„V takovým suchým lese o houbu nezavadíš,“ prohlásila jsem. Za mnou kráčel s proutěným košíkem a nadšením v očích můj muž a dva metry za ním se couraly naše o poznání méně nadšené děti.
„Několik dní lilo jako z konve,“ poučoval mě můj druh, „a pak byl dva dny hic jako kráva. Mokro plus teplo rovná se co? Plnej košík hřibů!“
Nenamítala jsem nic, ačkoliv mě touhle svojí teorií příliš nepřesvědčil. Alespoň se děti trochu proběhnou po lese, pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem.
Horko a dusno bylo toho dne tak velké, že ani mouchy nelítaly a ostatní havěť byla taky kdesi zalezlá. Les opojně voněl rozpálenou smůlou a suchým jehličím. S funěním jsme se vyškrábali na kopec a ocitli se v řídkém lese plném statných borovic. Pod našima nohama se, kam jen oko dohlédlo, rozprostíral zelený koberec borůvčí.
Děti zajásaly a okamžitě zmizely v porostu. Vzápětí nato se v nedalekém mlází ztratil i jejich tatínek. Unaveně jsem si sedla na pařez a vychutnávala majestátné ticho lesa rušené pouze mlaskáním naší drobotiny, která se právě zuřivě živila lesními plody. Z vysokého borůvčí vykukovaly jen jejich hlavičky s fialovými tlamičkami, do kterých si cpaly jednu borůvku za druhou.
Rok a půl stará Anička k tomu navrch zkonzumovala ještě značnou část borůvkového lupení, což mě nijak neznepokojovalo, protože apetit naší holčičky byl nezměrný. Projevovalo se to tak, že při venkovních procházkách si neustále rvala do pusinky písek nebo kamení, které jsme jí každou chvíli lovili zpod jazyka (písek ne, ten jsme jí dávali jen zapít).
S rozkoší ochutnávala trávu i kytičky, pila vodu z louží a občas se v nestřežených chvilkách pokusila slupnout nějakého toho chrobáčka, žížalku nebo mravence. Je tedy pochopitelné, že trocha borůvčí mě nechávalo naprosto klidnou.
Najednou mě z mého rozjímání vytrhlo zahalekání, které se ozvalo z mlází. Za několik okamžiků přiběhl Michal s košíkem z poloviny naplněným jakýmisi hřibovitými houbami se světle hnědými klobouky.
„Ouby!“ vykřikl malý Míša a nadšeně se vrhnul s tatínkem do dalšího sběru. Pomalu jsme postupovali lesem a co chvíli se z houští ozvalo vzrušené zavýsknutí, když chlapeček objevil další „oubu“ a svým maličkým prstíkem ji vydloubnul z mechu. Asi po půl hodině hledání byl košík plný.
Michal se na mě vítězoslavně podíval. „Vidíš? Já ti říkal, že už rostou!“
Abych to uvedla na pravou míru, já ani můj muž nepatříme mezi vášnivé houbaře. Bohatě nám stačí vyrazit si na houby jednou nebo dvakrát do roka. Zamyšlené bloumání po lese je samozřejmě příjemné, ale bloumat se dá i bez hub, a navíc s vidinou zajímavějšího cíle, třeba nějakého hradu nebo rozhledny. A kromě toho se za každým naplněným košíkem skrývají úmorné hodiny práce v podobě čištění, krájení, sušení, zavařování a mražení.
Není tedy divu, že v oboru mykologie jsme totální amatéři. Při sběru se spoléháme hlavně na mlhavé vzpomínky z hodin přírodopisu na základní škole a na náš domácí kapesní atlas hub. A právě ten jsem vytáhla z knihovny, když jsem pozdě večer skončila s čištěním a krájením nalezených kousků.
Michal se na mě nevěřícně podíval. „Neměla jsi ty houby náhodou určovat předtím, než jsi je rozkrájela?“
„Nikdo není dokonalý,“ odsekla jsem. Po chvíli listování se mi vylouply dva kandidáti. „Vypadá to na strakoše nebo koloděje. Teď jde hlavně o to, aby byli jedlý.“
„Všechny houby jsou jedlý,“ zamumlal muž.
„Hřib koloděj je zasyrova nebo při nedostatečné tepelné úpravě jedovatý a vyvolává nepříjemné žaludeční a střevní obtíže,“ předčítala jsem nahlas.
Michal se na mě vyděšeně podíval a náhle vypadal, jako by u něj ty střevní potíže právě nastaly. „A nedáme ty houby radši tvojí mamince na bramboračku?“ zkusil opatrně.
„Nikdy,“ zavrtěla jsem rezolutně hlavou. „Víš, jakou jsem s tím krájením měla práci?“
„Budeš mě mít na svědomí,“ zabručel.
Nakrájené houby se už třetím dnem sušily a scvrkávaly na třech velkých plechách vystlaných pečícím papírem. A jak to ve většině domácností bývá, tácy s houbami nebylo kam dát. Všude překážely. Nakonec skončily přes den „uklizené“ v ložnici na posteli a na noc se pak přesouvaly do obýváku na gauč.
Tuto skutečnost jsem jaksi opomenula, když jsem si toho večera šla lehnout. Děti spaly a v celém bytě vládlo ticho a tma. Nemotorně jsem se vkradla do ložnice, kde už klimbal Michal, a poslepu jsem hupsla do postele. Vzápětí noční klid prořízl ohlušující břinkot plechů a moje nepříliš slušná nadávka.
„Co děláš, prosím tě? Seš jako slon!“ vyjel na mě muž.
„To ty houby nemůžeš odnést, když si jdeš lehnout?“ sykla jsem na něj ve tmě.
„Byly na tvojí půlce,“ prohlásil alibisticky.
Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku a zjistila, že celý jeden plech sušících se hub je vysypaný v posteli. Jen na mojí půlce samozřejmě. Rychle jsem začala sbírat malé hnědé půlměsíčky, když vtom jsem se zarazila a přiblížila jeden kousek blíž ke světlu.
„Fuj!“ vykřikla jsem a hodila ho po Michalovi. Houba byla celá černá, prožraná a vykukoval z ní tlustý bílý červík.
Muž se neochotně vyhrabal zpod peřiny a rozsvítil svoji lampičku. Začali jsme pečlivě zkoumat zbytek nakrájených hub. K našemu zděšení to zdaleka nebyl jediný zástupce svého druhu. Houby na všech třech tácech byly prožrané a hemžily se červí havětí.
„Musela jsi to nějak blbě okrájet,“ obviňoval mě Michal a rychle sbíral houby a červy z matrace.
„Všechny červiví jsem vyhazovala,“ bránila jsem se. „Ty potvory tam musely bejt někde zalezlý.“
„Když ty houby nestihli sníst v lese, sežrali je u nás doma,“ prohlásil temně.
Zabalili jsme houby i s malými strávníky do pečících papírů a odnesli je do koše. Pak jsme ještě pečlivě zkontrolovali matrace, peřiny a polštáře, není-li v nich schovaný nějaký zapomenutý červík, a zalezli jsme zpět do postele. Stále jsem však měla neodbytný pocit, že po mě něco leze.
„Ráno se vzbudím a budeš tady ležet celá ohlodaná,“ rýpnul do mě můj drahý muž, což mi k lepšímu pocitu rozhodně nepřidalo.
Ani on však nemohl usnout. Leželi jsme potichu, s ušima nastraženýma, jestli náhodou neuslyšíme tiché chroupání.
„Aspoň už máme jasno,“ prohlásila jsem do ticha.
Michal se na mě v noční tmě tázavě podíval.
„Teď je to tutovka,“ odvětila jsem. „Konečně víme, že ty houby byly fakt jedlý.“
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/