Slyšel jsem z vyprávění starousedlíků, že na okraji vesnice, kdesi za desatero horami, žije v tajemném lomu kapr přezdívaný Zyl. Vyprávění o obří rybě, kterou každý z místních měl kdysi dávno na háčku, ale nikdy ho nikdo nevytáhl, jsem naslouchal vždy bedlivě.
Místní měli jasno v tom, kde se Zyl v lomu vzal. Přivezly ho stejně se jmenujícími vozy “přátel” ze sovětské republiky v roce 1969 ve sklenici od okurek. Jako potěr, dostal jsem odpověď na svoji otázku.
Po zdlouhavém výslechu a tahání rozumů jsem se dozvěděl, že kromě legendy není v lomu žádná velká ryba a možná že ani menší. Je to revír, který údajně nikomu nepatří a není ani v rybářském řádu. Ryba se tam nikdy nenasazovala, takže Zyl nemá partnerku na rozmnožování.
Čím více tajuplných informací jsem získal, tím více jsem se těšil. Lom se stal velkou výzvou. Co se může stát? Maximálně nebudu mít ani záběr, pomyslel jsem si a začal kout pikle. Velký kapr, jestli tam vůbec je, mě až tak nezajímal, ale lovit na lokalitě, kam nikdo nechodí a nikdo neví, co je tam za ryby, mě velmi lákalo.
Úzkou stezkou dolů
Den D je tady a já po několika dnech zjišťování aktuálních informací vyrážím k zatopenému lomu. Cesta je hladká, lom nacházím podle mapy bez problémů, což se velmi divím. Tráboše brzdím nad menší skalkou na břehu. K vodě je to pěkný sešup. Cestička k vodě je úzká. Zřejmě se tam chladí bikeři, rozhlížím se ze skalky po hladině.
Lom má odhadem rozlohu hektar a je velice krásný. Vůbec netuším, proč sem nikdo nechodí, v naší republice není mnoho lokalit, o kterých nikdo neví. Je s podivem jak může být takováto nádherná lokalita utajená a nenavštěvovaná. Čistá voda je tak průzračná, že vidím do metru hloubky od hladiny.
Na levé straně od skalky je celý břeh obrostlý břízami, což je dle mého názoru vynikající místo pro výskyt a úkryt ryb. Padající hmyz i květy na hladinu určitě přitáhnou na tuto stranu ryby, pakliže tady nějaké jsou.
Některé ze stromů rostou přímo z vody, což je pro úkryt ryb ještě vhodnější. Fascinující podívaná mě po příjezdu málem vyrazila dech. Na hladině blízko břehu dokonce spatřuji pár kroužků od sbírajících ryb, adrenalin tím stoupá a já už na nic nečekám. Začnu vybalovat rybářské vybavení.
Po sestavení udic mám celkem jasno, kde budu lovit. Vzhledem k zatopeným stromům a množství větví pod vodou budu krmit raději pět až šest metrů od nich. Pokud bych náhodou měl nějaký záběr a ryba tam vjela, zcela jistě bych o ni přišel.
Z výšky skalky jsem viděl až na mělčí dno. V místě, kde hodlám založit krmné místo, dno přechází do velké hloubky. Zahlédl jsem pouze hranu a tmavé místo pod ní, čili jakousi temnou jámu. Tak tady tudy by mohl kapr Zyl vyjíždět z díry až ke břehu za potravou, usuzuji.
Pro tuto čistou vodu míchám tmavé krmení – Konopáska Black. Není tak ostré a bude zde plně vyhovovat. Místo tradiční živé složky krmení jsem se rozhodl přidat ke směsi krmné pelety halibut a pár zrnek kukuřice. Větší průměry pelet jsem rozdrtil kamenem a menší velikosti nechal vcelku.
Na této lokalitě, kde údajně nejsou ryby, krmím menším množstvím a házím na vybrané místo tak šest přiměřených koulí připravené lahůdky. Hotovo, nakrmeno. Mám z toho dobrý pocit, což je pro mě vždy to nejdůležitější.
Dnes jsem se rozhodl použít místo krmítka plastifikované olovo Extra carp. Pokud tady nějaká ryba je, zcela jistě ji nechci vyplašit a odradit věčným přehazováním krmítka plného směsi. A pokud tady není, tak je vše jedno a jakákoli strategie i technika marná. Na háček napichuji kukuřici tak, že nechávám jemně koukat háček a nahazuji na krmné místo. Druhý prut nahazuji kousek vedle a jako nástrahu jsem použil vyvázanou halibut peletku.
Konečně sedím v křesílku a pozoruji hladinu. Sluníčko na obloze mi zvedá náladu a kromě něj mě hřeje i pocit, že je vše, jak má být. Ke spokojenosti chybí pouze to, aby se ohnula špička feederového prutu a na háčku byla zaseknutá místní legenda kapr Zyl.
Chtěl bych toho asi dost, myslím si a začínají se mi mhouřit oči. Přepadá mě nostalgie a dočista mě uspává. Z rychlého usínání mě ale vytrhává ječící brzda Stradica. Vytřeštěnými rozespalými oči sleduji, jak z cívky navijáku mizí během pár sekund metry vlasce.
V prvním momentu zmateně nevím, co se děje. Vždyť tu ryby nejsou. Koukám na vlasec, jakým směrem mizí, aniž zasekávám. Po vteřinách zjišťuji, že naštěstí mizí správným směrem, čili do hlubší vody, a tak zasekávám.
Sportex medium se pod tíhou ryby ohne jako luk. Myslím, že jsem během těchto několika málo vteřin prodělal hned několik infarktů za sebou. Adrenalin ve mně pění a ruce se mi třesou jako malému klukovi. Že by na druhém konci pokoušel moje zdraví prastarý kapr Zyl, údajně dovezený do lomu v roce 1969? Že bych měl takové štěstí a on zabral tak rychle?
Po pár minutách boje mám jasno. Obří ryba tohoto lomu to zcela jistě není. Škoda, ale určitě mám velkou radost z krásně tmavého šupináče, který se přede mnou vynořil. Nádherná, tajemná ryba z tohoto revíru potěší mnohdy víc než nasazení, „okousaní“ kapři ze soukromé vody.
Kapr jezdí zběsile ze strany na stranu a snaží se zbavit háčku zaseknutého v horní části tlamy. Pod akcí kvalitního vybavení mu ale rapidně ubývá sil a já ho záhy navádím do podběráku. Prohlížím si tuto krásně stavěnou rybu a přemýšlím, jestli je to potomek legendy zdejší vody. Rychle pustím kapra zpět a netrpělivě nahazuji. Opět kukuřičku, která mu zachutnala.
Vedlejší prut s halibut peletkou nejeví delší dobu známky života, a tak se rozhoduji pro změnu. Vyvazuji místo ní tři kukuřičky a posílám ho zpět na dno. Neuplyne ani pár minut a obě špičky prutů se ohýbají prudce, a to ve stejný okamžik!
Dvojité zdolávání
Zasekávám nejprve jeden prut. Zjišťuji sílu ryby a pokládám ho zpět do vidličky, kde pak rukojeť svírám pevně koleny. Pak beru do ruky druhý prut a také zaseknu. A rázem svádím souboj s další rybou z lomu bez ryb. Neuvěřitelný zážitek! Vůbec nevím, co mám dělat dřív.
V rychlosti, kterou vybavení dovolí, zdolávám kapra a navádím ho k podběráku. Překvapený hledím na vysokého lysce, který se mně u podběráku zjevil. Jeho poslední výpad a podařilo se. Ryba leží vyčerpáním uvnitř sítě podběráku.
Pokládám ho na zem, prut na břeh a okamžitě beru do rukou prut, který jsem dosud držel mezi koleny. Podběrák na zemi pro jistotu přišlápnu nohou, abych o něj i s lyscem nepřišel.
Hrozná, ale i úsměvná situace, myslím si. Rozhlížím se, zdali mě tu někdo náhodou nepozoruje. Vše je ale v pořádku, nikde ani živáčka, a tak mohu dokončit souboj s další rybou. Kapr mi vymotal již dost vlasce, a tak se bojím, aby mi nevjel do zatopených břízek.
Zatím to ale vypadá dobře. Pomalu navíjím odebrané metry vlasce zpět. Tato ryba bojuje daleko více a já mám tentokrát dost času na to, abych si s ní pohrál, tak nechci souboj uspěchat. Užívám si ho plnými doušky, přesto rybu po pár minutách navádím ke břehu. Úplně na chlup stejný lysec provádí svůj poslední marný výpad. Vítězím, podebírám kapra i s druhým kaprem v podběráku, odkládám prut a vytahuji oba lysce na břeh.
Na břehu se mi naskytla velice zajímavá podívaná. Dva nádherní zdolaní lysci v jednom podběráku a s nimi dva totálně zamotané návazce do sebe. Vše prostě trhám, abych jim dlouho neubližoval, a nesu ryby opodál na spálenou trávu. V rychlosti fotím krásně stavěné kapry a s úsměvem na tváři odnáším ryby vstříc vodě v jejich lomu.
Pak si musím si sednout a vzpamatovat se z tohoto nádherného zážitku. Po očku mrknu na šíleně zamotané montáže a rozhoduji se balit. Jak říká stará známá pravda: „V nejlepším je potřeba přestat.“
Odnáším vybavení do tráboše a odjíždím z této lokality doslova nadšený. V tomto lomu, kde podle místních nežije ani šupinka, pouze obr Zyl, jsem si splnil to, proč jsem přijel. Zážitek a krásná vzpomínka ve mně určitě zůstanou do konce života a já se sem ještě někdy s nadšením vrátím. Pokusím se znovu o ulovení kapra Zyla a ještě jednou přemluvit zdejší, „neexistující“ ryby.
Radek Kohout