O zdolání pramene Labe

Dovolená v Krkonoších se přehoupla do své druhé poloviny. Existují jisté podivné a zatím neprobádané vlastnosti času, které způsobují, že druhá půle dovolené vždycky utíká rychleji. A čím víc se blíží konec, tím víc čas zrychluje. Poslední den už hvízdá kolem uší.

Seděli jsme u večeře a přežvykovali chleba se sýrem. Michal si chmurně prohlížel mapu a v duchu porovnával naplánované cíle s nemilosrdně se krátícím počtem dní našeho pobytu v horách. Podle výrazu jeho tváře mu propočty hrubě nevycházely. Nakonec složil mapu, hodil si do pusy rajče a pravil: „Zítra zdoláme pramen Labe, rodinko. Když vyjedeme prvním autobusem na Zlatý návrší, na oběd jsme zpátky. A až se děti vychrní, vyjedeme si ještě lanovkou na Medvědín, ta jezdí do šesti.“

Vyvalila jsem na něj oči a už se nadechovala k námitce, že asi opět zapomněl, že s dětmi se takhle plánovat nedá a že se vlastně s dětmi plánovat vůbec nedá, ale můj muž mě rychle předběhl.

„Podle norský předpovědi bude zítra naposled hezky. Slunečno a vymetený nebe. Máme jedinou a poslední možnost vyrazit na větší túru,“ prohlásil pevně tónem, který vylučoval jakékoliv protiargumenty. Když si můj muž vezme něco do hlavy, nemá cenu mu odporovat. A tak jsem polkla námitky i čaj a šla balit baťohy na zítra.

V 6:30 byl budíček. Snídali jsme u otevřeného okna, slunce ještě líně zívalo za kopcem a ráno vonělo trávou. Dole pod chalupou hopsal po kamenech potůček. Nespěchali jsme, měli jsme ještě fůru času. Michal studoval norskou předpověď, děti patlaly kaši po stole, já krájela jablka na svačinu, skládala větrovky do baťohu, hledala opalovací krém a kartáčky na zuby.

V 7:45 začala lehká panika. Podařilo se mi najít kartáčky na zuby – jeden byl ukrytý v myčce na nádobí, druhý schovaný v mrazáku. Opalovací krém však stále nebyl k nalezení. Ve spěchu jsme oblékali děti a čistili jim zuby. Po krátkém hledání jsem vytáhla dětské kloboučky z topinkovače a vyrazili jsme.

V 8:00 jsme byli nuceni se vrátit. Michal si vzpomněl, že v chalupě zapomněl mapu a Míšovi se začalo chtít kakat. Návrat se však vyplatil. Našla jsem opalovací krém zastrčený za štětkou na záchod. O patnáct minut později jsme konečně vyjeli. Autobus na Zlaté návrší odjížděl za tři čtvrtě hodiny.

V 8:47 jsme zaparkovali na parkovišti v Horních Mísečkách.

„Máme štěstí, že pojedeme prvním autobusem,“ funěl Michal, když jsme se škrábali prudkou strání k zastávce. „Pražáci a lufťáci ještě v tuhle dobu chrápou nebo snídají a než se vyhrabou, tak bude poledne. Nahoru pojedeme úplně sami.“

Když jsme se s krosnami a dětmi doplazili na silnici, spatřili jsme v dálce zastávku. Nebyla však liduprázdná. Kolabovala pod náporem Pražáků a lufťáků, kteří si zrovna dneska přivstali.

Stoupli jsme si do fronty a vyhlíželi jsme autobus. Děti se začaly zběsile honit kolem zastávky a proplétaly se turistům pod nohama. Ti se zmateně otáčeli a velkými krosnami sráželi výletníky za sebou. Chtěla jsem děti okřiknout, ale Michal mě zadržel.

„Nech je,“ špitnul. „Když budou dostatečně vyvádět a ječet, tak většina lidí s náma nahoru ani nepojede a radši počkají na další autobus.“

Mezitím se na nebi začala vytahovat mračna. Z údolí fouknul vítr a odnesl vedle stojícímu lufťákovi kostkovaný klobouk.

O zdolání pramene Labe
Foto Tereza Herzogová

„Jenom aby to těm Norům dneska vyšlo,“ zapochybovala jsem a zamračeně se podívala na nebe.

„Prosím tě, to je tutovka,“ uklidňoval mě Michal. „Nahoře bude hicuňk jako kráva. Ještě budeš nadávat, že jsi ty bundy nenechala doma.“

V 9:00 se přiřítil autobus. K němu se nahrnula nejméně stovka lidí a každý z té stovky byl na dvě stě procent odhodlaný ukořistit místo alespoň v uličce. Obsadili jsme tři místa na sezení a Michal si s krosnou a baťohem stoupl ke dveřím na druhý konec vozu.

„Počkejte si na další,“ zahřímal řidič, když byla karosa naplněná k prasknutí a zavřel zbývajícím nešťastníkům dveře před nosem.

Jakmile jsme se rozjeli, Anička se usedavě rozplakala. Vzpomněla jsem si, že v horní kapse baťohu je strčený její oblíbený plyšák.

„Nahoře na baťohu je myš!“ zařvala jsem přes celý autobus směrem k Michalovi. Paní vedle mě s hrůzou v očích nadskočila a několik dalších cestujících se vyděšeně rozhlédlo kolem. Za chvíli velkým obloukem přiletěla myš. Anička přestala plakat a autobus se s rachotem vyškrábal do poslední serpentýny. Před námi se otevřelo Zlaté návrší.

V 9:15 jsme vystoupili z autobusu. Slunce bylo schované za dlouhou hradbou mraků a po pláních se toulal studený hvízdající vítr. S triumfálním výrazem jsem shodila baťoh a vytáhla bundy.

„To jsou jen lokální mraky,“ vysvětloval Michal. „Než dojdeme k prameni, odletí nad Sněžku a my se budem píct ve třiceti stupních.“ Pak se zamyšleně podíval na dav lidí, kteří společně s námi vystoupili z autobusu.

„Vidíš je?“ řekl. „Ti všichni půjdou na pramen Labe přes Pančavský vodopád a Labskou boudu. Budou čumět na vodu, fotit se, pak si daj na boudě guláš s pivem a k prameni Labe dojdou nejdřív za dvě hodiny. Ale my půjdeme okolo po žlutej, a když se nebudete courat, vyblejskneme unikátní fotky u liduprázdnýho pramene.“ Pak se ostrým krokem vydal cestou vedoucí napříč kosodřevinou.

V 9:18 Áňa udělala několik prvních kroků po Zlatém návrší a spadla do bláta. V dalších patnácti minutách následovalo sundávání baťohu, převlékání kalhot, odstraňování bláta vlhčenými ubrousky z obličeje, bundy a bot, a to vše za netrpělivých pohledů hlavy rodiny.

O zdolání pramene Labe
Foto Tereza Herzogová

V 10:40 jsme udýchaní dorazili k prameni Labe. Kromě několika aktivních turistů tu skutečně nikdo nebyl. Místo působilo tajemně. Po rozlehlých pláních kolem se válela mlha a zamotávala se do chundelatých špiček kleče. Kamenné kolo vyhlíželo magicky. Bylo tiché, zamlklé a čekající, jako velké oko uprostřed nevlídné přírody, které láká příchozího poutníka, aby s pokorou poklekl na kámen a v nehybné průzračné vodě spatřil svůj osud.

„Korunky,“ ukázal Míša na dno kamenného kruhu, kde se blýskaly vhozené mince. Vytáhla jsem z peněženky desetikorunu a podala mu jí. S vděkem ji vzal a mrštil s ní do vody. Ozvalo se jemné zažbluňknutí a zpoza kamínků vyplavalo na hladinu několik bublinek.

„Vodník!“ vyvalil Míša oči.

„To není vodník,“ zavrtěla jsem hlavou. „To ti děkují skřítkové hor. Za to, že jsi jim hodil korunku, nám teď udělají lepší počasí.“

„Už aby to bylo,“ zabrblal Michal a shodil ze zad krosnu se spící Áňou. „Mám špatný světlo na focení.“

Při kalkulování s časem zapomněl můj muž na jednu podstatnou věc. A to, že pramen Labe se dá zdolat také cestou z polské strany, na které se nenacházejí žádné vodopády ani boudy s gulášem. Uvědomil si to ve chvíli, kdy spatřil dlouhý štrůdl polských turistů zvolna se blížící k nám. Zběsile začal skákat okolo barevných městských znaků na kamenné zdi a narychlo nastavovat zrcadlovku.

V tu chvíli se roztrhlo nebe, zvedla se mlha a v malinkém, právě narozeném Labi se zablýskly první paprsky horského slunce. „Vidíš, já ti to říkal. Norové se nikdy nepletou!“ vykřikoval nadšeně můj muž a cvakal jednu fotku za druhou.

„Prdlajs Norové, skřítkové za to můžou,“ řekla jsem.

Ale to už se k nám přivalily hordy turistů nejen z polské, ale i z naší české strany. Za chvíli nebylo kolem pramene k hnutí. Michal sbalil foťák, nasadil krosnu a prchali jsme pryč.

Sestupovali jsme štěrkovou cestou, bílý písek nám chroupal pod nohama. Mraky odlétly a slunce do nás začalo nemilosrdně prát. Kousek pod námi se leskla střecha obří Labské boudy a za ní se, kam oko dohlédlo, rozpínaly hřbety centrálního masivu Krkonoš.

V 11:35 jsme na Labské boudě jedli borůvkové knedlíky s tvarohem a vysokohorskou přirážkou a pozorovali oknem přívaly turistů venku. Na polské straně se začínalo nebe nenápadně kabonit. Zakabonila jsem se taky.

„Počítám, že o bouřce Norové taky nic neříkali, co?“ popíchla jsem Michala.

„Slunečno, vymetená obloha,“ odvětil stručně. Děti mezitím začaly po sobě házet zbytky knedlíků a metat po jídelně pivní tácky.

„Já myslím, že bychom měli vyrazit,“ řekla jsem s obavami. „Na Zlatý návrší je to s prckama pěknej flák cesty. Víš, že je tady nejdrsnější podnebí z celých Krkonoš?“

O zdolání pramene Labe
Foto Tereza Herzogová

Michal mávnul rukou. „Norská předpověď žádný bouřky nehlásí. A norská předpověď se nikdy neplete.“

Ve 12:05 jsme vstoupili na červenou turistickou značku vedoucí po hraně Labského dolu. Vlevo od nás svah strmě padal dolů podél skal až do zelené rokle, divoké a hluboké, že na dno ani lidské oko nedohlédlo. Člověk měl chuť stoupnout si na okraj skály, roztáhnout křídla a přeletět smaragdové údolí plné stromů, trav a vody, až na druhou stranu, kde se zvedaly Kozí hřbety a Malý Šišák.

Pohled zpět však už tak líbezný nebyl. Nad Vysokým kolem visely peřinové šedivé mraky. Občas zahřmělo. Minuli jsme Pančavský vodopád – tichý cinkavý potůček tu náhle bez varování spadnul do stovky metrů hluboké propasti.

Michal začal vypadat poněkud nervózně a nenápadně zrychloval krok. Anička na jeho zádech opět usnula a Míša se zaobíral myšlenkami na bouřku. Jeho tříletý mozeček ještě úplně nepobíral přírodní úkazy jako hrom a blesk.

„Když se schováme do kleče, tak do nás blesk neuhodí?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou a pohladila ho po hnědých vláskách. „Blesk hledá vysoké stromy nebo boudy a práská do nich. Spoustu chalup už takhle vyhořelo.“

Chlapeček na mě vyvalil nevinná očka. „A to shořely i s borůvkovýma knedlíkama?“ zeptal se vyděšeně.

„I s knedlíkama,“ zavrčel temně Michal a nervózně se ohlédl.

„Zavolal bych hasiče a knedlíky bych zachránil,“ uvažoval Míša. „A pak bych je všechny sněd.“

V tu chvíli oblohu proťal blesk.

„Asi jste měli těch korun do pramene Labe naházet víc,“ řekl Michal. „Evidentně to bylo málo.“

„Poláci tam házejí eura,“ přemýšlela jsem. „Možná že duchové hor přešly na tvrdší měnu.“

Michal poznamenal, že mi tahle teorie příliš neštymuje, neboť Poláci mají pořád ještě staré dobré zloté, ale že je to vlastně buřt, protože horským duchům jsou valutové kurzy ukradené a jde jim hlavně o to vyštvat ukřičené turisty z hor bez ohledu na národnost nebo měnu.

Po nebi se začaly klikatit blesky jako zmije po kamenech. V oblacích nad námi hřmělo a dunění burácelo otevřenými pláněmi, kde se kromě nízké kosodřeviny nebylo kam schovat.

„Jestli se budete takhle courat, skončíme jako Vrbata s Hančem,“ funěl Michal a opřel se o pomník zmíněných hrdinů.

„Tatí a kdo to byl Vrbata s Hančem?“ zajímal se Míša.

„Takoví pánové na lyžích, co se courali jako ty, zastihla je vánice a zmrzli,“ odvětil můj muž.

Míša v hrůze zmlknul a přidal do kroku.

Ve 13:35, když jsme dosáhli Vrbatovy boudy na Zlatém návrší, začalo pršet. Společně s dalšími třiceti lidmi jsme se schovali pod jediný přístřešek na zastávce.

Ve 13:45 přijel autobus a bouřka udeřila vší silou. Lilo jako z konve, hromy řvaly a blesky protínaly černou oblohu jeden za druhým. Anička se překvapeně probudila.

Rozjeli jsme se do nižších poloh. Autobus krájel serpentýny jednu za druhou a na střechu mu rachotil déšť. Ale jak jsme sjížděli níž a níž, pomalu ustával. Dole v údolí stoupala z lesů pára.

„Mami, támhle hoří!“ vykřikl Míša a ukázal na stromy, ze kterých se kouřilo.

„Nehoří. Skřítkové tam sedí na pařezech a bafají fajfku,“ vysvětlila jsem.

„A radujou se, jak zase vyhnali turisty z hor,“ zavrčel Michal. O norské předpovědi už nepadlo ani slovo. V 14:50 jsme dorazili na chalupu a uložili děti do postelí. Okamžitě usnuly a spaly jako medvědi do 18:30. O lanovce na Medvědín jsme si mohli nechat leda zdát.

Tereza Herzogová

O autorce:

Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu PsavkynePlzenska.webnode.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..