Představte si malý rybářský obchod a v něm vitrínu s nástrahami k přívlači, mimo jiné s woblery. Protože se jedná o kamennou prodejnu zaměřenou hlavně na lov kaprů v malém městě, ve vitríně visí jen jedenadvacet woblerů.
Dva z nich jsou klasické, tedy nezvukové. Zbývající drtivá většina, a to hned od sedmi různých firem, jsou woblery zvukové. Jako kdyby platilo pravidlo: Kdo pod hladinou nechřestí, nechytá. Přitom je to nesmysl!
Ještě v polovině 90. let byly zvukové woblery jen řídkým doplňkem k woblerům klasickým, vyráběným v té době hlavně v Evropě, a to z balzy, plastu a tvrzených hmot.
Modelové řady se zvukem byly u tehdejšího světového lídra, finské Rapaly, v absolutní menšině. Dlouho byl jediným „chřestýšem“ ve stáji Rapaly jen bachratý Rattlin´ Fat Rap, což bohatě stačilo, myslím.
Až po roce 2000, s rychlým ústupem dražší balzy a progresivním nástupem levnějšího plastu a globalizace rybářského průmyslu, se pod křídly Rapaly objevilo několik dalších modelových řad s chrastítky. Například Down Deep Husky Jerk nebo Shad Rap RS (v obou případech novinky 2001). Ano, legendární a dosud nedotknutelná „šedrepka“ tehdy získala menší vývojovou větev s přídomkem RS, která chřestila.
V roce 2012 jsem v katalogu Rapaly napočítal už neuvěřitelných 22 zvukových modelů (!), což byla celá polovina všech modelových řad slavné červené značky.
Rapala naštěstí i dál nabízela velký výběr tradičních, tedy nezvukových řad (např. Shad Rap, Magnum, Flat Rap, Jointed), takže i tradicionalisté mého typu měli dál své oblíbené modely běžně po ruce.
Další známý producent z Finska, Nils Master, se ve stejné době cestou Rapaly nevydal. V jeho katalogu z roku 1998 nenaleznete žádný zvukový wobler! Tehdejší finská dvojka již tradičně nabízela jen pár modelových řad, a to v čele se svojí vlajkovou lodí (model Invincible), všechny přitom bez zvuku, čehož se ostatně drží dodnes.
A polské Salmo? Máte doma jeho katalog z roku 2001? V té době bylo Salmo už deset let zářivou kometou na evropském woblerovém trhu. A dokázalo zářit a rychle růst bez zvukových woblerů.
Ještě v roce 2001 nenabízelo ani jednu zvukovou řadu! Později jich sice několik málo do svého programu zařadilo (např. Boxer), ale naštěstí stále vyrábí podstatně víc tichých woblerů, což je jedině dobře.
Ostatně tento výrobní rys má Salmo shodný s dalšími výrobci z Polska, kde se přívlač těší velké popularitě. Kenart, Gloog, Dorado, TAPS Kujawskie, Bonito aj. – ani tyto značky neholdují zvuku vycházejícímu z těl woblerů.
Méně bývá více
Trend posledních let napěchovat trh asijskými chřestýši je pro mě stěží pochopitelný. Snad proto, že zcela vědomě přehlížím ekonomické zájmy producentů, stejně jako jejich marketingové schopnosti. A zřejmě také proto, že na woblery nahlížím pouze očima vláčkaře, který přívlači zasvětil více než třiatřicet let svého života.
Možná jsem dnes už příliš zkušený na to, abych věřil na podmanivé kouzlo kuličkového zvuku, který vychází z plastových výlisků. Abych uvěřil reklamním výkřikům, že chrastivý zvuk vydráždí neaktivní dravce, přiláká dravce z větší vzdálenosti nebo zaujme predátory v zakalené vodě.
Ačkoliv vím, že občas může být specifická vlastnost zvukových woblerů žádoucí, odmítám ho vyzdvihovat nad přirozenost ticha tradičního wobleru.
Možná jsem s woblery spjatý až příliš dlouho na to, abych uvěřil, že zvukový, který někdy dobře poslouží, má více předností než klasický. A tudíž že má právo ho na pultech prodejen upozadit. Že má dokonce právo drát se na pozici hlavního proudu.
Aby nyní nedošlo k mýlce. Nemám nic proti zvukovým woblerům. Vůbec jim neupírám právo na slušný život. Mám je také ve své výbavě a dravé ryby jsem na ně nachytal. S výjimkou pstruha potočního, tlouště a jesena jsem na woblery se zvukem chytil každý běžný dravý druh. Štiku, okouna, candáta, bolena a nejvíce asi sumce.
Na nechřestící woblery jsem jich však, marná sláva, pochytal nespočítatelně víc. A to přitom do této své osobní statistiky nezapočítávám osmdesátá a devadesátá léta, kdy jsem chytal téměř výhradně jen na nezvukové woblery (výjimkou byl Shakespeare a Tormentor od Abu Garcia). Proto ať zvukové woblery zůstanou, ovšem jen doplňkem či jakousi dodatkovou alternativou. Jen postranním přítokem, nikoliv masivním proudem hlavního toku.
I proto velmi oceňuji, že výše zmíněné tradiční značky, svého času založené vášnivými milovníky lovu dravých ryb, si navzdory tsunami z Číny a Japonska i nadále udržují nezvukovou většinu. Protože nechřestit je normální, neřku-li v souladu se zdravým rozumem. Žádný z dosud objevených rybích druhů ve vodě nechřestí, nebubnuje ani netluče, dokonce ani ve stresové situaci.
Ryby se ve vodě pohybují tiše, ať již se jen tak courají, anebo plavou jako o život. Jediný zvuk, který němé ryby občas vydají, je zaplácání na hladině.
My samozřejmě nevíme, jak přesně se zvuk šíří vodou, a už vůbec nevíme, jak ho vnímají dravé ryby. Můžeme si nicméně pokládat logické otázky. Bude devíticentimetrový wobler s kovovým válečkem v břišní dutině, vedený trhavým pohybem v blízkosti štiky, pro tuto štiku atraktivním soustem? Atraktivnější než stejně velký wobler v nezvukovém provedení, vedený stejným způsobem? Pochybuji.
Proto tvrdit zkušeným vláčkařům z Evropy, že kuličky či válečky v dutinách plastových těl činí ten který wobler atraktivnějším pro štiky, candáty či boleny (atraktivnějším oproti nezvukovému wobleru), znamená riskovat i ztrátu důvěry těchto vláčkařů.
Třeba už jenom proto, že kdyby tomu tak skutečně bylo, vyráběly by se masově jako zvukové i nástrahy z měkkých plastů, např. shady, smáčci či twistery. Ty se však ve zvukovém provedení běžně neprodávají (nepočítám-li dírky v ocasních částech u malého množství z nich) a přesto prožívají nejlepší období své historie.
Tak proč jsou dnes některé rybářské obchody plné „chřestýšů“? Onemocněly snad rybářské značky nemocí zvukových woblerů?
Cherchez la China
Přestože ne všechny zvukové woblery na našem trhu pocházejí z Číny, musím říct: Za vším hledej Čínu.
Někdy na přelomu století se ve světě hodně změnilo. Globalizace napříč všemi segmenty průmyslových odvětví vystoupala na vrchol a Čína skrze nízké výrobní náklady ovládla výrobu plastových woblerů s kuličkami. Takovou měrou, že se stala dvorním dodavatelem woblerů nemalému počtu obchodních značek po celém světě. A to i těch, na které nahlížíme jako na „značkové“.
Kvůli tomu dnes běžně dochází k úsměvně bizarním situacím, kdy v krabičkách označených jiným logem vidíme tytéž plastové zvukové woblery. Někdy jsou absolutně identické, jindy se liší jen použitými háčky nebo barvou oka. Všechny ale, navzdory tomu, v jakých krabičkách vyrazily za zákazníky do světa, pocházejí z jedné asijské továrny.
Z mého pohledu, říkejme třeba z pohledu dlouholetého milovníka lovu dravých ryb na woblery, zvukové woblery z Číny a Japonska (zvláštní zálibu ve vkládání kuliček do těl woblerům mají zejména v těchto zemích – pozn. autora) nemají tvář. Jak by řekl můj bývalý kolega z reklamní agentury, chybí tomu ksicht. Cosi osobitého a příznačného, co by o tom kterém kusu ihned řeklo: Já jsem Executor od Salma. A já Ares od Gloogu. Já Shad Rap od Rapaly. A já Invincible od Nils Masteru.
Vyndáte-li asijské zvukové woblery z krabiček a položíte na stůl vedle sebe, obvykle nedokážete určit, kdo je jejich otcem. Jaké značce patří? Do jaké stáje je zařadit? S kým si je ztotožnit? Reprezentují Nováka, Müllera, Jokabušiho, Kotěnočkina, Nguyena nebo McBrowna?
I jako zkušení budete pouze hádat, což se vám u Salma, Gloogu, Rapaly, Nils Masteru, Ugly Ducklingu, Zaltu či třeba Kenartu rozhodně nestane.
V jejich případě platí, že mrknete a víte. Hravě je identifikujete, jelikož mají nejen vlastní tvář, ale k této tváři i výraznou duši. Duši, kterou jim historicky vtiskli rybáři, nikoliv primárně obchodníci. A cokoliv má duši, je vždycky mnohem víc.
Když už jsem zmínil asijské woblery bez tváře, musím zmínit ještě jednu bizarnost současného trhu. Totiž ceny. Stejně absurdní jako totožné zvukové woblery v odlišných krabičkách je, že chřestýše stvořené v Číně nabízejí některé světové značky současnosti, o nichž jsme ještě v roce 2000 neslyšeli, za částky převyšující 350 korun.
A paralelně vedle nich jeden velký čínský eshop nabízí ty samé woblery za 60, 70 či 85 korun. Samozřejmě pod jinými jmény, nebo zcela beze jména. Když už je tam vyrobili…
Abych však článek uzavřel. Pochopitelně nemohu a ani nechci obchodníkům předepisovat, co mají prodávat. Ani výrobcům, co mají vyrábět. Mohu však apelovat na zdravý rozum spotřebitele, tedy zákazníka.
Při rozhodování o koupi se kromě peněženky řiďte zdravým rozumem a intuicí, nikoliv vábením zvuku. Ten totiž při lovu dravých ryb v evropských vodách nehraje hlavní roli.
Václav Fikar