Kdo se nikdy neztrapnil, ať hodí kamenem

Dnes navazuji na minulý fejeton o mém ponižujícím pocitu trapnosti na dětském karnevalu.

Určitě každý z vás zažil nějaký ten trapas. Základní podmínkou trapasu je, že ho musí někdo vidět, protože jinak by to v podstatě trapas ani nebyl.

Někdo trapasy přitahuje více, někdo zase méně. A častokrát se stává, že ten, kdo jej způsobil, je v absolutním klidu a okolí se za něj propadá hanbou.

Já trapasy dělím na spontánní a na předvídatelné. Na spontánní je expert moje mamka, která má zvláštní dar udělat každou situaci trapnou, i když ona sama to mnohokrát jako trapas ani nepociťuje.

Podle ní jsme my, všichni ostatní, divní, že v tom něco trapnýho vidíme a zbytečně vše rozebíráme.

Dobře, uznala, že trochu trapné bylo, když před lety, ještě jako mladá, potkala svou známou, kterou dlouho neviděla. Paní měla na sobě kabát s jedním prázdným rukávem, vypadalo to, že má ruku v sádře schovanou pod kabátem.

Mamka žoviálně pronesla: „Vy taky už nevíte, jak z frajeřiny chodit, co? Kde máte ruku?“

A paní jí odpověděla: „Já tu ruku nemám, Uřízla jsemn si ji na pile.“  

Trapné, smutné a komické zároveň. Prostě život.

Ale tato historka, o kterou se teď s vámi podělím, naštěstí smutná není. Ale trapná docela je.

Mamka čekala balík od zásilkové služby. S řidičem byla telefonicky domluvená, že jí balík přiveze přibližně v tolik a tolik hodin. A že než přijede, tak si ještě stihne nakoupit. Ale kdyby se náhodou zdržela a kurýra minula, tak ať přijede na parkoviště k supermarketu. A tam že balíček převezme.

(Vnímáte překombinovaný způsob předání jednoho pitomýho balíku? To už je předzvěstí komplikací.)

Takže se oblékla, namalovala, učesala, obula a vyrazila na nákup. Došla k supermarketu a před ním spatřila stojící dodávku. Řekla si: „Aha, tak on už je tady!“. Zamířila proto k řidiči dodávky a ukázala mu gestem, ať stáhne okýnko, že s ním chce mluvit. Řidič jen zakroutil hlavou, že okénko nestáhne.

Mamku to překvapilo, a tak naznačila ještě důrazněji, ať okénko fakt stáhne, protože je tady přece kvůli ní a ona se k němu musí přihlásit. Řidič ale pořád jen kroutil hlavou, že ne. A nenechal se obměkčit.

Mamka si po marných pokusech řekla, ať si trhne nohou, blbec jeden divnej, a šla si pro vozík. Ale aby si jako pán uvědomil, že je blbej, tak se k dodávce opakovaně otáčela a teď zase kroutila hlavou ona. S hodně dotčeným výrazem, že to snad ani není možný!

To už řidič dodávky psychicky nezvládl. Otevřel dveře auta a zavolal na ní: „Já tady čekám na šéfa!“ a honem rychle dveře zase zabouchl. V tu chvíli k dodávce zamířil muž, který vyšel z obchodu a nesl v ruce nějaký balík.

Mamka vydedukovala, že to bude asi „šéf“, na kterého ten divnej řidič auta čeká. A šla si to tedy s ním vyřídit.

„Dobrý den, vy jste šéf z týhle dodávky, že jo?“ spustila.

Pán přitakal, že ano, a mamka mu tedy konečně mohla s úlevou oznámit: „Já se jmenuju Slánská a vy mi vezete balík!“

Šéf na ni udiveně koukal a odpověděl: „No to asi ne.“

Ale mamka se nenechala odbýt. „Vždyť jsme se spolu telefonicky domluvili na tomhle místě!“

Pán byl kupodivu trpělivý a odvětil: „To jste se spletla. My jsme z bezpečnostní agentury a přijeli jsme do obchodu pro tržbu, kterou převážíme.“  

Takže tohle je příklad spontánního trapasu.

Kdo se nikdy neztrapnil, ať hodí kamenem
Trapasy nás provázejí po celý život. Ilustrační foto Inga Seliverstova (Pexels)

Předvídatelný trapas je například sraz spolužáků po X letech, kdy se všichni snaží alespoň na těch pár hodin vypadat ještě lépe než normálně. Co nejslušivěji se obléknout a zajít si ke kadeřnici a kosmetičce. Velmi efektní je přijet super károu. Bonusem je zhubnout nějaké to kilo a největší šťastlivci stihnou i zkrášlující plastiku.

Nikdo přece nechce být za obtloustlou, starou a ošklivou spolužačku, nebo za plešatého, pupkatého a neúspěšného spolužáka, o kterých si pak budou ostatní za jejich zády povídat, posmívat se jim nebo je litovat, jak dopadli. To by byl tedy trapas!

K předvídatelným trapasům dochází i tehdy, když je tušíte, ale doufáte, že k nim nikdy nedojde.

Pár let zpátky, takhle zjara, jsem s rodinou jela na víkend do jednoho nejmenovaného aquaparku v Praze. Ubytovali jsme se přímo v komplexu. Na hotelovém pokoji jsme se převlékli do plavek, vzali přes sebe župany, na nohy žabky a hurá do bazénu! Před odchodem z pokoje jsem ještě chtěla zkontrolovat v zrcadle, jak mi sedí plavky. Rozvázala jsem župan, kuk do zrcadla a… Zděšení!

Spatřila jsem po zimě zdevastované bílé tělo s kily navíc, na zadku a stehnech krátery jako na Měsíci, ze kterých by se mohl radovat akorát tak Neil Armstrong. Chtělo se mi plakat. Kluci natěšení na tobogány a atrakce mě pobízeli, ať už nezdržuju a jdu. Že to není zase tak hrozný. Prohlásila jsem, že takhle přece nemůžu jít mezi lidi, načež se mě manžel snažil přesvědčovat, že jsem nádherná a ať nejsem trapná.  

Jako hodná matka, která nechtěla rodině kazit hezké chvilky, jsem manželovi ironicky poděkovala a uklidnila jsem se tím, že mě tam přece nikdo nezná. Praha je přece velká. V našich končinách bych sice v tomhle stavu v plavkách nevylezla, ale tady je to přece jedno. Tak jsme konečně vyrazili vstříc vodním radovánkám.

Kluci si užívali, já se bála, aby se neutopili, a říkala jsem si: Ale jo, je to hezkej víkend. I prohlídku Prahy jsme stihli, počasí se povedlo. Ale hned po návratu domů musím na sobě zase trochu zamakat. Pozorovala jsem ostatní maminy v plavkách a trochu mě potěšilo, že v tom nejsem sama. Manžel mi přinesl Aperol, pak další a pak ještě jeden. A najednou jsem se cítila celkem dobře.

Vím, že po alkoholu se tloustne, ale v tu chvíli jsem to neřešila. V dohledu nebylo žádné zrcadlo, takže jsem přestala zastrkávat břicho. Byla to úleva a manžel měl radost, že se zase usmívám. A v tu chvíli zaslechnu, jak na mne někdo volá: „Evo, Evo! Jsi to ty?! Ahooooj!“

Otočila jsem se a vidím… Spolužáka ze střední školy. Ano, spolužáka z těch srazů, na kterých chci být krásná, štíhlá a opálená, ale teď tady před ním stojím v celé své zanedbané kráse. To byla ta chvíle, kdy jsem se chtěla propadnout, nebo vrátit čas. Nebo alespoň říct: „Dobrý den, asi jste si mě s někým spletl. To se stává“.

No nic, prohodili jsme spolu pár slov, rozloučili jsme se a já se už moc těším na další třídní sraz.

Eva Konvalinová

O autorce:

Jsem žena ve středních letech. Kdysi nadšená holka plná ideálů, dnes unavená a podrážděná matka dvou puberťáků (a snad snesitelná manželka).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..