Pozoruhodné Česko, díl 4: Mariánské Lázně

“A také si vyfoťte támhleten park,” zastavila se u mě stará paní v elegantním klouboučku, zatímco jsem z vratké pozice “na bobku” fotografoval detaily Grandhotelu Pacific. Mluvila anglicky, ale hole měla francouzské. Jednou z nich pak ukazovala daleko před sebe. Na místa, která se jí v Mariánských Lázních zalíbila a která by podle jejího názoru stála za zmáčknutí spouště.

Ocenil jsem její tipy. Bylo vidět, že během svého zdejšího pobytu vstřebala tohle západočeské město dokonale. Nicméně všechna doporučovaná místa jsem měl už dávno vyfocená, některá dokonce opakovaně. 

Kdyby jen ta milá cizinka věděla…

1. …že Mariánky znám velmi dobře. I proto, že z Chebu to sem mám kousek…

2. …že jsem zde prožil čtyři skvělé roky na střední…

3. …že jsem v tomto městě parků a hotelů poznal řadu skvělých lidí…

4. …že jsem zde u příležitosti Chopinova festivalu poznal zpěváka Karla Zicha, aby pak mezi námi vzniklo zvláštní “kávově-vykací” přátelství a aby mě na předzahrádkách zdejších kaváren obohacoval svým skromným člověčenstvím a životní moudrostí…

5. …že se vážou k mým láskám…

6. …že jak slyším Mariánské Lázně, vybaví se mi dlouhá šňůra pěkných vzpomínek…

Pokud si myslíte, že Mariánské Lázně jsou prastarým městem, pak tuto myšlenku raději hned v tichosti opusťte. Ony totiž nejsou staré. Porovnám-li je s nedalekým Chebem, kterému bude brzy už tisíc let, jsou v podstatě malým dítětem. Nicméně velmi povedeným. Upraveným, spořádaným a přitom živým.

Mariánky vznikly na začátku 19. století. V údolí plném močálů a vyvěrajících pramenů, které patřilo premonstrátskému klášteru v Teplé. Lidé sice o zdejších pramenech věděli již dříve, ostatně v roce 1528 byly na příkaz krále Ferdinanda I. zkoumány na obsah soli, ale až teprve 19. století je objevilo pro medicínu a lázeňství.

A mohl za to právě zmíněný premonstrátský klášter v Teplé, kde se na konci 18. století zrodila myšlenka využít léčivé síly zdejších pramenů pro nemocné a potřebné. Chtělo to jediné? Odborně prozkoumat kvalitu zdejších pramenů.

Tohoto úkolu se ujal klášterní lékař Johann Josef Nehr, který zdejší prameny systematicky zkoumal. Výsledek jeho bádání pak zněl asi takto: zdejší kyselky jsou léčivé. Na začátku 19. století, přesněji v letech 1805 až 1807, proto u Křížového pramene, na místě původní dřevěné chýše, postavil zděný dům pro lázeňské hosty, nazvaný Zlatá koule. A zhruba tehdy se začala psát historie tohoto okouzlujícího města, i když tenkrát by se sotvakdo nadál, jak příštích 100 let tuto oblast Slavkovského lesa promění…

Obec s názvem Mariánské Lázně spatřila světlo světa pět let po dostavení domu Zlatá koule (v roce 1812), a to z rozhodnutí opata tepelského kláštera Karla K. Reitenbergera. Teď mě tak napadá… Věděli jste, že Mariánské Lázně získaly své jméno podle obrázku Panny Marie, zavěšeného u Mariina pramene?

Obec Mariánské Lázně pak byla výnosem vlády ze dne 6. 11. 1818, vydaným vrchním purkrabím F. K. Libštejnským, prohlášena za „veřejné lázeňské místo“, což fakticky znamenalo příliv lázeňských pacientů. A příliv lázeňských pacientů, ze kterých se stali spokojení pacienti, zase znamenal mohutný rozvoj obce.

Tak mohutný, že o pouhých šest desetiletí později byla obec už jen historickou vzpomínkou. Mariánské Lázně vyrostly ve významné lázeňské město, o kterém se dnes mimo jiné můžete dočíst, že je “městem v parku a parkem ve městě”, “pokladnicí léčivých minerálních pramenů” nebo “městskou perlou Slavkovského lesa”.

Pro vznik Mariánských Lázní tedy byli klíčoví premonstráti z Teplé. A byly to také peníze premonstrátského kláštera, které nově založenou obec významně rozvíjely a proměnily ji v krásný a upravený kout zdejšího kraje.

Jen díky štědré finanční podpoře kláštera v Teplé zde známý zahradník Václav Skalník, architekt Jiří Fischer a stavitel Anton Thurner vytvořili z nehostinného údolí, plného bažin a komárů, půvabné parkové město s klasicistními a empírovými domy, altány, pavilony a kolonádami, a to mezi lety 1817–1823. Výsledek práce zmíněných mužů můžeme obdivovat i my, současníci, protože jejich jedinečné prostorové rozčlenění města je z velké části zachováno dodnes.

Mimochodem, na konci tohoto období už Mariánské Lázně navštěvoval významný německý básník, přírodovědec a politik Johann Wolfgang Goethe, jeho zdejším pobytům se ale věnuji samostatně o něco níže.

Věhlas Mariánských Lázní pak rychle rostl, i díky Goethemu, a ruku v ruce s rostoucím věhlasem, jak už to tak v životě bývá, zase rostly Mariánské Lázně. A tak se taky stalo, že je císař František Josef I. svým výnosem ze dne 29. 5. 1865 povýšil na město. O rok později pak novému městu udělil i městský znak.

“Zlatý věk” Mariánských Lázní nastal záhy. Historici ho řadí do období let 1870 až 1914. Přelom 19. a 20. století byl totiž spojený s masivní výstavbou. Ve městě vznikala kompaktní řada novostaveb lázeňských budov, hotelů, kolonád, ale i kostelů, stejně jako vyhlídek. Došlo také k rozšiřování zdejších parků.

Pro Mariánské Lázně se stal životně důležitým rok 1872, kdy je dřevěné pražce a ocelové koleje spojily s významnými městy – Chebem, Plzní, Prahou a Vídní. Tato skutečnost totiž přímo znamenala příliv mnoha dalších hostů, často slavných a světově významných.

Na seznamu významných hostů města nalezneme například anglického krále Edwarda VII., císaře Františka Josefa I., Franze Kafku, Rudyarda Kiplinga, Marka Twaina, Thomase Alva Edisona, Pierra de Coubertina, Friedricha Nietzscheho a další.

Když už jsem zmínil anglického krále Edwarda VII… Víte, že v roce 1905 slavnostně otevřel v Mariánských Lázních golfové hřiště, které je nejstarším hřištěm v České republice?

Anglický král Edward VII.

Procestoval jsem celou Indii, Ceylon, všechna lázeňská města Evropy, ale nikde na světě mne nechytila u srdce poezie nádherné přírody, tak jako zde – v Mariánských Lázních.

Mariánskolázeňskou raritou evropského formátu je velké množství minerálních pramenů s různým chemickým složením, které vyvěrají na malém území. Přímo na území města jich vyvěrá čtyřicet, což je samo o sobě úctyhodné číslo, v širším okolí jich je ale dalších sto! Hlavně díky tomu naleznete v tomto městě na úpatí Slavkovského lesa padesát hotelů a několik desítek pensionů.

Místem, které v Mariánkách navštíví každý, je hlavní kolonáda se Zpívající fontánou. Autorem její podoby je akademický architekt Pavel Mišík, který fontánu navrhl jako kruhový bazén o průměru osmnácti metrů s dvanáctidílnou kamennou plastikou stylizovaného květu.

Fontána disponuje deseti střikovými systémy s více než dvěma sty padesáti tryskami, přičemž hlavní (střední) střik vody dosahuje výšky až šesti metrů. Celou fontánu samozřejmě diriguje počítač, což umožňuje vytvářet zajímavé střikové kombinace včetně barevného osvětlení.

Mimochodem, u příležitosti svého vzniku dostala zdejší Zpívající fontána vlastní skladbu. Jmenuje se Hudba pro fontánu (ke zhlédnutí zde) a složil ji jeden z nejlepších českých skladatelů posledního století – Petr Hapka. Hudba pro fontánu byla první skladbou, která 30. dubna 1986 Zpívající fontánu rozezněla, a to před zraky stovek diváků.

Její současný repertoár je velmi široký. Hraje klasiky jako Mozarta, Smetanu, Bacha či Dvořáka, ale i současné skladatele, kteří se klasiky teprve stanou. Na kolonádě tak můžete slyšet například skladby známé z filmů Tenkrát na Západě nebo Titanic. Anebo Vangelisovo Dobytí ráje či Romanzu od Andrea Bocelliho.

Zpívající fontána hraje denně od 7.00 do 19.00 každou lichou hodinu, ve 21.00 a 22.00 hodin včetně projekce s barevným osvětlením. Slavnostní zahájení je vždy 30. dubna ve 21.00 hodin a ukončení provozu na přelomu října a listopadu.

Hlavní ulicí Mariánek je Hlavní třída, ostatně proto její prostý název. Páteřní Hlavní třída je nejdelší ulicí ve městě, měří zhruba dva a půl kilometru. Vede od nádraží kolem Hotelové školy pořád nahoru – směrem do centra až ke Grandhotelu Pacifik.

Přijedete-li poprvé do Mariánských Lázní vlakem nebo autobusem, rozhodně se Hlavní třídy držte. Je vodítkem téměř ke všemu. Dovede vás do centra, k Hlavní kolonádě, k parkům, k zimnímu stadionu atd.

Jak jsem právě zmínil, Hlavní třída začíná dole u nádraží. Zdejší historickou nádražní budovu, která prošla v letech 2007 až 2009 generální rekonstrukcí (stejně jako hlavní nádraží v Praze také mariánskolázeňské nádraží rekonstruovala italská společnost Grandi Stazioni, která ho má v dlouhodobém pronájmu), považuji za jednu z nejkrásnějších v Česku.

Jen několik desítek metrů pod křižovatkou Chebské ulice a Hlavní třídy se nachází střední Hotelová škola, která zde byla založena již v roce 1928 a proto patří mezi nejstarší vzdělávací centra hotelových oborů v Evropě vůbec. Přestože je primárně zaměřena na výchovu managerů hotelového provozu, má zjevně zvláštní kouzlo a na studenty působí mnohem šířeji. Právě zde totiž studovali někteří pozdější úspěšní politici, sportovci, spisovatelé, žurnalisté a podnikatelé.

Mariánské Lázně jsou lesy, parky, prameny, kolonády, altánky, Hotelová škola a… Několik desítek hotelů, které pojmou tisíce návštěvníků města. Většina z místních hotelů vypadá krásně.

Na konci Hlavní třídy, nahoře, se nachází Grandhotel Pacifik. Pokud tohle lázeňské město na Chebsku navštívíte, dobře si ho prohlédněte. Na budově Pacifiku je co obdivovat.

Budova dnešního Grandhotelu Pacifik je mimořádně povedeným zakončením Hlavní třídy, a to nedaleko kolonády. Byla postavena v roce 1905, v éře největšího rozpuku města, přičemž před několika lety prošla rozsáhlou rekonstrukcí.

Ve většině průvodců věnovaných Mariánským Lázním uvidíte sochu Krakonoše. A prohlédnout si ji můžete i na vlastní oči, ovšem nikoliv u hotelu Krakonoš, jak by se tak nějak nabízelo, nýbrž za hotelem Rübezahl. A hned pochopíte proč…

Historie této sochy sahá do roku 1903, kdy dal hoteliér Georg Zischka vystavět nad městem monumentální výletní kavárnu s pohádkovou tématikou. Kavárna se jmenovala Café Rübezahl a její vyhlídkové terase vévodila právě socha Krakonoše. Tajemného ducha podzemní říše, kterému se ve staroněmeckých pověstech říká Rübezahl.

Takže proto nestojí socha Krakonoše u hotelu Krakonoš.

Nikoho teď asi nepřekvapí, že novobarokní kolonádu nechal postavit opat kláštera Teplá, a to v letech 1888–1889 na půdorysu původního „kursálu“ (119 x 12 metrů). Podle projektů vídeňských architektů Miksche a Niedzielského ji postavil místní stavitel Johann Koenig. Mimochodem, její unikátní litinová konstrukce byla vyrobena v blanenských strojírnách knížete Salma.

Hlavní kolonáda je vzácnou památkou českého lázeňství. Historicky cenným příkladem dobových staveb, jaké bývaly v minulosti v evropských lázeňských městech obvyklé, avšak postupně byly likvidovány nebo modernizovány. Mariánskolázeňská kolonáda naštěstí přežila…

I když i zdejší Hlavní kolonáda byla rekonstruována. Stalo se tak v letech 1973 až 1981 v rámci generální modernizace promenády mezi pavilony Křížového a Karolinina pramene.

Cyklus nástropních fresek s motivy „Touha člověka létat“ je dílem malíře Josefa Vyleťala, bronzové reliéfy na stěnách Hlavní kolonády pak vytvořil Antonín Kuchař.

S Mariánskými Lázněmi je úzce spjaté jméno Johann Wolfgang von Goethe. Tento vystudovaný právník proslul zejména jako básník, ale také jako filozof a přírodovědec. O jeho kladném vztahu ke Karlovarskému kraji bylo napsáno již mnoho, takže teď přímo k Mariánským Lázním.

Do nich Goethe zavítal až na sklonku svého života. Poprvé v dubnu 1820, kdy si jen prohlédl vznikající lázně a vrátil se zpět do Karlových Varů. O rok později, v červenci 1821, se Goethe v Mariánských Lázních poprvé ubytoval. Nadchly ho zdejší minerální prameny, příroda i společnost. Začal zde studovat přírodní podmínky a později napsal o Mariánských Lázních geologickou a mineralogickou studii.

Hlavně zde ale poznal sedmnáctiletou Ulriku von Levetzow, která světově proslulého literáta zcela očarovala. Okamžitě se do ní zamiloval. Jejich příběh, i když dodnes plný otazníků, zná snad celé Česko i Německo.

Tehdy dvaasedmdesátiletý klasik německé literatury se s Ulrikou setkal v Mariánských Lázních ještě dvakrát – v letech 1822 a pak 1823. V roce 1822 přijel Goethe do Mariánských Lázní 19. června brzy po ránu, aby se už odpoledne toulali s Ulrikou na stráni na Křížovém vrchu, uprostřed zářivé krásy rozkvetlých vlčinců. Alespoň tak jsem to četl… (smajlík)

O rok později pak Goethe, v té době dvorní ministr ve vévodství Sasko–eisenašsko–výmarském, požádal o Ulričinu ruku. Překvapená matka Amálie si ale vyžádala několik dní na rozmyšlenou a odebrala se s celou rodinou do Karlových Varů. Napjatý a zamilovaný Goethe tam odjel o několik dní později za nimi. A jak vše dopadlo?

Mariánskolázeňské zamilování se do mladičké baronky se Goethemu stalo do určité míry osudným. Devatenáctiletá a na svůj věk velmi vzdělaná Ulrika ho odmítla, sama se však už nikdy nevdala. Goethe posléze svou bolest z jejího odmítnutí vyjádřil v básni “Mariánskolázeňské elegie”, která je některými lidmi považována za jednu z nejkrásnějších milostných básní. A touto básní se s Čechami de facto rozloučil, více už sem kvůli podlomenému zdraví nepřijel…

O deset let později zemřel. Ulrika založila na třebívlickém panství v Čechách školu pro nezaopatřené dívky. Sama se zabývala četbou a tíhla k filantropii. Zemřela v 95 letech. Před svou smrtí spálila celou korespondenci. Popel z dopisů smetla do stříbrné dózy a svou komornou poprosila: „Až umřu, přidej mi ji do rakve.“

Goetheho mnozí pokládají za kmotra Mariánských Lázní. Tehdy vznikající lázně získaly díky slavnému německému literátovi velmi dobrou pověst, takže mnozí lidé zatoužili Mariánské Lázně poznat a potkat zde Goetheho osobně. Goethe zároveň povzbuzoval opata Reitenbergera v jeho úsilí vybudovat lázně a lékařům doporučoval spojit tradiční lázeňskou péči s moderními léčebnými poznatky.

Ve vyšších společenských kruzích se rychle stalo módou léčit se ve městě, které tak prospělo Goethemu.

Stejně jako k Mariánským Lázním patří prameny, parky, vyhlídky a kolonády, patří k nim i Lázeňské oplatky. Tato kulatá specialita sladké chuti se v Mariánských Lázních vyrábí již od roku 1856.

Park miniatur českých památek a architektonických skvostů Boheminium byl založen teprve v roce 1995 (v roce 2015 tedy slavil 20 let od založení), veřejnosti se ale otevřel až v roce 1999 – po nákladné úpravě zanedbaného zahradního areálu.

V parku miniatur jsou k vidění české hrady a zámky, ale i technické památky jako vodní mlýny či přehrady. Modely věrrně odpovídají originálu, jen jsou pětadvacetkrát menší – v jednotném měřítku 1:25.

Prohlídkový okruh parku Boheminium je dlouhý zhruba 1.5 kilometru, přičemž vám během této procházky umožní poznat historické a architektonické skvosty Česka. Česko jako na dlani… S dětmi se s ním seznámíte zhruba za hodinu, aniž byste pospíchali.

Významné kulturní a společenské akce (pravidelné):

Evropský pohár ve snowboardingu (leden-únor), Zahájení lázeňské sezony (květen), MS motocyklů na dlouhé ploché dráze (červen), Mariánskolázeňská nokturna – hudební festival (červenec), Mezinárodní Chopinův festival – nejvýznamnější Chopinův festival v Evropě (srpen), Mariánský podzim – folklorní festival (září), Goethův podzim – literární festival (říjen), Vánoční trhy na kolonádě (prosinec)

Místa, která rozhodně stojí za zhlédnutí v nejbližším okolí:

(dojezdová vzdálenost od Mariánských Lázní autem cca do 30 minut):

Cheb – historické město se Špalíčkem, unikátním náměstím, městskou památkovou rezervací, hradem a Krajinkou u řeky pod hradem

Kladská – přírodní rezervace Kladská rašeliniště s naučnou stezkou a Loveckým zámečkem

Lázně Kynžvart – malé lázeňské městečko s renesančním zámkem (někdejší metternichovské sídlo) a rozlehlým zámeckým parkem

Teplá – obec, ve které se nachází národní kulturní památka Klášter premonstrátů s druhou největší klášterní knihovnou v ČR

Bečov nad Teplou – historické městečko se státním zámkem, relikviářem sv. Maura a botanickou zahradou

Krásno – malebné městečko s hornickým muzeem a známou rozhlednou v dosahu

Chodová Planá – městys se známým pivovarem, restaurací Ve Skále a prvními Pivními lázněmi v ČR

Text a foto Václav Fikar