Moje teta Marcela je kanón. Neumí se sice oblékat, za to však v kuchyni dosahuje výsledků přesahujících hranice našeho kraje. Ba přímo celé naší země. Ano, s vařečkou u sporáku je moje teta king. Na pánvi a v hrncích klohní kulinářská díla světové úrovně.
První z jejích parádních disciplín jsou palačinky. Alespoň ona sama je o výjimečném vzhledu svých palačinek přesvědčená. Chválí je, kudy chodí, a zásobuje jimi kolegy, sousedy a příbuzné jako o závod. A především pak mě a moje syny. Ti je sice s mírným odporem občas baští, protože jsou na sladké, avšak mnohem častěji si z nich utahují. Palačinky tety Marcely se totiž zcela vymykají obyčejům i zažitým normám.
Tak především jsou nezvykle silné. Jsou nejsilnější na světě! Někdy jsou silné jako obalovaný vepřový řízek, jindy jako hovězí steak. A to dá potom rozum, že se nedají srolovat do praktické ruličky, dokonce se nedají ani elegantně přeložit. Mají-li skončit v žaludku, strávník je musí zlomit vejpůl. A pak krájet a krájet a žvýkat a kousat.
Palačinky tety Marcely jsou totiž nejen opulentně silné, ale i ďábelsky tuhé. Jako by dvacet procent těsta tvořil cement. Bez dobře usazených pantů, které pomohou předkrájené kousky v ústech rozmělnit, nemohou sklouznout do žaludku.
“Tetičko, takhle přece palačinky nemají vypadat,” říkám jí pokaždé, když mi jich přinese celý tác. Dvacet, možná třicet kusů poskládaných na sobe? “Palačinky mají být tenký. Zatraceně tenký. Těsto tenký jako papír. Ne silný jako izolační deska. Asi o nich jednou napíšu.”
“Vašíku, ty tvoje vtípky…,” rozesměje se pokaždé tetička. Sotva se ale dořehní, hned mě sjede. “Ty kluku nešťastnej, vždyť ty jsi z toho samýho psaní úplně zblblej. Ti tvoji čtenáři tě úplně pomátli. Jako bys neznal dnešní svět. Kde jinde dostaneš tak dobrý neošizený palačinky? Všude jenom šidí na těstě. Tak jez a nemluv!”
Já však už celé dlouhé roky její hustokrutě silné palačinky nejím. Někdy je trhám kaprům, sbírajícím podvečer z hladiny, jindy jimi futruji kačeny u břehu. Vím totiž, že mi neubude. Protože zítra teta přinese omáčku. A na své omáčky je tetička fakt pyšná. O mnoho pyšnější než na své silné a tuhé palačinky.
Její omáčky nejsou chuťově špatné, vždy chutnají jako kečup, hořčice nebo jako mouka s majoránkou. Ale jinak?
Omáčky tety Marcely se téměř v ničem neliší od dortu, který upekli Pejsek s Kočičkou. Ať již mají bílou nebo hnědou barvu, mastná oka na povrchu nebo ne, chutnají plus mínus stejně. A zaručeně vždy po nich bolí břicho. Tetička nás má totiž ráda! A protože nás má ráda, hází do omáček všechno, co kdo má z rodiny rád.
Protože mám rád červené fazole, kyselé okurky i Maasdamer, vráží do nich fazole, okurky i tvrdý sýr. Protože můj mladší syn má rád slaninu, vráží do nich slaninu. Protože můj starší syn má rád sladké, teta sladí své omáčky jako o život.
Tak třeba její poslední kuře na paprice…
Obsahovalo vše, co má takový echt Eintopf obsahovat. Rajčata, fazole, klobásky, brambory, čočku, zelí, mrkev, bobkový list i kus libového vepřového. A zřejmě i kus špekové kůže. Alespoň tak vypadalo cosi, co jsem večer po náročném dolování párátky vyplivl. Její kuře na paprice přitom chutnalo jako hořčice se zelím.
K mému velkému údivu ale většina strávníků omáčky tety Marcely chválí. Že by si následnou bolest břicha spojovali s něčím jiným?
“Vašíku, jsi doma? Přivezla bych ti skvělou koprovku. Ale takovou jsi ještě nejedl!” ozve se mi zítra nebo pozítří teta Marcela. Jako vždy. S železnou pravidleností volá ve čtvrtek nebo v pátek, aby se před víkendem rozdala. A jako vždy si poslední větou podtrhne výjimečnost svého díla. A já jí znovu budu muset zopakovat, že omáčky téměř nejím.
Jak už jsem uvedl v úvodu, moje teta Marcela je kanón. Neumí se sice oblékat, za to však s vařečkou v kuchyni dosahuje výsledků, které z ní činí legendu. Rozhodně v naší rodině…
Václav Fikar