Říká se, že ve vnímání barev panuje mezi muži a ženami diametrální rozdíl. Zatímco muž není schopen rozpoznat více než šest základních barev a při rozlišování odstínů si vystačí s přívlastky „světlá“ a „tmavá“, žena disponuje jejich daleko citlivější a sofistikovanější diagnostikou včetně odstínů a pododstínů.
K detailnímu popsání spektra používá taková rafinovaná pojmenování jako smaragdová, tyrkysová, petrolejová nebo dokonce lagunová. Muž je z takových slov absolutně zmatený, protože pro něj je to prostě a jednoduše modrá. Vnímavější jedinci možná označí barvu jako zelenomodrou, ale tím jsou jejich rozlišovací schopnosti u konce.
U nás doma je to přesně naopak. Já jsem chlap a můj muž je ženská. Co se týče barev samozřejmě.
Hrůzou se mi ježí chloupky na rukou, když poslouchám své kamarádky, jak jedna druhé vykládá, že si vymalovaly obývák krásnou sytě meruňkovou barvou. V tu chvíli mám totiž před sebou poměrně bolestivý proces, kdy si nejprve musím vybavit, jak vypadá sytě zbarvená meruňka, a posléze si tohoto ovoce musím představit takové množství, aby dokázalo pokrýt stěny větší místnosti. A to není vůbec jednoduchý úkol. Takže co se týče mě, preferuji malování pouze jedinou barvou a tou je čistě bílá.
Nikoliv však můj muž Michal. Ten je malováním a zejména výběrem barev doslova posedlý. Ve skříni má obrovský vzorník asi milionu barev, kde každý odstín má své číslo a název.
Vždy se bojím chvíle, kdy za mnou přijde, ukáže na tři podle mě naprosto totožné růžové barvy a se zoufalstvím v očích se mě zeptá, která barva by se do dětského pokoje hodila nejvíc. Nakonec se mi ho pokaždé zželí a namátkou ukážu na jeden odstín. Muž se následně odplíží i se vzorníkem pryč a zhruba po týdnu přemýšlení vyleze s tím, že nakonec vybral úplně jinou barvu. A pak mi ukáže – budete se tomu asi divit – růžovou.
Abych nastínila, jak vypadá náš byt po zásahu mého muže stiženého malířskou vášní, prozradím alespoň názvy barev jednotlivých místností.
Začnu chodbou a kuchyní, pro které můj nejdražší vybral odstín s názvem „Vody Nilu“. (Jen se mě, proboha, neptejte, jak ta barva vypadá. Stejně bych vám odpověděla, že je zelenomodrá.) V ložnici září na zdech „Polární noc“, v klučičím dětském pokojíku se skví „Světlá kachní vejce“ a na centrální zdi obývacího pokoje nepřehlédnutelně vyniká barva s názvem „Čerstvě vyloupané kaštany“.
Na výmalbu čekala už jen poslední místnost – pokojíček naší malé holčičky. A právě do něj se jednu krásnou sobotu s válečkem v ruce a entuziasmem v očích Michal pustil. Otevřel plechovku s děsivě romantickým označením „Nachový brambořík“ a dal se do malování. Výsledek nebyl kupodivu vůbec špatný – zdi dostaly světlounký fialovorůžový nádech.
Druhý den v neděli jsme vyrazili za známými do Kozojed, kde se na místním fotbalovém hřišti konalo tradiční Myslivecké odpoledne. Všude panovala sváteční atmosféra a na pódiu stálo několik členů mysliveckého hudebního tělesa v typických zelených úborech.
„Teď zahrajeme halali na počest padlé zvěři,“ prohlásil jeden z lovců a hřištěm se rozlehla kakofonní symfonie dechových nástrojů.
„Vždycky jsem si myslela, že halali je zelenina na svíčkovou,“ špitla jsem Michalovi a odtáhla malého Míšu od vycpaných hlav jelenů, protože se jednomu z nich právě pokoušel amputovat paroží.
Vzápětí se prostranstvím rozlehlo troubení, které spíše než jelena v říji připomínalo tygra v posledním tažení.
„Určitě jste poznali signalizaci na lišku,“ zazubil se do mikrofonu mladší myslivec. „A teď si dáme divočáka – sólo pro Pepu.“
„Ani se nedivím, že občas někoho zastřelej,“ zhodnotil celé vystoupení Michal.
Po chvíli se nebe zatáhlo a z šedivých mraků se spustil vydatný lijavec. Přesunuli jsme se pod velký stan, kde naše kamarádka organizovala výtvarné kratochvíle pro děti. A právě na tomto místě se poprvé projevila malířská vášeň naší holčičky.
Oči jí zasvítily vzrušením, když uviděla obrovské množství rozličných pastelek, voskovek, fixů, temper, vodovek, štětců, razítek a dalších výtvarných vymožeností. Zatímco si Míša prohlížel štiky v kádi a lítal s místními kluky po hřišti, Anička seděla jako přikovaná a soustředěně matlala štětečkem barvy na sádrové výlisky zvířátek.
Když jsme pak večer odjížděli domů, stěží by někdo poznal, že to malé zmalované strašidlo je naše krásná culíkatá holčička. Tváře měla pomalované jako indián na válečné stezce, ručičky zčernalé od temper a na bundičce barevné cákance, které jsme už nikdy nevyprali.
Neuběhlo ani pár dní a v jednom poklidném odpoledni se naším bytem rozlehl úděsný řev. Výjimečně však za něj nemohly děti. Jeho původcem byl můj muž.
Když totiž vstoupil do dětského pokojíku, ze kterého se delší dobu ozývalo jen krajně podezřelé ticho, vykřikl hrůzou. Rychle jsem se rozběhla na místo činu a když jsem mu poskytla první pomoc, rozhlédla jsem se po místnosti.
V rohu pokoje jsem spatřila naši malou Aničku, jak třímá v každé ruce pastelku a na čerstvě vymalovanou stěnu v barvě nachového bramboříku sází jeden kostrbatý brambořík za druhým. Svého tatínka rozhodně nezapřela – za dobu zlověstného ticha stihla namalovat celý záhon kytiček v půvabných odstínech fuchsiové, červánkové a lila. Tedy – alespoň si to myslím.
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/