Jednoho květnového rána jsem dorazil k tůni U velkého dubu právě v okamžiku, kdy ji začala probouzet plamenná zář vycházejícího Slunce. Jeho paprsky dlouhé desítky milionů kilometrů se lehce protáhly skrz koruny olší a habrů, lemujících břeh řeky u nás za městem, a během pouhých tří minut ozářily hladinu tůně jantarově zlatým světlem.
Rozbřesk! Svítání! Jitřní záře životadárné hvězdy se řinula z nedozírných kosmických dálek a přitékala i po vodě. Valila se proti proudu řeky naléhavou rychlostí, jako by korytem Ohře přitékala medově zlatá láva, která musí být všude včas. Jako kdyby moudrá příroda nejlepším ze svých kouzel rozháněla noční temnotu.
Proto jsem miloval magické východy Slunce. Často jen kvůli nim jsem tenkrát vstával na ryby ještě za tmy. Pouze kvůli nezaplatitelným zážitkům z úchvatných rozednění jsem si nařizoval budík na druhou nebo třetí hodinu noční, to podle vzdálenosti cesty k vodě, a dobrovolně si tím zkracoval slastný spánek.
Východ Slunce oné květnové neděle stál za krátké spaní! Patřil totiž k nejkrásnějším, jimž jsem kdy pohleděl do tváře. Nejen kvůli nespočtu odstínů ohnivě zlaté barvy, které co minutu utvářely jiný horizont nad lukami, kopci i řekou, ale také kvůli laskavému hlasu podmanivé krajiny, jíž jako by právě stvořil Bůh. Tady a teď. Přímo přede mnou.
„Slunce nevědělo, jak je jeho světlo krásné, dokud se neodrazilo od této budovy,“ vzpomněl jsem si na slavný výrok amerického architekta Louise Kahna. Tváří v tvář výjimečné ranní podívané jsem si však Kahnův citát upravil: Slunce nevědělo, jak je jeho světlo krásné, dokud se neodrazilo od hladiny této řeky.
Zlatavý rozbřesk nedělního rána se stal impulsem k masivní erupci života jak v okolí hlavního toku řeky, tak U velkého dubu. Doslova zběsilé švitoření, trylkování, cvrlikání a štěbetání veškerého ptactva, které se neslo krajinou už půl hodiny, se s východem slunce ještě znásobilo. Ptáci jako by věděli, že přichází úsvit nezvyklé krásy, a svým zpěvem i pokřikováním chtěli pozdravit Slunce. Jeden jako druhý.
S takovým úsvitem jsem harmonicky splynul, přestože jsem měl napilno. Rozptýlit zrna kukuřic a krup na místě, na kterém jsem už týden vnadil, abych si ryby naklonil na svoji stranu. Zapíchat do země vidličky, rozložit stoličku, připravit k lovu dva třídílné pruty… To vše bez rámusu, abych se právě já nestal disharmonickým tónem rozednění. A abych si nutnou činností na břehu nevyplašil ryby.
Když rozhodují vteřiny
I když má rybář všechny zmíněné úkony dokonale zažité a provádí je rutinně, téměř naslepo a s obdivuhodnou přesností robotického stroje, přece jenom mu zaberou pár minut. A pár minut, během nichž se krajina proměňuje z černé noci v jasný den, může na rybách znamenat hodně. Rozdíl mezi ulovením či neulovením ryby. Proto jsem s nahozením nástrah pospíchal, jak jen to bylo možné.
První z prutů jsem si nachystal “na cokoliv”. Přesněji pro jakoukoliv rybu. Na háček pod splávkem jsem napíchl několik dešťovek, protože žížaly jsou nejuniverzálnější nástrahou ze všech. A protože rybář nikdy předem neví, jaká ryba se do jeho žížal pustí. A tedy jakou případně uloví. Kapra? Okouna? Parmu? Karase? Tlouště? Cejna? Perlína? Mníka? Sumce? Lína? Úhoře? Nebo nějakou jinou? Žížaly jsou nástrahou pro rybáře, kteří se rádi nechávají překvapit.
A jelikož překvapení jsem zbožňoval už tenkrát, v časech z těchto příběhů, vždy jsem na jeden z prutů nastražoval rousnice nebo žížaly. Většinou do balíku, jak mě to kdysi dávno naučil starý pan Bárta z naší vsi. Ten dědek s jednou malou třpytkou a několika vypelichanými muškami zapíchnutými v klobouku, kterého k vodě vždy doprovázel stejně vypelichaný kříženec foxteriéra a jiného černého křížence, mně jednou u vody vysvětloval.
„Koukej, Vašíku,“ vybíral z plechové krabičky s kyprou hlínou žížalu. „Jestli chceš chytit pořádnýho macka, musíš zabalit žížaly do pěknýho, úhlednýho balíčku. Jednu po druhý.“
Přitom napichoval kroutící se žížaly na háček s takovou zručností, že balíček pro ryby měl hotový raz dva. Jeho háček byl plný třepajících se konečků žížal cobydup.
Zručnosti starého rybáře jsem byl v klučičích letech na hony vzdálený. Nemotornými a zbrklými prsty jsem se pral s každou žížalou, protože žádné z nich se nechtělo na špičatý háček. Každá se pospíchala zavrtat zpět do hlíny. Trénink však dělá mistra, a tak i já brzy zvládl tuto rybářskou dovednost na jedničku, což se hodilo zvlášť při nočním lovu. Anebo onoho rána na břehu tůně U velkého dubu.
Rychlé napíchnutí žížal na háček znamenalo rychlé nahození prvního klacku. Ačkoliv ono by možná bylo jedno, kdybych prvním prutem nahodil nástrahu o deset nebo dvacet vteřin později. Pořád by bylo ráno, i když už o deset nebo dvacet vteřin dospělejší. Úhledný balíček žížal by dosedl na dno a splávek by se zaskvěl na zlatém zrcadle hladiny, nad níž začal poletovat všelijaký hmyz. A já bych čekal, až mi prozradí záběr.
Možná však, že právě oněch deset nebo dvacet vteřin zpoždění by jedno nebylo. Ani trochu. On se totiž sotva pět vteřin po dopadu nástrahy do vody rozehrál jeden z nejkrásnějších příběhů mých rybářských vzpomínek.
Dřív, než jsem stihl vzít do ruky druhý z prutů, abych ho nastrojil na kapra, se splávek prvního, již nahozeného prutu rozkmital a vzápětí se rozcválal po hladině. Volně. Od mého stanoviště doleva. Severním směrem ke stulíkovému ostrůvku.
Vmžiku jsem proto odložil druhý z prutů do zapíchnutých vidliček, aniž bych na něm stihl cokoliv udělat, a znovu popadl první z klacků. Zdálo se mi divné, že záběr ryby by mně byl svatým Petrem dopřán ihned po nahození. Do té doby jsem takové štěstí nikdy neměl. To až mnohem později. A i tak jen vzácně.
Pro jistotu jsem nicméně opakovaným pohybem levé ruky vypouštěl vlasec z cívky navijáku, aby ryba snídající moje žížaly mohla volně plout, aniž by zaznamenala jakýkoliv odpor vlasce a zpozorovala lest. Tedy pokud klidný pohyb splávku skutečně měla na svědomí ryba. Tím jsem si tehdy nebyl jistý.
Přesto jsem se však choval, jako by se jednalo o záběr. Po deseti metrech klidného cválání splávku po zlatavé hladině, když se přiblížil na pět metrů ke stulíkovému hvozdu, jsem rázným máchnutím prutu raději zasekl. A v ten moment bylo po klidu. Prut, a já s ním, jsme totiž narazili. Jako bychom chtěli pohnout koněm!
Ryba! A zjevně žádný drobeček, pomyslel jsem si a začal ji důrázně odtahovat od stulíkové džungle, v níž bych ji bezpečně ztratil. Ona však zatvrzele brzdila, jako by právě tam měla namířeno. Jako by se nemínila pohnout ani o centimetr mým směrem. Právě naopak. Dávala mi pocítit, že život není jen jitřní epická krása čarovné řeky, ale především tvrdý boj.
Podivné stvoření nad hladinou
Jako rozdivočelý kapr se však nechovala. Motala se u dna, víceméně na místě. Dvakrát nebo třikrát jsem ji přitáhl zhruba o metr, ona si však vzápětí vzala ztracené centimetry zpět. A tak jsem ji chvíli páčil ode dna jako velikou řepu, až… Až se na hladině v protisvětle ranních paprsků vykreslilo kolo, v jehož středu jsem zahlédl neostrou siluetu neúplného těla. Komu ale patřilo?
Krakenovi?! Nebo chobotnici?! Ryba jako by měla několik chapadel. Jedno se divoce kroutilo a svíjelo. Zdálo se mi, že v protisvětle se i více lesklo. Další dvě trčela vzhůru nad hladinou a připomínala varovně vztyčené ukazováky. Čtvrté z chapadel, opticky nejsilnější a nejdelší, vypadalo jako masivní dračí ocas, kterým neznámá bestie zametá stopy za sebou.
Co to, k čertu, je? snažil jsem se proti slunci doostřit a identifikovat bizarní stvoření na háčku.
K tomu, abych si udělal jasno, jsem potřeboval přitáhnout neznámého tvora o tři, možná o čtyři metry blíž. Když se mi s vypětím všech sil mého prutu podařilo ono uhrančivé stvoření přiblížit mému zraku, záhada krakena z tůně U velkého dubu byla rázem rozluštěna.
Mým nezdolným soupeřem nebyla ani chobotnice, ani žádný jiný bizarní tvor, rybáři dosud neobjevený a nepopsaný. Byl jím krásný úhoř, zamotaný do masivního úlomku dubové větve.
Na moment, kdy jsem třímetrovou větev přitáhl k sobě pod nohy a vymotal z ní osmdesáticentimetrového úhoře, jemuž z pusy koukal balíček mých žížal, jsem nikdy nezapomněl a nikdy nezapomenu.
Možná proto, že nikdy před tím ani nikdy potom jsem v tůni U velkého dubu už žádného jiného úhoře nechytil. Možná proto, že to byl můj jediný úhoř v životě, ulovený ráno. Všechny ostatní, a kdysi jich bylo habaděj, jsem chytil vždy pozdě večer nebo krátce před půlnocí.
Možná však proto, že úhoř zabral ihned po nahození. Anebo proto, že tak malebné ráno s úžasnou atmosférou jsem u řeky už nikdy nezažil. Byl jsem samozřejmě svědkem mnoha krásných východů slunce, ozvučených ptačím zpěvem a provoněných vůní vody, ale do brilantní podmanivosti onoho popsaného květnového rána všem ostatním ránům něco málo chybělo.
Nejspíš však proto, že onoho rána u mé tůně se potkalo všechno z právě popsaného dohromady. I proto jsem nyní rád, že dávno poté, co se rozčeřená hladina řeky po souboji s prazvláštní rybou zacelila, mohu její neopakovatelný příběh nechat znovu vybublat na povrch Ohře…
Václav Fikar