Byť jsem kafař a kávu piju všude, ve „hvězdárně“ jsem si ji vychutnával vůbec poprvé. Popíjel jsem ji za zvuků 3D tiskárny, která vyráběla zmenšené královské koruny pro děti, a také za občasných připomínek režiséra Adama Steinbauera, který o dvě patra níž zkoušel novou hru Západočeského divadla v Chebu Dějiny světla.
A nepil jsem ji sám. Popíjeli jsme ji společně s lektorem chebského divadla Petrem Bařinou. Člověkem, který dostává nejzápadnější profesionální divadlo mezi lidi. A připravuje první fotografickou výstavu v jeho historii.
Petře, na konci května bude mít v Západočeském divadle v Chebu (ZDCH) premiéru vskutku unikátní hra. Hra nazvaná Dějiny světla o českém fotografovi Františku Drtikolovi, který tvořil na počátku 20. století a je považovaný za historicky jednoho z nejlepších českých klasiků fotografie aktu. K této hře však divadlo synergicky chystá i vůbec první fotografickou výstavu, nazvanou jednoduše Světlo. Kde se zrodil nápad doprovodit hru o geniálním fotografovi zároveň výstavou fotografií současných autorů?
Výstavy v divadle pořádáme od začátku letošní sezony. Otevřeli jsme jim druhý balkón, který se stal jakousi minigalerií našeho divadla.
Na začátku jsme oslovili základní umělecké školy v regionu. Vždy dostaly nějaké zadání ke konkrétní inscenaci. A poté zde byla k vidění nejlepší díla jejich žáků.
První výstava s názvem Vesnice byla ke hře Naši furianti. Druhá výstava prací žáků ZUŠ Františkovy Lázně doprovodila pohádku Bylo nebylo za devatero horami.
Nakonec jsme si řekli do třetice všeho dobrého. A přišlo nám jako skvělý nápad uspořádat výstavu fotografií vybraných fotografů z regionu, a to právě u příležitosti nové hry Dějiny světla. Ve vystavovaných fotografiích by mělo hrát hlavní roli světlo.
Kolik fotografů bude v divadle vystavovat?
V tuto chvíli jsou jistí dva a s dalšími dvěma jednáme. Jeden z nich není profesionální fotograf, nicméně studuje fotografickou školu a je talentovaný. Jeho fotografie člověka osloví.
Práce jakých fotografů tedy návštěvníci divadla uvidí?
Vystavovat u nás budou fotograf Mladé fronty DNES Martin Stolař a Václav Fikar.
Podle jmen se zdá, že každý fotograf nabídne jiné pojetí. Asi můžeme očekávat odlišné uchopení tématu Světlo…
Ano, což nám přijde skvělé! Zatím se nám bohužel nepodařilo zajistit fotografa, který by jako František Drtikol fotografoval zajímavé akty. Jednáme ale s fotografem, který by možná nějaké vystavil. Uvidíme.
Když jste se pro výstavu fotografií coby pro synergický projekt k nové hře Dějiny světla rozhodli, chtěli jste mít v secesní budově ZDCH fotografie ženských aktů?
Rozhodně jsme nechtěli výstavu pojmout v duchu: Tady máme hru Dějiny světla o Drtikolovi, tak se pojďte podívat na nahaté ženské. To opravdu ne!
Chtěli jsme, aby ve vystavovaných fotografiích hrálo nějakou roli světlo. Ale jakou roli a o čem snímky budou, jsme nechali výhradně na fotografech.
Jakou roli hraje ve vašem osobním životě světlo?
Jsem něco jako buňka. Na světlo reaguji. Například mám rád velké, prostorné a prosvětlené místnosti. Co se týče divadla, tam světlo miluji dvojnásobně. Světelné efekty jsou moje hobby.
V našem divadle jsem známý tím, že na světelných a mlžných efektech většinou stavím své akce. Až mě přestane bavit lektořina, stanu se light designerem. (smích)
Kolik práce s organizací první fotografické výstavy na půdě divadla máte?
Zatímco při organizování první letošní výstavy jsme netušili, co a jak, jelikož všechno bylo poprvé, nyní už je vše jednodušší.
Budu-li stručný, pak moje práce zahrnuje kontakt s fotografy a posléze technickou část výstavy. Vytištění fotografií, zarámování, opatření jmenovkami a přípravu vernisáže.
Říkáte: …není jí až tak mnoho. Mám ale pocit, že jen samotné zarámování několika desítek fotografií je práce na dlouhou dobu.
(smích) Ano, máte pravdu. Přesto však…
Kdy se uskuteční vernisáž?
Vernisáž výstavy s názvem Světlo se uskuteční v neděli 21. května. Několik dnů před premiérou zmíněné hry Dějiny světla. Premiéra je na programu v sobotu 27. května.
Kolik fotografií návštěvníci divadla uvidí?
Do padesáti. Uvidí jen takové, které fotografové vyberou jako své nejlepší či nejzajímavější snímky na dané téma.
Fotografie bude Západočeské divadlo v Chebu vystavovat poprvé?
Ano. Až dosud divadlo vystavovalo jen práce dětí. Nyní poprvé přichází výstava fotografií. I s vernisáží a hudebním doprovodem. Vernisáž, jak doufám, návštěvníky příjemně naladí na premiéru inscenace Dějiny světla.
Na Facebooku jste napsal, že půjde o „vizuální porno“. Půjde tedy o velkou podívanou?
Ano, rozhodně!
Co vlastně všechno zahrnuje práce divadelního lektora? Odkud kam sahá?
Být divadelním lektorem znamená mít velmi pestrou práci. Především ale propojuji divácký svět se světem hereckým a s provozem divadla. Například vymýšlím programy pro diváky, kterým samostatná inscenace přijde málo interaktivní. Připravuji také prohlídky divadla. Ale teď například také objednávám občerstvení na blížící se vernisáž. (smích)
Anebo tisknete na 3D tiskárně korunky na workshop pro děti. Když o tom přemýšlím, jste do určité míry takový PR pracovník.
Trochu asi ano. Divadelní lektor je ale poměrně nová pracovní pozice, v profesionálních divadlech v České republice je nás aktuálně jedenáct.
…což není mnoho, abych parafrázoval Cimrmany.
Jedenáct divadelních lektorů v Česku opravdu není moc. Víte, když jsem nastoupil, mým hlavním cílem bylo komunikovat se školami, protože právě tam dřímá nová generace divadelních diváků.
Když najdeme vhodnou formu a naučíme děti chodit do divadla, nebo dokonce těšit se na něj, tak potom se samozřejmostí budou do divadla vracet už jako dospělí. A to by měl být finální výsledek mé pracovní náplně.
Daří se vám to?
Chci věřit, že ano. Jsem mladý a k dětem mám pořád ještě blízko, takže chci být jejich kamarád, ne nějaký pán z divadla.
Takže když máme například projektový den pro školu, hned děti upozorním, že tady nejsou ve škole a že jsem pro ně Petr. Vždycky dětem říkám, že když přijdou na nějaké představení do divadla, dveře ve „hvězdárně“, jak říkáme našemu klubu ve 2. patře, jsou jim otevřené. Že za mnou mohou přijít.
A je pravdou, že v neděli, když hrajeme pohádky, za mnou děti občas přijdou a chtějí si o pohádce, kterou viděly, povídat.
Pod vás ale nespadají jen děti, ale také dospělí. Nedávno jste veřejnosti v rámci projektu Za oponou umožnili nahlédnout hluboko do zákulisí divadla, do sklepa, do šaten, do běžně uzavřených prostor, a to vše s vámi coby zasvěceným průvodcem. A jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, zájem veřejnosti byl značný. Jak často umožňujete zájemcům nahlédnout za oponu profesionálního divadla?
Prohlídky Západočeského divadla se zde konaly ještě před mým nástupem, kdy zájemce provázeli buď umělecký šéf Zdeněk Bartoš, nebo ředitel divadla Jan Svoboda.
Když jsem před dvěma roky nastoupil, posteskli si trochu, že prohlídky divadla tolik netáhnou. A že například školy o ně nemají až takový zájem, jaký divadlo očekávalo.
A protože školy jsou moje cílová skupina, abych tak řekl, vymyslel jsem speciálně pro ně interaktivní prohlídky.
Jak vypadají?
V nich děti obdrží kartičky jako zaměstnanci divadla a mimo jiné si vyzkouší, jak fungují světla, jak mlhostroj. Během prohlídky, kdy projdeme celé divadelní zákulisí, si hrají na techniky či rekvizitáře.
A tato prohlídková forma se u škol ujala, nyní máme do měsíce zhruba deset až dvanáct prohlídek. Od mateřských, přes základní až po střední školy.
Dnes k nám jezdí školy z celého Karlovarského kraje. Zrovna před týdnem jsem tady na projektovém dnu, který se stal u škol oblíbeným, měl školu z Karlových Varů. Jezdí školy z Aše, Sokolova, byli u nás z Kynžvartu, Kynšperku nad Ohří, Dolního Žandova…
Poté, co se zmíněná prohlídková forma ujala u dětí, jsme si řekli, že bychom podobné prohlídky mohli jednou za čas udělat i pro dospělé. A tak jsme uspořádali noční prohlídky. V rámci Noci divadel.
Tehdy jsme nechali celé divadlo zhasnuté a diváci absolvovali prohlídku zákulisí s baterkami. Úplně na vše si museli posvítit. A o takovou prohlídku zájem byl. Přišlo na ni šedesát lidí. Řekli jsme si proto, že prohlídky zákulisí divadla budeme pořádat dál, ale jen dvě, maximálně tři do roka.
Tuším, že proto, aby pořád zůstaly vzácné…
Ano. Není to denní chleba. Nedávná prohlídka byla klasická, denní. A jak jste sám viděl, lidí přišlo hodně a měli jsme takříkajíc narváno. Další prohlídku divadelního zákulisí umožníme zřejmě už na podzim. Předpokládám, že někdy kolem dušiček.
Kolem dušiček? Vybavil se mi projekt Horor v divadle, který jste vloni zrealizovali.
Horor v divadle byl obrovský projekt, který příští sezónu určitě neuspořádáme. Jednalo se totiž o logisticky mimořádně náročnou akci. I proto jsme si řekli, že ji budeme pořádat jednou za dva roky. Nejbližší tedy bude na podzim 2024.
Ale aby zájemcům nebylo líto, že o tuto akci letos přijdou, připravujeme večerní prohlídku divadla, kde možná potkají postavy známé z chebských pověstí.
Kromě energie z vás čiší jedno. Jedno důležité. Totiž že vás práce lektora divadla skutečně baví. Za jakých okolností vás napadlo stát se divadelním lektorem?
Mě to nenapadlo! K práci divadelního lektora jsem přišel doslova jako slepý k houslím. Vystudoval jsem Hotelovou školu v Mariánských Lázních, a pak jsem vařil v jedné restauraci.
Byl jsem ale několik let velký, opravdu skalní fanoušek Západočeského divadla v Chebu. Chodil jsem do něj často. Postupně jsem se poznal s herci, uměleckým šéfem Zdeňkem Bartošem i dramaturgyní Martinou Pokornou.
A pamatuji si to, jako by vše bylo včera. Byl jsem na premiéře úspěšné hry Společenstvo vlastníků. Po představení jsme seděli v divadelním klubu, kde se premiéra oslavovala. A tam mě oslovila Martina Pokorná s tím, jestli bych neměl zájem nastoupit na novou pozici v divadle. Jestli bych nechtěl být divadelním lektorem.
Martina mě oslovila cíleně, její syn ke mně chodil na kroužek do DDM Sova, se kterým jsem dříve spolupracoval. Pořádali jsme například dětské tábory.
Neměl jsem nejmenší tušení, kdo divadelní lektor je. A co tahle pracovní pozice obnáší. Ale domluvili jsme si schůzku a tam jsem na nabídku s radostí kývl.
Co je na práci divadelního lektora nejtěžší?
Asi nejtěžší je neopakovat se. A být pro diváky stále interaktivní. Také jsem si nastavil osobní cíl, totiž tvořit akce, které dosud v žádném českém divadle nebyly.
Mimochodem… Sedíme na chodbě ve 2. patře divadelní budovy, která připomíná trochu galerii, trochu rekvizitárnu a hlavně pracovnu. Mluvíte o ní jako o „hvězdárně“. Proč?
Jednou jsme s herci v divadelním klubu přemýšleli, jak tento prostor pojmenovat. A napadla nás „hvězdárna“, protože je to tady pod střechou. Výš už se jít nedá.
Václav Fikar
MEDAILONEK PETRA BAŘINY:
Petr Bařina se narodil v Chebu v roce 2000 ve znamení Střelce. Vystudoval Hotelovou školu v Mariánských Lázních. Později absolvoval kurzy základy volnočasové pedagogiky a základy divadelního lektorství. Je členem Asociace divadelních lektorů. V západočeském divadle působí od roku 2020. Ve volném čase rád navštěvuje divadelní představení jiných divadel, než jen domovského ZDCH, a relaxuje v sauně.