Čas plyne jako voda. A tak se stalo, že s prutem u vody jsem nebyl devět týdnů v kuse, což je na mé pořádky vskutku kolosální prodleva. Ba co víc, je to abnormálně dlouhá absence. Navíc trestuhodně marnotratná, uvážíme-li, že přívlačová sezóna na revírech ČRS trvá šest měsíců. Tedy poměrně krátkou dobu.
Na rybách jsem nebyl tak dlouho, až moji absenci postřehli i lidé a kamarádi z blízkého okolí. A prý jestli jsem nepověsil pruty na hřebík. Tak reagovali na fakt, že mě s rybářským prutem neviděli na pramici ani na břehu od 25. srpna do 22. října.
Odrážel jsem jejich dotazy humorem. Například odpovědí, že na ryby půjdu, až se začervenají muchomůrky. Nejvíce pak ale hláškou známou z filmu Vesničko má středisková: “Už nastavili zrcadlo? Já přijdu, až nastaví zrcadlo.”
Důvodů, proč jsem ony dva měsíce trávil jinak než rybolovem, aniž by mi vůně vln a šupin chyběla, se sešlo v jednu malou chvíli hned několik. Přesněji tři.
Důvod první: Po návratu ze Skandinávie, kde jsme prožili deset báječných rybářských dnů, jsem neměl žádnou motivaci prohazovat nástrahami vody v Čechách.
Nasycený požehnanou řadou krásných úlovků i klidnou náladou krajiny Made In Sweden jsem se jako vždy vrátil s přeštelovanou optikou. Najednou se mi všechny vody v Česku zdály jako poloprázdný zatuchlý rybník v Dolní Zadní.
Důvod druhý: Větší vody v mém okolí byly bohatě zamořené sinicemi. A v nich mazu jsem nemínil máchat své šňůry a následně jimi infikovat úzká očka prutu. Od druhé poloviny srpna do první poloviny října bylo všude kolem mě špenátově zeleno, jehož nánosy místy hnily. Fujtajbl. Chytejte v nánosech sinic, když ještě před pár týdny jste škádlil ryby v křišťálově průzračných vodách na severu.
Ano, mohl jsem sednout do auta a vypravit se někam daleko, třeba na Labe. Jenomže s tím souvisí třetí důvod…
Důvod třetí: Dokončoval jsem práci na nové knize, nejintenzivněji jsem pak na ní dřel o víkendech. Vypravit se na víkend někam přes půl republiky tedy pro mě v danou dobu nepřipadalo v úvahu, neboť kniha si žádala desítky a desítky hodin soustředěné práce.
Zkrátka psal jsem jako ďas, zatímco kolem se voda nechutně zelenala a někde dokonce i smrděla. Občas jsem s notebookem sedával na své oblíbené pivní terase, popíjel pivo, ťukal do klávesnice a sledoval řeku před sebou. Kde dravé ryby nebraly, jak jsem slýchával od zapálených vláčkařů.
Zkrátka byl jsem jinde a žil jinými sny. A rybolov mi v časech oněch příliš nechyběl.
Až příroda zrcadlo skutečně nastavila. Nejprve se dlouhé léto rozloučilo posledním teplým pšouknutím. Pak se hladina přestala zelenat. Potom se muchomůrky začaly červenat. Ve vodě zažbluňkalo, pod břehem zakuňkalo, v rákosí luplo, ve vrbě hrklo a já dopsal poslední odstavec knihy.
Vyskočil jsem od počítače, protáhl si páteř, až v ní zapraskalo, protáhl si prsty, aniž v nich zakřupalo, a teprve potom jsem se objevil u řeky jako skřítek neposeda. Zvědavý jako opičák. Ovšem o den dřív přijel Jirka…
Přijel, půjčil, zvítězil
Jirka přijel do Chebu slavit mé padesátiny. Proto přivezl trezor plný piv, ovšem prut i nástrahy nechal doma. Během sobotní oslavy však dostal nápad, s nímž jsem se rázem ztotožnil.
„Nezajdeme zítra na ryby?“ zeptal se mě v hospodě. „Ale musel bys mi půjčit prut a nástrahy. Mám tady jenom povolenku.“
„Tak jo,“ povídám. A tím jsme měli plán na neděli.
V sobotu večer si Jirka z mého arzenálu vybral prut a nástrahy podle svého gusta a v neděli ráno jsme vyjeli k vodě.
Místo jsem vybral já. Logicky takové, o němž jsem si myslel, že by mohlo zazvonit. Tedy že bychom tam mohli chytit dravou rybu. Sice ještě ve středu bylo zelené od sinic, ale v neděli už po sinicích nebylo ani stopy.
Začali jsme házet ještě za rozplývajícího se ranního šera. Po rozednění hladina ožila rybím kroužkováním i občasnými zálovy, což bylo povzbudivé. Není nic horšího na rybách, než když je v ideální denní dobu hladina bez známek jakéhokoliv života.
Aktivita ryb se záhy promítla do prvního záběru. Vyinkasoval jsem zemitou ránu do wobleru, ovšem bolen (alespoň myslím, že se jednalo o bolena) na mě nebyl zvědavý.
Zato Jirka s mým prutem a nástrahami z mých krabiček chytal viditelně úspěšněji. Nevím, kolikrát už jsem tuhle rovnici zažil, ale znovu platilo, že s půjčeným cajkem se vláčí nejlépe.
Nejprve chytil štiku těsně pod sedmdesát centimetrů, zakulacenou jako v sedmém měsíci těhotenství. A co čert chtěl, o hod později vydráždil k útoku na wobler ještě jednu. Jen o malý fous kratší.
A protože dál už jsme záběry neměly, mohlo mě toho rána hřát (když už jsem zůstal bez úlovku), že jsem zafungoval jako zdařilý fishing guide, jak se dnes v Česku někdy říká (tedy česky rybářský průvodce), spolehlivá půjčovna rybářského náčiní a nakonec i kreativní fotograf.
Jirka si z víkendového pobytu v Chebu odvezl do středních Čech fotky dosud největší štiky, jakou kdy při návštěvách u mě chytil. A loučil se slovy, že když nám vytvořené schéma tak dobře zafungovalo, příště přijede opět bez prutu a nástrah. Jen s povolenkou.
Podzim v rybářově zrcadle
Toho rána se mi poprvé od návratu ze Skandinávie vrátila chuť vybírat z krabiček nástrahy do karabiny a poté jimi mrskat vodu. Snad proto, že se ochladilo, snad proto, že listí břehy prozlatilo. Snad kvůli muchomůrkám červeným, snad kvůli Jirkově příjezdu.
Nastavené zrcadlo je holt nastavené zrcadlo a já byl rázem u vody rád. Nejen, že už nesmrděla hnijicími sinicemi, ale jjíž obklopovalo snad všechno, co mě v přírodě dostává. Žlutá, oranžová i červená v korunách stromů pod modrou oblohou, kloboučky hub, vůně žaludů a jablek. V takové kulise rybář ani nepotřebuje, aby ryby braly. Stačí mu jen být u vody a vší krásou kolem se kochat.
O dva dny později jsem sice neměl prakticky žádný čas, nicméně ukradl jsem si hodinu a půl a ovíněný zlatokrásnou fází konce října vyjel s prutem k vodě.
Při ranní rychlovce u řeky jsem si pak gumovým shadem vykoledoval candáta kolem čtyřiceti centimetrů. První rybu po osmitýdenní absenci.
“Jsi moje první ryba po dvou měsících, Rákosníčku,” povídám vlčí rybě a pouštím ji zpět. Se slovy, ať na sebe dává pozor, protože za pět, šest let bych si ji rád znovu podebral. Abychom potom během focení rychle pokecali, jak to jde a co se nám od té doby přihodilo, a já ho mohl ještě jednou pustit. Už jako titána.
Cestou od břehu k autu jsem potkal na třicet krásných jedlých hub, a tak jsem si vůni podzimu přinesl domů a tam ji proměnil ve voňavou houbovou omáčku. Abych se o další dva dny později znovu vrátil k vodě a opět na jiné místo.
Ani tentokrát jsem nemohl trávit u vody tři, nebo čtyři hodiny, jak bych chtěl, nicméně dvě hodiny házení s woblery proměnily den v krásný den. Znamenaly totiž boleny 67 a 65 centimetrů, což už jsou pohledné ryby, a dále štiku 67 centimetrů. Byly to dvě hodiny ve sluncem zalitém dopoledni, kdy stál svatý Petr na mé straně.
Čtvrtou ulovenou rybu, štiku kousek pod půl metru, do této statistiky nezahrnuji, jelikož se šestkové řadě, jak se dnes v Česku také někdy říká, vymyká směrem dolů.
Nasycený úspěchem jsem k vodě pospíchal o další dva dny později. Posledního října. Toho dne jsem mohl dát přívlači tři hodiny, v nich jsem ale vyházel jen jednoho bolena přes šedesát centimetrů. A vlastně i štiku mezi pětasedmdesáti až osmdesáti centimetry, která se mi ovšem u hladiny vymlátila z devíticentimetrové “šedrepky”, neboť byla jen mělce zaseknutá za kraj zubaté tlamy.
Byla největší rybou, jakou jsem v týdnu po návratu k vodě měl na prutu, avšak o společnou fotku se mnou nestála. Tak už to někdy chodí. Jedna se fotit odmítá, a proto vůbec nechce na břeh, jiná si o portrét nestydatě řekne.
Jako další štika, kterou jsem ulovil při páté vycházce od svého říjnového rybářského restartu. Štěstí mi přálo měrou vrchovatou, dostal jsem si prvním hodem po příchodě k vodě. Jakmile jsem v jejím zorném poli nechal roztančit gumu s kopýtkem, ohnala se po ní plnou parou. Narozdíl od své větší předchůdkyně se při boji neosvobodila, takže jsem ji mohl portrétovat. A poté pustit, aby i ona měla šanci ještě růst.
Po šesté vycházce k vodě jsem si najednou připadal jako fotbalista, který se po dlouhém zranění vrátil na trávník, kde se rychle rozehrává a opět začíná střílet góly.
Avšak úlovky pro mě nebyly podstatné, byť si je každý rybář rád dopřeje. Mnohem cennější bylo znovu žít svou vášní. A v šusticím listí u čisté vody, nad kterou svítilo slunce, si říct: Ale je tady krásně…
Text a foto Václav Fikar
Příjemné čtení úplně o všem i o ničem – s krásnými fotografiemi. Petrův zdar všem rybářům – požitkářům.