Slyšíte? Ticho. Ponoříte-li se pod hladinu vody ve vašem okolí, přivítá vás šedozelené ticho světlu neprostupné hlubiny a zdánlivě neživého dna. Ocitnete se uvnitř latentního prázdna pozoruhodného vesmíru, ve kterém nejsou slyšet nářky, úpění bolestí ani výkřiky hrůzou. Spočinete v srdci ráje.
Ráje? Nebo pekla? V této podvodní říši všude číhají ukrytí dravci. Krvelačné stroje na zabíjení, kterým v dětství nikdo nečetl pohádky na dobrou noc. A tak dobré konce vodním predátorům nic neříkají…
Přehrada Jesenice u Chebu je největší vodní nádrží na území Karlovarského a Plzeňského kraje, tedy největší přehradou na západě Čech. A jako taková je domovem tisíců ryb mnoha druhů. Třeba loňských plotic, jejichž dvousetčlenné hejno se s večerem vytahuje pást ke břehu nedaleko dřenického koupaliště. Plotice se na mělčině chystají povečeřet bentos a larvy hmyzu, které se po odchodu koupajících znovu usadily na dně.
Jejich přítomnost na pastvinách u břehu však neunikne pozornosti predátorů. Jen krátce poté, co se hejno zablýská na mělčině, ho proto napadne gang zhruba půlkilových okounů. Pichlaví dravci svou kořist obklíčí a v několika po sobě jdoucích útočných vlnách požírají tyto osmi- až devíticentimetrové rybky ve velkém. Bez slitování.
Plotičky jsou v pasti. Zachraňují se, jak nejlépe umějí. Sprintem, kličkováním, výskoky nad vodu. Dělají všechno pro to, aby z této nelítostné vřavy vyvázly živé. Mnohé z nich se však o únik snaží marně. Jejich zoufalý boj o život u rozčeřené hladiny totiž přitáhne pozornost z nebe. A tak se na hladinu snášejí ukřičení rackové, aby se na organizovaném lovu okounů přiživili a svými tvrdými zobáky dokonali večer hrůzy jednoletých plotic.
Celý tento potravní běs však trvá překvapivě krátce. Zhruba po pěti minutách voda nečekaně utichá. A jak rychle okouni přitáhli, aby z mladého hejna stříbrných plotic urvali co největší kus, tak rychle zmizeli. Proč? Vysvětlení přichází brzy. Ke břehu se nenápadně přibližuje skvrna. Totiž skvrna…
Je to stín. Velký stín, který nikam nepospíchá. Nevypadá ani, že by patřil živému tvorovi. Přibližuje se pomalu, jako by sotva rozpoznatelné proudění v nádrži přinášelo kus nacucaného kmene. Nenechme se ale oklamat. Stín skutečně patří živému tvorovi.
Klidně a pravidelně dýchá a jeho oči sledují každý pohyb v blízkém okolí, zatímco svým sluchovým orgánem vyhodnocuje sebemenší záchvěvy a vibrace ve vodním sloupci. Více než metrová štika, pravděpodobně největší predátor této části nádrže, připlula uplatnit vlastnické právo na prosluněnou rybí plantáž u koupaliště. Nevypadá však nebezpečně. Vůbec ne. Spíš smutně. Opuštěně. Utahaně. Nevinně…
Stín obrovské štiky se zastaví dva metry za statným pařezem, pouhých deset až dvanáct metrů od břehu. Přestože dravec mírumilovně oddychuje, vodu jako by najednou ovládl strach. Doslova panická hrůza. Jako kdyby z ní jediným tlesknutím zmizel veškerý život a celé okolí pokryla temnota. Rackové odlétli daleko, okouni zmizeli bůhvíkde a plotice, natlačené do trav, téměř přestaly dýchat. Dokonce i vážky se přestaly honit nad hladinou.
Přesto si vzápětí všimnu dvou nenasytných okounů, kteří si pamatují, že ve břehu je stále ještě natlačena spousta čerstvého masa, tedy mladých plotic. Pruhovaní dravci jsou nebojácní, vždyť už měří lehce přes dvacet centimetrů. A tedy už jsou dost velcí na to, aby se ostatní báli jich, nikoliv naopak. Tím spíš, když je na hřbetu chrání trny jako jehly.
Bez meškání vyrážejí na zteč. Jedno mlasknutí, druhé mlasknutí, třetí mlasknutí. Jsou úspěšní, i když loví skoro až na břehu. Ještě jeden nebo dva zdařilé výpady a mohou s plnými břichy odtáhnout na hloubku. Hloubka začíná za zlomovou hranou, která kopíruje linii břehu ve vzdálenosti deseti až dvanácti metrů. Tedy ve vzdálenosti zmíněného pařezu.
Okouni nakonec zaloví ještě čtyřikrát, až teprve potom se otočí na hloubku. A pak to přijde. Zlomek vteřiny, který bere život! Nevinně strnulý stín vystřelí vpřed jako kulka, která se nikdy nemýlí. Navzdory více než desetikilové váze je totiž štika při startu na kořist obrovsky rychlá. A úspěšně vražedná. Jeden z okounů si ani nestihl uvědomit, komu vlastně zkřížil cestu, a do jeho šupinatého krunýře už se zabodávají štičí zuby. Osud nenasytného okouna je zpečetěn, za svou drzost a nezažranost teď draze zaplatí. Obrovská štika chce totiž taky jíst.
Její dominantní špičáky kuželovitého tvaru okouna pevně svírají, štice slouží podobně jako vidličky lidem. Řady řezáků na horním patře zubaté čelistí pak uchvácené kořisti dávají prakticky nulovou naději na vyklouznutí z široké štičí tlamy. Jsou totiž zahnuté dozadu, směrem k jícnu. Pohyb na opačnou stranu je proto skoro vyloučen, pro uchvácenou kořist existuje už jen jediná cesta. Do predátorova žaludku. Do něj ryba vklouzne po hlavě, protože právě tak ji štika většinou polyká. Hlavou napřed.
Útoky z úkrytů
Zatímco okouni a candáti loví zpravidla v hejnech, která při nahánění kořisti umí efektivně spolupracovat, štiky používají odlišnou taktiku. Jako samotářští predátoři spoléhají výhradně samy na sebe. A protože jednotlivec logicky nedokáže obklíčit kořist, jejich základní strategií lovu je útok ze zálohy. Smrtící výpad z úkrytu, který je živí prakticky po celý jejich nebezpečný život.
Úspěch v obstarávání kořisti tímto způsobem by však nebyl možný bez dvou základních činitelů. Jakých? Za prvé zpozorovat kořist dřív, než zpozoruje ona mě. A za druhé ji bleskurychle uchvátit. A právě k tomu jsou štiky dokonale uzpůsobené. Lépe už to příroda snad ani nemohla vymyslet. Štiku jako vrcholového predátora sladkých vod totiž vybavila kvalitními smyslovými orgány, mimikrami a tvarem těla, absolutně vyladěným k děsivě rychlým výstřelům na krátké vzdálenosti.
Prvním z důležitých smyslů, které štika při lovu aktivně používá, je oko. Tento klíčový smyslový orgán je u štiky významně vyvinutý. Predátor jím vidí nejen dopředu, ale také do stran a částečně i za sebe. Prostorové vidění je však možné jen vpředu v přibližném úhlu třiceti stupňů.
Oko štiky je dobře vyladěný orgán. Umí měnit vzdálenost čočky od sítnice, což dravci umožňuje pozorovat život na krátkou i delší vzdálenost. Když štika vegetuje ve svém úkrytu, má oči zaostřené na krátko. Jakmile se ale k jejímu úkrytu přiblíží možná kořist na vzdálenost několika metrů, čočka se přisune k sítnici a štičí oko „přepne“ na pozorování na delší vzdálenost.
Naprosto stejně důležitým smyslovým orgánem tohoto predátora je ale také jeho postranní čára. Viditelná linie na bocích ryby je v podstatě jakýmsi čidlem chvění a vibrací ve vodě, které se táhne podél celého jejího těla a zasahuje až do hlavy.
Postranní čarou štika perfektně lokalizuje kořist, a to dokonce i ve vodě s nízkou viditelností. Umožňují to vzájemně provázané kanálky v čáře, vyplněné hlenem. Součástí tohoto smyslového čidla jsou malé otvory, které komunikují s vnějším prostředím a získané informace přenášejí do mozku.
Ani tyto dva výjimečné smysly by však ze štiky neudělaly obávaného predátora, kdyby nedokázala zaměřenou kořist ulovit, tedy dohonit. Příroda si tento fakt dobře uvědomovala, a proto dala štice ďábelsky rychlé tělo ve tvaru šípu. Se zploštělou hlavou vpředu a hřbetní a řitní ploutví u kořene ocasu umí štika vystřelit za potravou skutečně jako šíp. A vytipovaná kořist má jen malou šanci utéct, protože štika se k ní řítí rychlostí 3-4 m/s. Než si rybka stačí čehokoliv všimnout, je už vlastně sežraná.
I kvůli tomu, že si dravce včas nevšimla. Zubatá se totiž umí maskovat skoro jako chameleón a své zbarvení přizpůsobuje prostředí, ve kterém žije. Zatímco štiky ve vodách bohatých na zelené rostlinstvo, popadané dřeviny nebo s temným dnem bývají tmavě zelené s přechodem do černého hřbetu, jejich příbuzné, žijící v pískovcových jezerech nebo přehradách se světlým dnem, bývají obvykle žlutohnědé. Maskovací schopnost štiky je zdokonalena vodorovnými skvrnami okrové až žluté barvy na bocích a světlými proužky, které ji pomáhají být neviděna například ve spleti potopených větví.
Mimochodem… Konkurenci ve svém teritoriu, až na výjimečné přírodní situace, štika nesnáší. A protože příroda neplýtvá, tak než aby jinou štiku vyhnala ze svého pozemku na míle daleko, raději ji rovnou sežere. Pokud je větší…
Text a foto Václav Fikar
Zdravím, supr článek, stále mám dojem, že tyto články na Vašich stránkách by zasloužili mnohem více čitatelů a diskuzí k těmto tématům, každopádně věřím, že v časopise ho zhltne dostatek rybářů… Pěkný článek. Je opravdovou skutečností vlastního zážitku ?
Děkuji Vám moc… Pokud jde o články s rybářskou tématikou, s výjimkou recenzí rybářských potřeb nevznikají pro mé stránky, nýbrž pro časopisy, s nimiž spolupracuji. Na svých stránkách je v podstatě pak jen archivuji, uveřejňuji se zpožděním. Čtenářů zde mají dost a co se diskuze týká, není primárně mým cílem. Ostatně na svých starších stránkách jsem možnost vkládání komentářů ani nenabízel. Moc mě těší, když mé články nebo fotografie zaujmou čtenáře natolik, že pod ně přidá pár svých slov, ale množství komentářů není mým cílem…