných roztržitostí.

Až mi jednoho pátečního večera zavolala dcera. Zastihla mě na pěší zóně při výběru peněz z bankomatu. Chtěla se ujistit, že už jsem na cestě domů.

„Do patnácti minut budu u tebe,“ ujistil jsem ji do mobilu, zatímco jsem srovnával bankovky do peněženky. Šrajtofli jsem pak vrátil do kožené tašky a ji přehodil zpět přes rameno.

„Nemáš na něco chuť?“ zajímal jsem se. „Mám ti cestou koupit něco k večeři? Nebo ke snídani?“  

„Asi ne. Děkuji.“

„Chipsy? Nebo jiné chipsy? Anebo docela jiné chipsy?“

„Ne, ne,“ odmítla se smíchem všechny nabízené chipsy.  

„A což takhle dát si kebab?“

„Možná zítra, děkuji.“

Chtěl jsem ji nabídnout ještě pizzu, ale zaujal velký plakát na pražský veletrh videoher a interaktivní zábavy For Games.

„Nechtěla bys tam jet? Koupím lístky,“ navrhnul jsem. „Mohla by to být skvělá sobota.“

Veletrh videoher dceru zaujal. Než ale stihla souhlasit, hrklo ve mně. Uvědomil jsem si, že ve vnitřní kapse tašky, kam jsem zasunul peněženku, mi chybí mobil.

„To snad ne,“ začal jsem volnou rukou šmátrat v tašce. „Ztratil jsem mobil.“

„Co jsi ztratil?“ ptala se nechápavě.

„Mobil. Ještě před chvílí, než jsi mi zavolala, jsem ho měl v taštičce,“ zamumlal jsem. „Promiň, musím končit. Vracím se zpátky k bankomatu.“

„Ale vždyť ho,“ zaslechl jsem ještě v mobilu, jenomže větu už jsem nedoposlechl. Představa ztráty desítek telefonních čísel i dosud nezpracovaných poznámek mě vykolejila. Strčil jsem mobil do tašky na jeho obvyklé místo a pospíchal zpět. Po pěti krocích se mi v hlavě rozbřesklo. Obavy ze ztráty důležitého přístroje mi vrátila schopnost koncentrace a vědomí projasnělo.

Bože, já jsem kus vola, zavolal jsem zpět dceři. Na mé zavolání čekala. Zřejmě jen proto, abych slyšel, jak se dusí smíchem. A aby mi připomněla Alzheimera.

Já ji naopak připomněl, že doma budu cobydup. Nasedl jsem do auta zaparkovaného u obchodního domu, přejel s ním přes pouhé čtyři křižovatky a zaparkoval ho osmdesát metrů od bytu. Robustní vchodová vrata do historického domu v centru mě ale nepustila dál. Přestože jsem opakovaně mačkal na tlačítko Otevřít na autoklíči, zůstávala zavřená. A já kvůli nim zůstával na chodníku před domem.

Stál jsem nechápavě před vraty s dálkovým ovladačem k autu v ruce a přemýšlel, co je jinak. Napadlo mě, že možná některý ze sousedů zlomil v zámku dveří klíč a proto během dne vyměnil vložku. Prohlédl jsem si ji zblízka. Nová nebyla. Tak v čem je problém?

Znovu jsem se pokusil otevřít vrata do domu zmáčknutím autoklíče a opět jsem nepochodil.

Doprdele, co s tím je?! rozčílil jsem se. Ne moc nahlas, nicméně dost hlasitě na to, aby se nejbližší kolemjdoucí otočili mým směrem. A aby mě zaslechla sousedka, která se stejně jako já zrovna vracela z práce.

 „Co se děje, sousede?“ všimla si mého zvrásněného čela a očí podlitých vztekem.

„Nemůžu odemknout,“ pohodil jsem rameny. „Asi tady někdo během dne vyměnil zámek.“

„Ukažte,“ vytáhla z kabelky své klíče, „já to zkusím.“

A zatímco hladce zasunula klíč od domu do zámku, já svůj klíč od auta nepozorovaně zasunul do kapsy u kalhot. Dveře odemkla bez jediného zádrhele. Šokovaný vlastní nepozorností, která je dodnes zlatým hřebem mé groteskní roztržitosti, jsem se na chodbě domu zmohl jen na rozpačité: „Nechápu… Asi je ten můj klíč poškozený.“ A pak jsem sousedku požádal o přidělání dvou klíčů.

Toho pátečního podvečera jsem se stal mistrem světa v roztržitosti. Těžkou vahou mezi nesoustředěnými. Šampionem, kterému by s radostí potřásl rukou i samotný Pierre Richard.  

Avšak nestěžuji si. Pokud je pravdou, co tvrdí jedna z nedávných vědeckých studií, pak neschopnost dlouhodobé koncentrace přináší roztržitým také užitek. Totiž schopnost řešit problémy kreativně. S  tím zjištěním se mohu směle probudit do zítřejšího dne.

Píšu, tedy jsem…

Václav Fikar

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..