Slovo dalo slovo a já se ocitl v ašském bytě pana Marka Boháče. V něm jsem si pak přišel trochu jako ve fantasy příběhu Alenka v říši divů, ale mnohem víc jako ve filmu Tajemství hradu v Karpatech. Přesněji jako na návštěvě u geniálního vynálezce, profesora Orfanika, jenž neustále něco svařoval, montoval, propočítával, vynalézal a testoval. A v případě pana Boháče i sbíral.
Třeba walkmany, tlačítkové mobily z devadesátek, starou filmovou techniku, gramofony, hodinky a mnoho dalších technických zajímavostí, stejně jako nářadí a materiál k výrobě či opravám všech možných zázraků vědy a techniky.
Doma u Marka Boháče jsem si uvědomil, že jestli existují ony chvalně proslulé zlaté české ručičky, vlastně přesněji – zlaté ašské ručičky – pak to jsou jeho ruce. Ruce skromného muže, který mimo jiné vyrobil řadu úžasných renesančních hodinek vajíčkového tvaru.
Jen tak, pro svoji radost a pro potěchu očí lidí, kteří se rádi kochají mistrovstvím. Svoji řemeslnost nedávno předvedl na výstavě Skleněné Vánoce v Betlémské kapli na Starém Městě v Praze.
Pane Boháči, vaše hodinové strojky by mohly být ozdobou kteréhokoliv historického filmu z příslušného období. Jak dlouho se jejich náročné výrobě věnujete?
Výrobě hodinek se věnuji šest let. Vše mělo svůj logický vývoj. Zkrátka, je to taková krása, že když jsem se v roce 2015 dozvěděl, že něco takového existuje, ihned jsem jim propadl a zatoužil takový časoměřič vlastnit. Někdo by se mne třeba zeptal, kolik je hodin, a já bych jen sáhl do kapsy, vyndal hodinky velikosti vejce a na jediné ručičce odhadl, že je asi dvanáct hodin. Plus mínus dvacet minut.
Ale kde takový přístroj sehnat? A pak – kde na něj vzít? Rychle jsem zjistil, že získat pravé renesanční hodinky je pro mne zcela nereálné.
Avšak existovala ještě jedna možnost, jakou praktikoval můj děda. Co nesehnal, to si prostě vyrobil.
Takhle se tedy zrodilo vaše umění?
Zprvu jsem do nich používal ozubená kolečka z budíků, protože jsem je neuměl vyrobit. Jen jsem kolečka nějak piloval pilníkem, ale nebylo to ono. Měl jsem sice již zkušenosti z oprav starožitných kamer a fotoaparátů, ale tohle bylo něco úplně jiného. Vše totiž muselo být hrozně malé, jemné a mnohem víc přesné.
Během prvního roku jsem stvořil několik rozměrných „příšerností“ s kolečky z budíku, jelikož jsem neuměl vyrábět kolečka vlastní, a pouzdra vyklepaného z dvoumilimetrového mosazného plechu. Neměl jsem nejmenší tušení, jak před stovkami let hodinové stroje skutečně dělali. Vycházel jsem pouze z fotografií. Pokus o rytiny jsem omezil na pilování, důlčíkování a nýtování vyřezaných obrazců.
Takže jste šel cestou pokusů a omylů…
Ano, jelikož žádný návod neexistuje, šel jsem cestou experimentální archeologie, než jsem našel cestu, po které bych měl jít. Později už jsem si vše začal vyrábět zcela sám.
Ve kterém roce?
V roce 2016 vzniklo v mé dílně něco, co mě velmi potěšilo. A začal jsem věřit, že mé snažení není marné. Že je možné sám si doma postavit hodinky, které renesančně vyhlížejí a také fungují.
Byly to hodinky, které mi pomohly hnout se z místa, poznat nové lidi a naučit se další nové dovednosti. Poprvé jsem s nimi navštívil sběratele a provozovatele Muzea hodin v Klášterci nad Ohří, otce a syna Václavy Šimonovské.
Oni mě v mém snažení okamžitě začali podporovat. Stali se mými mecenáši. Dostal jsem od nich hodinářskou děličku (dělící frézka – pozn. autora) a najednou jsem uměl vyrábět ozubená kola. Oni stáli u začátku mých lepších hodinek. Dokud jsem je nepoznal, vše jsem jen šmudlal. Až po seznámení s nimi jsem mohl začít dělat lepší práci. Dostal jsem záběrák, leštičku čepů, naučili mne zacházet s výstružníky.
Formoval vás ještě někdo další?
Setkal jsem se také s orlojníkem a restaurátorem věžních hodin, panem Petrem Skálou, a s ním navštívil Pražský orloj. S předsedou hodinářského spolku Petrem Králem jsem byl na schůzi Českého spolku horologického v Národním technickém muzeu.
Tam jsem potkal restaurátora a všeuměla, pana Jana Bondru, který mi také začal pomáhat. Naučil mne pájení stříbrem, formování a spoustě dalších dovedností.
Jim patří můj velký dík, protože mi velmi pomohli a inspirovali k další práci.
Rozumím, každý z nás má své zásadní učitele…
Do dalších hodinek, dokončených v roce 2019, jsem si navymýšlel, co jen šlo – odbíjení počtu hodin, budík, fáze měsíce, počet dní od novu, den v týdnu, den v měsíci, měsíc v roce, ryté a prolamované pouzdro.
Sklíčko jsem vybrousil z horského křišťálu a ciferníky osadil stříbrem. Zkrátka snažil jsem se maximálně prodat vše, co jsem se až dosud naučil.
Na tuto dobu moc rád vzpomínám. Ale zároveň mám pocit, že takhle zábavné a dobrodružné hodinářství pro mě už nebude a jen těžko tohle své dílo někdy překonám.
Můžete to vysvětlil?
Hodinářství je vlastně jen takový střípek z hromady věcí, kterými se zabývám. Problém je v tom, že nevím, co bych.
Chvíli mě zajímá něco, pak něco jiného. Nejsem schopný u něčeho trvale vydržet. Zajímá mě všechno od renesance, tedy strojků a přístrojů pět set let starých, až po moderní mobily a komunikaci.
Chápu…
Víte, momentálně se hodinkám tolik nevěnuji. Vždy si vytýčím nějaký cíl, ale jakmile jej dosáhnu, resp. jakmile dosáhnu nějaké úrovně, kterou já sám považuji za dobrou, pak mě dosažené téma přestane bavit. Zkrátka něco jsem zvládl v nějaké kvalitě a najednou mě začnou zajímat nové věci. Nové výzvy. Zatoužím dosáhnout dalšího cíle.
Říkáte střípek? Pak ale ten váš střípek vypadá jako špičková umělecká díla. Jak byste se vy sám zaškatulkoval, když ne třeba technickým umělcem?
Kutil. Jsem obyčejný český kutil.
Když dovolíte, budu nesouhlasit. Kutil je sice někdo šikovný, kdo vyrobí poličku, postaví pergolu a opraví odtok, ale člověk, který vyrobí doma na koleni takové šperky v malých rozměrech, jakými jsou vaše historické hodinky, je prostě umělec.
To říkáte vy.
Tuším, co mi odpovíte, přesto se musím zeptat… Neuvažoval jste někdy o tom, že byste tato svá hodinářská díla prodal, dobře zpeněžil?
Jsou neprodejné. Víte, strávil jsem nad nimi opravdu mnoho času a nikdo k nim nemá a nebude mít takový vztah jako já. Tyto mé hodinky jsou neprodejné. Kdybych si vzal obyčejných 200 korun za hodinu, což dnes není pro práci řemeslníka žádná cena, kdo by je koupil? Kdo by zaplatil horentní částku za repliku?
Kdybych si počítal třicet korun na hodinu, možná bych je prodal. Ale když nad nimi strávíte zhruba rok a půl, pak je nechcete prodávat ani za mnohem větší cenu.
Nezničil jste si u jejich výroby oči?
Zatím ne.
Kdy jste v sobě objevil kutilské sklony, abych se držel vašeho označení kutil?
Opravdu nevím, nepamatuji si to. Určitě ale někdy v dětství. Prý v pěti, nebo šesti letech, kdy mojí největší vášní měla být převodovka.
Rozbil jste hodně věcí, než se z vás stal kutil, jak říkáte vy?
Být kutilem bez rozbíjení věcí nelze. Musíte věci nejprve rozbít, abyste se mohl podívat dovnitř.
Mimochodem, váš byt je jedno velké technické muzeum…
Jsem hrozný kramář. Objíždím smeťáky, různé burzy, všude pátrám po nějakých starých krámech. Nemohu si pomoct.
Kdybyste si měl vybrat, v jakém století budete žít, tak do kterého století byste chtěl?
Rozhodně bych chtěl žít v současnosti. Právě teď.
Vážně? Nechtěl byste žít třeba ve druhé polovině 19. století, nebo na počátku století dvacátého?
Rozhodně ne! Miluji výdobytky moderní techniky, poněvadž vedle ní může tato dnes již historická technika kontrastovat. Proto bych neměnil. Shodou okolností dnes ráno jsem se zamyslel nad tím, jak jsem rád, že žiju ve 21. století. Vlastně by mě víc než minulost zajímala budoucnost…
Václav Fikar
MEDAILONEK MARKA BOHÁČE:
Marek Boháč se narodil v roce 1985 ve znamení Berana. Od malička jej zajímaly technické věci a to, jak fungují. Vyučil se elektrikářem. On sám se ale dnes označuje za kutila. Svému kutilství věnuje veškerý volný čas. Mimo jiné vyrobil několik historických hodinek, ale také třeba drezínu na koleje, nebo motorový člun. Rád chodí do přírody, do lesů, na opuštěná místa, na zříceniny hradů a rozhledny. Na podzim 2024 bude část jeho pozoruhodné sbírky (walkmany a další vybraná technika) vystavena v Aši.