Dětmar Jäger: Někteří ptáci se zde objevili nově, mnohem více druhů ale ze západočeské krajiny vymizelo.

Českých osobností, které převzaly významné ocenění z rukou ministra bavorské vlády, skutečně není mnoho. Osobně znám jen dvě takové osobnosti.

Jednou z nich je celoživotní ochranář přírody a ornitolog Dětmar Jäger. Muž, kterého bavorský ministr pro záležitosti životního prostředí a ochrany spotřebitele Thorsten Glauber vyznamenal za ochranu přírody ve společném regionu, zejména za záchranu a dlouhodobou ochranu kriticky ohrožené perlorodky říční v Trojmezí na Ašsku.

Pane inženýre, jaký je aktuální stav perlorodky v Čechách? Je Trojmezí na Ašsku hlavní českou lokalitou výskytu kriticky ohrožené perlorodky říční?

V Trojmezí se nachází jedna ze tří posledních větších populací v České republice. Druhá je na Šumavě, na řece Blanici na Volarsku, a třetí u rakouských hranic na řece Malši. Ostatní populace již zanikly, nebo živoří. Třeba na Vysočině.

Takže se tyto lokality spočítají na prstech jedné ruky? To opravdu není mnoho…

Jako každý živočišný druh i perlorodka potřebuje k životu určité podmínky. Je náročná na prostředí. Vyžaduje čistou, studenou vodu bez vápníku. Vyhovují jí spíš kyselejší prostředí. Avšak ani splnění těchto nezbytných podmínek neznamená, že se tam mlž vyskytne a udrží.

Jak zjistil svými pokusy Jaroslav Hruška, je velmi důležitý i dostatek potravy – jemné organické látky, detritus apod. Náročné jsou zejména malé perlorodky.

Perlorodka se vyvíjí velmi složitým způsobem přes mezihostitele, kterým je u nás pstruh obecný potoční. Vypustí maličké larvy – glochidie. A ony si pak plují potokem, nebo řekou, a musí se dostat do žáber pstruha. A v nich uchytit.

Když pak z žaber vypadnou, vyvíjí se ve dně v malé perlorodky. Ale i říční dno musí být příhodné.

Zkrátka pro existenci perlorodek je důležitý čistý vodní tok s dalšími podmínkami.

A ten se na Chebsku nachází jen v lokalitě Trojmezí?

Původně žily perlorodky v Bílém Halštrově až v Doubravě, v horní části Ohře a v dalších zdejších tocích na české, bavorské a saské straně. Jejich nepřítelem však byl textilní průmysl, který všechnu špinavou vodu pouštěl do vodních toků. A to byl jeden z hlavních negativních dopadů na jejich přežití.

Pamatuji si, že než zrušili barevnu v Krásné u Aše, tekla Ašským potokem vždy jiná voda. Jednou modrá, jindy červená. V takovém potoku nemohlo příliš tvorů přežít.

Zmiňujete pstruha obecného. Žábry pstruha duhového je nepřitahují?

Je to zajímavé, ale ne. Vyvíjet se může pouze v žábrách našeho pstruha obecného, nebo lososa.

Kdy jste s ochranou perlorodky na Ašsku začal?

V roce 1991. Vzápětí jsem nastoupil na referát životního prostředí Okresního úřadu v Chebu, kde byla mojí náplní práce hlavně druhová ochrana, do níž spadá i perlorodka.

Takže se záchranou perlorodek ve zdejším regionu se začalo zkraje 90. let. Kdo byl u zrodu myšlenky cílené péče o zdejší populaci perlorodky?

Iniciátorem byl v 80. letech profesor Bauer, zoolog na univerzitě v Bayreuthu. Ještě za komunistů v době železné opony psal na Okresní úřad v Chebu, jestli tady víme, že na Ašsku žije kriticky ohrožená perlorodka.

Tehdejší kasárna v Pastvinách vypouštěla do Lužního potoka také odpady. A Němci iniciovali vybudování jakéhosi sběrače odpadních vod, kam se napojila i zmíněná kasárna.

Takže to tehdy iniciovali západní Němci?

Ano, bavorská strana.  

Mimochodem, kolika let se perlorodka dožívá?

Jedná se o dlouhověkého živočicha. Věk osmdesát, devadesát let je běžný. Ale jsou i případy více než stoletých exemplářů. Nejdelší věk je uváděn kolem 150 let. Samozřejmě záleží na podmínkách, ve kterých mlži žijí, zvláště na teplotě vody.

Vědci nyní zjišťují, co je příčinou jejich dlouhověkosti. Lidé by také rádi žili o něco déle. (smích)

A pohlavně dospělá je kdy?

Ve dvanácti až patnácti letech.

A zdejší perlorodky perlorodí, tedy produkují perly?

Je všeobecně známé, že perla se vytvoří tehdy, když se do mlže dostane cizí těleso, třeba zrnko písku. A protože ji dráždí, ona ho obaluje.

Toho se využívalo zejména ve středověku, kdy čeští králové, například Karel IV., nebo saští kurfiřti či bavorští pánové si nárokovali perly.

Samozřejmě, když v tehdejší nedotčené krajině s ideálními podmínkami žily miliony perlorodek a potoky jimi byly doslova vydlážděné, tak se nějaké perly získaly. Kilogramy jich však ani zdaleka nebyly.

Jednalo se o zlatou éru perlorodek?

Před staletími nikdo nepředpokládal, že jednou přijde doba, kdy budou perlorodky na vymření. Tenkrát jich bylo tolik, že třeba sedláci někdy krmili perlorodkami své kachny.    

V dobách přednostního práva vrchnosti bylo získávání perel pro obyčejné lidi zakázané. Dokonce se dochovala cedule, která varuje před jejich pytlačením. Je na ní znázorněná sekyra jako varování, že v případě přistižení useknou dotyčnému ruku.

Dnes, kdy v Evropě usilujeme o záchranu perlorodky, už to ale význam nemá. Tady musím zmínit, že perly produkují nejen naše perlorodky, ale také perlorodky žijící v moři. Někdo jim říká perlotvorky.

A dnes jsou na několika místech po světě jejich velké farmy, kde jim uměle vkládají zrnka písku a potom tímto způsobem získávají na farmách perly. Než se však perla vytvoří, trvá to dlouhé roky.

Od potoků a řek je vlastně jen krůček k vaší celoživotní lásce – ptactvu. Vy monitorujete mnohé druhy na západě Čech, třeba labutě, nebo čápy. Máte přehled o jejich aktuálním počtu například na Chebsku?

Ptactvo na Chebsku sleduji od šedesátých let minulého století a veškerá pozorování si podrobně zapisuji do zápisníků. Bohužel jsem věkem prošvihl éru počítačů, takže mám všechny záznamy pouze v této sešitové formě. (smích)

Samozřejmě se již desetiletí účastním různých monitorovacích akcí, například zimního sčítání vodních ptáků. Soustředím se na přehradu Jesenici u Chebu a řeku Ohři od Chebu po Mostov.

Po Mostov? Jsem rybář a Ohři od Chebu k Mostovu znám téměř jako svoje boty, a to z dob dávno před Cyklostezkou Ohře, která vytvořila jakýsi cyklodrom z Chebu do Karlových Varů. A zaznamenal jsem zde pozoruhodný fenomén, který tady ještě krátce po roce 2000 neexistoval. Totiž u Nebanic se zrodilo obrovské zimoviště labutí. Nebo se mýlím?

O tom, jak se populace labutí velkých na Chebsku vyvíjela, píšu v knize Ptactvo Chebska. U Nebanic skutečně vzniklo největší zimoviště labutí na západě Čech, možná největší v mnohem rozsáhlejší oblasti než jsou západní Čechy. To jste správně vypozoroval.

Protože některé labutě jsou označené odečítacími límci nebo kroužky, zjistil jsem, že na tomto shromaždišti u Chebu objevují labutě z Polska, Německa, od Ostrova nad Ohří a z dalších regionů. Za zmínku stojí, že kromě labutí velkých se zde objevují také labutě zpěvné ze severu.

Čím si vysvětlujete takový zájem labutí o přezimování právě zde? Vždyť cirka před patnácti lety tam labutě nezimovaly.

Celkově tam mají dobré podmínky. Řeku, která nezamrzá, a zemědělské plochy v blízkosti, kde převážně získává potravu. Podle mé zkušenosti dává přednost polím s řepkou, kterou s oblibou spásá.

My na řepku sice občas nadáváme, ale labutím chutná. Vypozoroval jsem, že když na tomto konkrétním poli řepka je, jsou tam v zimě také labutě. Ale když tam roste obilí, labutě se posunou o kus výš k Vokovu, kde řepka roste.

Řepka ale roste skoro všude v Čechách. Než labutě z Polska, Německa či od Teplic přiletí na Chebsko, cestou ji musí potkat několikrát. Tak proč letí zimovat zrovinka k Nebanicím?

To vám nepovím. (smích) Na podzim má mnoho ptačích druhů tendenci se shlukovat dohromady. Vlaštovky, špačci a tak dále. Svou roli v tom hraje zřejmě bezpečnost. Šance, že z početného hejna někdo okamžitě zpozoruje predátora, je mnohem vyšší než v případě jednotlivce či páru. 

A také velké labutě až na výjimky nezimují samostatně, ale shromažďují se do hejn.     

Takže kombinace řeky, řepky a možná ještě nějakého faktoru…

V minulosti se labutě na Chebsku nevyskytovaly.První hnízdění jsem zjistil až v roce 1966, kdy se na rybníku Amerika a Ptačím rybníku u Františkových Lázní zdržoval jeden pár se třemi mláďaty. Tato rodina pak zimovala také na Ohři pod Chebem.   

Vy ale evidujete všechny druhy ptáků, mimo jiné jeřáby. Ti jsou v Česku poněkud exotičtí. Kde jste je (ornitologové) zaznamenali?

První hnízdění jeřábů popelavých u nás byl na Českolipsku. V oblasti, kde kdysi sídlila sovětská vojska. A poté na SOOSu u Františkových Lázní v roce 1992.

Co se jeřábů týče, u nich nedošlo k takovému boomu jako u labutí, kdy z jednoho či dvou párů najednou máme populaci padesáti labutí. Letos tady hnízdily pravděpodobně čtyři páry.

A kromě jeřábů jsou momentálně na Chebsku i jiní zajímaví ptáci?

Objevila se zde i vlha pestrá, což jsme neočekávali. Když jsem studoval v Brně, vlha vzácně, nepravidelně hnízdila pouze na jižní Moravě.

V roce 2013 bylo poprvé potvrzeno hnízdění vlhy na Skalensku, od té doby tady hnízdí pravidelně. Její rozšiřování na sever (dnes už i ve Finsku) souvisí pravděpodobně s oteplováním klimatu.

V souvislosti s labutěmi jste zmínil slovo boom, tedy rozkvět. Objevili se tady jeřábi, vlhy a některé další ptačí druhy, které jsme ještě na začátku devadesátých let nebyli zvyklí potkávat. Co to přesně znamená? Je to dobrá zpráva pro životní prostředí?

Neřekl bych. Je pravdou, že jsou zde ptáci, kteří se objevili nově. Ale bohužel jsou druhy ptáků, a těch je více, kdy jejich počty jdou markantně dolů, nebo od nás již zcela vymizely. Třeba v rezervaci na SOOSu dřív pravidelně hnízdil vodouš rudonohý. A právě tento druh definitivně vymizel.

Nebo bekasina otavní či bramborníček hnědý. Druhy, které hojně hnízdily na SOOSu, ale i na Ašsku. A dnes zde vůbec nehnízdí a na SOOSu jen velmi řídce.

Jsou druhy, které zcela vymizely. Druhem, který na Chebsku zcela vymizel, je tetřívek obecný. Dříve pravidelně tokal v okolí SOOSu, u Jedlové u Staré Vody, ve Slavkovském lese apod.

Poslední populace v Čechách, které jakžtakž přežívají, jsou na Šumavě a v Krušných horách.

A co pěvci? Jaká je zpráva o stavu pěvců na západě Čech?

Pěvci ubyli hodně! Hlavně druhy vázané na zemědělskou krajinu. Ta se v Čechách za posledních třicet let radikálně změnila.

Meliorace, scelování pozemků, chemizace, úbytek remízků, likvidace mokřadů… To vše jsou v podstatě negativní vlivy, které se na úbytku pěvců podepsaly.

A to jste nezmínil citelný úbytek zemědělské půdy a luk například ve prospěch výstavby dnes tolik populárních logistických a distribučních center.

Ano, vše se na životním prostředí negativně odráží. Nejen na ptactvu, ale i na hmyzu, samozřejmě. A hmyz je pro ptáky potravou.

Pozorujeme dramatický úbytek motýlů. Například jsem tady běžně vídal babočku osikovou. A dnes, pokud máte obrovské štěstí a zahlédnete jednu, rovná se to v podstatě zázraku.

Cheb a jeho okolí je bohatý na vodní plochy. Velké přehradní nádrže Jesenice a Skalka, řeka Ohře, nedaleko odtud velký rybník Amerika. Ještě na začátku 21. století tady všude bývala velká hejna racků chechtavých, ale vloni jsem si poprvé uvědomil, že jich vidím nezvykle málo. A letos je to stejné. Mizí z této vodnaté krajiny racek chechtavý?

Vidíte, to je případ! Racek chechtavý byl na celém Chebsku pravidelně hnízdící pták. Počet hnízdících párů na Americe u Františkových Lázní jsme odhadovali až kolem dvou tisíc párů. Navíc další stovky párů hnízdili také na dalších vodních plochách v okolí, například na Ptačím rybníce, v přítokové části Jesenice, na Tepelsku, Mariánskolázeňsku a podobně. Tam všude jsme evidovali racčí kolonie.

Dnes je Amerika posledním místem v Karlovarském kraji, kde rackové chechtaví hnízdí. Ovšem v tak nízkém počtu, že jsme si v některých posledních letech už mysleli, že tam žádní nehnízdí. Letos jsme jejich počet odhadli na pouhých dvacet párů.

Proč tak citelně mizí racek chechtavý z oblasti, kterou dříve miloval a opanoval?

Proč se to děje, vám nejsem schopný říct. Existují různé teorie. Jedna například tvrdí, že tím, jak se létají stravovat na různé skládky v okolí, do sebe dostávají všelijaké jedovaté látky.

Jenomže tam létají i mořští rackové, kteří se tady naopak začínají nově objevovat. Ti tady také ještě v šedesátých, sedmdesátých letech nebyli. A dnes se zde pravidelně objevuje racek bouřní a velcí racci z jihu – středomořští, stříbřití a bělohlaví. Dokonce už jsem zjistil i jejich hnízdění u Chebu. Dvakrát na Americe a jednou na Jesenici.  

Proč ale mizí racek chechtavý, nedokážu zodpovědět.

Nemůže svoji roli hrát ono globální oteplování a tedy oteplování střední Evropy, tudíž i našeho regionu? Když se sem pozvolna přesouvají některé druhy racků a dalších ptáků od jihu?

Globální oteplování vliv může mít. Jistě to souvisí i s již zmíněnou vlhou. Vlha je teplomilný druh. A když se zde začal v posledních letech objevovat, tak to pravděpodobně s teplejším klimatem souvisí.

Pokud srovnám Ohři z přelomu osmdesátých a devadesátých let a dnešní Ohři, tak mám pocit, že tady výrazně přibylo vysokonohých volavek. Popelavých i bílých. Je to tak?

Volavka popelavá v Česku pravidelně hnízdí. Obvykle v koloniích, zejména na jihu Čech, jižní Moravě, na Českolipsku a podobně.

Na Chebsku se pravidelně vyskytuje, ale její hnízdění je tady nepravidelné. Znám jedinou hnízdící kolonii, která se nachází u Sklářů u Mariánských Lázní. Tato kolonie je ovšem malá.

Volavka bílá je oproti volavce popelavé klasickým ptákem teplejších oblastí, jako jsou Neziderské jezero, Balaton a další. Tam hnízdí masově. A když vyhnízdí, takříkajíc se rozprchnou na všechny strany. A to nejenom na jih, ale klidně i na sever.

Takže nyní se tady volavka bílá vyskytuje už běžně. A to nikoliv v řádu jednotek, ale desítek kusů. Avšak prozatím u nás jejich hnízdění nebylo zjištěno.

S jejich pozvolným rozšiřováním do severnějších regionů Evropy mě tedy opět vytane na mysl oteplování…

Ano, možné to je. Podívejte se na hmyz. Dnes se v Česku vyskytuje celá řada druhů hmyzu, které zde ještě před třiceti lety neexistovaly. Můžeme předpokládat, že jejich rozšíření k nám souvisí s oteplováním.

Například komár tygrovaný, původem z jihovýchodní Asie. Tento komár, který přenáší na člověka nebezpečné nemoci jako horečku dengue či žlutou zimnici, v Česku vůbec nebyl. Ale v roce 2012 byl poprvé zachycený na jižní Moravě.

Nebo žlutý pavouk křižák pruhovaný. To je původem subtropický pavouk z oblasti Středomoří, který v několika posledních letech v Česku zdomácněl.

Máte pravdu. Poprvé jsem ho spatřil a fotografoval před deseti lety na břehu Ohře u Vokova. Ve vysokých kopřivách jich tam bylo několik a vůbec jsem netušil, co jsou zač. Vypadají jako vosy na pavoučích nohách. A tam jsem také viděl, jak jsou schopni lovit svoji kořist. Že jenom pasivně nečekají, až se jim zamotá do pavučiny, ale že ji dokáží ulovit více než půlmetrovým skokem z jedné kopřivy na druhou. Až mě z toho zamrazilo. (smích) Na závěr mám snad už jen jedinou otázku: S jakými pocity jste přebíral vyznamenání od bavorského ministra Thorstena Glaubera?

Byl jsem poctěný, musím přiznat. Udělalo mi radost.

Václav Fikar

MEDAILONEK ING. DĚTMARA JÄGERA: