Lidé běhají z různých důvodů. Jedni proto, aby zhubli. Druzí proto, aby nepřibrali, když už zhubli. Pro některé se venkovní běh stal smyslem života. Opravdovou vášní, kterou si nedokáží odepřít. A pro jiné naopak suchou tréninkovou povinností. Někteří běží, když mají za zády policii, a další, když dohánějí vlak.
Nakonec pak existuje početná skupina běžců, kteří běhají kvůli aktivnímu pobytu v přírodě a s ním spojeným pocitům. Vesměs dobrým pocitům. Běháním si například čistí hlavu od nánosů všedních dnů. A zatímco se úměrně zvolenému tempu zrychluje jejich dech, před nimi se vynořují třeba sny, myšlenky i cíle.
Patřím rozhodně do této skupiny. Já totiž běhám za sluncem. A za pocitem svobody, který během běhání zažívám.
Pocit svobody, který člověku zprostředkují běžecké boty, přitom může za souhry určitých okolností hraničit až s bláznovstvím. Šílenstvím. Dočasným pomatením mysli, které jinak rozumného člověka přetaví v zaznamenáníhodného exota.
Rozhodně tehdy, pokud se běžec s radostí vrátí na svou oblíbenou trasu po dlouhé době, zaviněné třeba zraněním. A pokud mu k návratu svítí slunce, kterého si v zimě příliš neužil. Pakliže se v předjaří potkají navrátivší se slunce a radost z opětovného běhání, pozor za městy na blázny v běžeckých botách. Síla návratů totiž bývá explozivní.
Když jsem naposled vyběhl za naše město, abych si dopřál nezaměnitelný pocit povznášející svobody, kalendář ukazoval polovinu listopadu. Na zemi šustily vrstvy spadaného listí a lidé ve městech začínali instalovat vánoční výzdobu. Pak přišel jeden hloupý krok a s ním nepatrné píchnutí v kolenu. A po slabém píchnutí čtvrt roku bez běžeckých bot. Mnohá skrytá zranění z nich člověka vyzují, i kdyby se stokrát na hlavu stavěl. I kdyby se stokrát čertil a poroučel svému tělu, aby ho znovu poslouchalo.
Čertil jsem se a svému tělu poroučel, to dá rozum, ale bolest v kolenu si ze mě nedělala vůbec nic. Byl jsem jí šumák, myslím. Někde v mém kolenu se jí zalíbilo. A přestože jsem byl vzorným pacientem, tělo opouštěla jen velmi pomalu a neochotně. Z malých píchnutí jsou zkrátka někdy velké patálie.
Vánoce skončily a mírný leden vyšuměl do ztracena. Vrby rozpučely (dřív, než obvykle) a na trávnících před domy vyrašily sněženky a někde i sedmikrásky. V únoru jsem po čtvrt roce zažil pocit, který mě znovu postavil pevně na nohy. Pět dnů v řadě bez bolesti v kolenu! A protože venku zrovna svítilo slunce a zpívali ptáci, déle už jsem čekat nehodlal.
Pocit, kdy si v předsíni bytu zavážu tkaničku u druhé z běžeckých bot, miluju. V ten moment jsem totiž připravený zavřít za sebou dveře a opustit město. Stačí už jenom zamknout a kousek za městem se v rytmu rychle střídaných kroků stát někým, kým by chtěl být každý z nás. Vždy a všude. Svobodným jako pták, když slunce svítí.
A tak jsem se po čtvrt roce vrátil k běhání. Na jednu ze svých tří oblíbených běžeckých tratí. Běžel jsem nejprve opatrně. Vnímal jsem, jak došlapuji, a úzkostlivě naslouchal svému kolenu. Jak ale krok míjel krok a do uší mi přitékala sluchátky nadpozemská hudba Bergersena s Phoenixem, přestával jsem své koleno poslouchat. S každým dalším uběhnutým metrem jsem se soustředil už jenom na běh. A na životadárné slunce. A na krajinu kolem sebe, která v záři slunce vítala předjaří. Třeba kočičkami na vrbách.
Mé zrychlující kroky rozehnaly hejno kachen i pár srn, které postávaly na louce a sledovaly mě. A vyplašily skupinu volavek, které brodily řekou. A rozehnaly i malé hejno menších ptáků. Mrňousové pak nade mnou špačkovali jako o život.
Běžel jsem podél studené řeky, do níž se slunce opíralo veškerou vahou své únorové moci, a moje nohy sílily víc a víc.
Zastavil jsem se u Jednookého, jednoho z nejúžasnějších strážců Ohře. Tenhle dub je mladý, sotva stošedesátiletý. Ale i jako mladík už je výjimečný. Svým vzhledem i energií, jež z něj vyzařuje.
Ve stínu jeho koruny jsem v minulosti strávil desítky hodin, ale nyní jsme se nějakou dobu neviděli. Musel jsem se s ním pozdravit a plácnout ho po hrubé kůře.
A běžel jsem dál. Jak mi slunce dávalo chuť a sílu, jako bych rychle mohutněl z popela. Když jsem uběhl tři kilometry, ohlédlo se za mnou na dvě stovky labutích krků. Zřejmě největší hejno vznešených labutí v celém kraji zimovalo na poli, kolem něhož jsem proběhl.
A protože jenom blázni se radujou, jak zpívá Lenka Filipová, u mělkého říčního ramene jsem se pozdravil s Bobrovými. Překvapilo mě, kolik stromů přes zimu pokáceli. A pozdravil jsem se i s velkým kánětem, sedícím na dalším dubu u cesty. Běžel jsem, poslouchal hudbu a zdravil zvířata. Slunce mě zcela pohltilo, stejně jako pozitivní nálada vonící krajiny kolem řeky, která se okatě chystala na jaro.
Běžel jsem dál. Mávnutím ruky jsem odpověděl na pozdrav ženám, které cválaly proti mně na pěkných koních, a tiše se radoval ze svých rychlých kroků. Jen pro ten pocit. Běžel jsem za sluncem a kdesi uvnitř mával křídly jako pták.
Skutečně… Někdy stačí málo, aby si člověk připadal svobodně. Jen nazout běžecké boty, roztáhnout křídla a rozletět se. Totiž rozeběhnout se. A běžet někam i nikam zároveň. Prostě běžet a dýchat. Nepočítat kroky, kterých stejně budou tisíce, ale běžet. Neutíkat. Pouze běžet. Pro pocit. Jen pro ten pocit svobody, když slunce svítí…
Václav Fikar
Ano, vše je o pocitech. Nikdy jsem nevěrila, že bych se na běh mohla těšit. A je to tady. Životaběh mi dopřál poznat i tuto radost a děkuji za ni. Tak ať to běhá všem, kdo si tento pohyb zamilovali a nebo teprve zamilují.