Dnes navazuji na minulý fejeton o mém ponižujícím pocitu trapnosti na dětském karnevalu.
Určitě každý z vás zažil nějaký ten trapas. Základní podmínkou trapasu je, že ho musí někdo vidět, protože jinak by to v podstatě trapas ani nebyl.
Někdo trapasy přitahuje více, někdo zase méně. A častokrát se stává, že ten, kdo jej způsobil, je v absolutním klidu a okolí se za něj propadá hanbou.
Já trapasy dělím na spontánní a na předvídatelné. Na spontánní je expert moje mamka, která má zvláštní dar udělat každou situaci trapnou, i když ona sama to mnohokrát jako trapas ani nepociťuje.
Podle ní jsme my, všichni ostatní, divní, že v tom něco trapnýho vidíme a zbytečně vše rozebíráme.
Dobře, uznala, že trochu trapné bylo, když před lety, ještě jako mladá, potkala svou známou, kterou dlouho neviděla. Paní měla na sobě kabát s jedním prázdným rukávem, vypadalo to, že má ruku v sádře schovanou pod kabátem.
Mamka žoviálně pronesla: „Vy taky už nevíte, jak z frajeřiny chodit, co? Kde máte ruku?“
A paní jí odpověděla: „Já tu ruku nemám, Uřízla jsemn si ji na pile.“
Trapné, smutné a komické zároveň. Prostě život.
Ale tato historka, o kterou se teď s vámi podělím, naštěstí smutná není. Ale trapná docela je.
Mamka čekala balík od zásilkové služby. S řidičem byla telefonicky domluvená, že jí balík přiveze přibližně v tolik a tolik hodin. A že než přijede, tak si ještě stihne nakoupit. Ale kdyby se náhodou zdržela a kurýra minula, tak ať přijede na parkoviště k supermarketu. A tam že balíček převezme.
(Vnímáte překombinovaný způsob předání jednoho pitomýho balíku? To už je předzvěstí komplikací.)
Takže se oblékla, namalovala, učesala, obula a vyrazila na nákup. Došla k supermarketu a před ním spatřila stojící dodávku. Řekla si: „Aha, tak on už je tady!“. Zamířila proto k řidiči dodávky a ukázala mu gestem, ať stáhne okýnko, že s ním chce mluvit. Řidič jen zakroutil hlavou, že okénko nestáhne.
Mamku to překvapilo, a tak naznačila ještě důrazněji, ať okénko fakt stáhne, protože je tady přece kvůli ní a ona se k němu musí přihlásit. Řidič ale pořád jen kroutil hlavou, že ne. A nenechal se obměkčit.
Mamka si po marných pokusech řekla, ať si trhne nohou, blbec jeden divnej, a šla si pro vozík. Ale aby si jako pán uvědomil, že je blbej, tak se k dodávce opakovaně otáčela a teď zase kroutila hlavou ona. S hodně dotčeným výrazem, že to snad ani není možný!
To už řidič dodávky psychicky nezvládl. Otevřel dveře auta a zavolal na ní: „Já tady čekám na šéfa!“ a honem rychle dveře zase zabouchl. V tu chvíli k dodávce zamířil muž, který vyšel z obchodu a nesl v ruce nějaký balík.
Mamka vydedukovala, že to bude asi „šéf“, na kterého ten divnej řidič auta čeká. A šla si to tedy s ním vyřídit.
„Dobrý den, vy jste šéf z týhle dodávky, že jo?“ spustila.
Pán přitakal, že ano, a mamka mu tedy konečně mohla s úlevou oznámit: „Já se jmenuju Slánská a vy mi vezete balík!“
Šéf na ni udiveně koukal a odpověděl: „No to asi ne.“
Ale mamka se nenechala odbýt. „Vždyť jsme se spolu telefonicky domluvili na tomhle místě!“
Pán byl kupodivu trpělivý a odvětil: „To jste se spletla. My jsme z bezpečnostní agentury a přijeli jsme do obchodu pro tržbu, kterou převážíme.“
Takže tohle je příklad spontánního trapasu.
Předvídatelný trapas je například sraz spolužáků po X letech, kdy se všichni snaží alespoň na těch pár hodin vypadat ještě lépe než normálně. Co nejslušivěji se obléknout a zajít si ke kadeřnici a kosmetičce. Velmi efektní je přijet super károu. Bonusem je zhubnout nějaké to kilo a největší šťastlivci stihnou i zkrášlující plastiku.
Nikdo přece nechce být za obtloustlou, starou a ošklivou spolužačku, nebo za plešatého, pupkatého a neúspěšného spolužáka, o kterých si pak budou ostatní za jejich zády povídat, posmívat se jim nebo je litovat, jak dopadli. To by byl tedy trapas!
K předvídatelným trapasům dochází i tehdy, když je tušíte, ale doufáte, že k nim nikdy nedojde.
Pár let zpátky, takhle zjara, jsem s rodinou jela na víkend do jednoho nejmenovaného aquaparku v Praze. Ubytovali jsme se přímo v komplexu. Na hotelovém pokoji jsme se převlékli do plavek, vzali přes sebe župany, na nohy žabky a hurá do bazénu! Před odchodem z pokoje jsem ještě chtěla zkontrolovat v zrcadle, jak mi sedí plavky. Rozvázala jsem župan, kuk do zrcadla a… Zděšení!
Spatřila jsem po zimě zdevastované bílé tělo s kily navíc, na zadku a stehnech krátery jako na Měsíci, ze kterých by se mohl radovat akorát tak Neil Armstrong. Chtělo se mi plakat. Kluci natěšení na tobogány a atrakce mě pobízeli, ať už nezdržuju a jdu. Že to není zase tak hrozný. Prohlásila jsem, že takhle přece nemůžu jít mezi lidi, načež se mě manžel snažil přesvědčovat, že jsem nádherná a ať nejsem trapná.
Jako hodná matka, která nechtěla rodině kazit hezké chvilky, jsem manželovi ironicky poděkovala a uklidnila jsem se tím, že mě tam přece nikdo nezná. Praha je přece velká. V našich končinách bych sice v tomhle stavu v plavkách nevylezla, ale tady je to přece jedno. Tak jsme konečně vyrazili vstříc vodním radovánkám.
Kluci si užívali, já se bála, aby se neutopili, a říkala jsem si: Ale jo, je to hezkej víkend. I prohlídku Prahy jsme stihli, počasí se povedlo. Ale hned po návratu domů musím na sobě zase trochu zamakat. Pozorovala jsem ostatní maminy v plavkách a trochu mě potěšilo, že v tom nejsem sama. Manžel mi přinesl Aperol, pak další a pak ještě jeden. A najednou jsem se cítila celkem dobře.
Vím, že po alkoholu se tloustne, ale v tu chvíli jsem to neřešila. V dohledu nebylo žádné zrcadlo, takže jsem přestala zastrkávat břicho. Byla to úleva a manžel měl radost, že se zase usmívám. A v tu chvíli zaslechnu, jak na mne někdo volá: „Evo, Evo! Jsi to ty?! Ahooooj!“
Otočila jsem se a vidím… Spolužáka ze střední školy. Ano, spolužáka z těch srazů, na kterých chci být krásná, štíhlá a opálená, ale teď tady před ním stojím v celé své zanedbané kráse. To byla ta chvíle, kdy jsem se chtěla propadnout, nebo vrátit čas. Nebo alespoň říct: „Dobrý den, asi jste si mě s někým spletl. To se stává“.
No nic, prohodili jsme spolu pár slov, rozloučili jsme se a já se už moc těším na další třídní sraz.
Eva Konvalinová
O autorce:
Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).