Při cestování s malými dětmi nelze opomenout jednu důležitou věc – baťoh plný jídla. V případě vynechání této nezbytnosti hrozí s větší než velkou pravděpodobností řev, záchvaty a hysteráky. Pokud jde o množství, platí zde jednoduché pravidlo: čím víc, tím líp.
Vždycky si při chystání svačin na výlet říkám, jestli už to trochu nepřeháním a že velká krabice ovoce a zeleniny, dvě přesnídávky, kilogram sušenek a pytel namazaných rohlíků musí těm mrňousům vrchovatě stačit. Pokaždé jsem však vyvedena z omylu. Moje dvě děti vyluxují vše do posledního drobečku, a ještě mlsně prohrabují baťoh, nezbyla-li někde na dně zatoulaná křupka.
Jídlo však nefunguje jen jako prostředek vyživovací, ale také donucovací. Zejména pokud je třeba dostat děti z bodu A do bodu B.
Použití v praxi může vypadat třeba takto: „Když dojdete až na Harrachovy kameny, dostanete přesnídávku.“ Anebo: „Jestli docapkáte na Labskou boudu dřív, než tam zavřou, dáme si tam borůvkový knedlíky.“ Případně také: „Pokud budete hezky hačat na lanovce a nespadnete dolů, dáme si na Čertovo hoře zmrzku.“ A tak dále.
Já vím, výchovné to příliš není. Účinné však zaručeně. Ale jako u všeho i tady platí zásada, že nic se nemá přehánět, a děti je potřeba motivovat i jinak. Například příslibem panenské přírody, zurčícího potůčku nebo šumícího lesa. Snažení to bude určitě chvályhodné, jen vás to bude stát pytel nervů navíc. Protože malé děti mívají často období, kdy máte pocit, že je vlastně nic jiného kromě jídla nezajímá (samozřejmě za předpokladu, že je dostatečně krmíte a netrápíte hlady).
My jsme takové období zažili u našeho chlapečka na dovolené v Krkonoších.
„Zítra vyrazíme do Vrchlabí. Je to krásný město se zámkem, kostelem, parkem…,“ informoval nás u večeře Michal.
Míša spolknul krajíc chleba a se zájmem se zahleděl na svého stvořitele. „A budou tam mít taky zmrzku?“ zajímal se.
„To víš, že jo,“ odvětila hlava rodiny.
Druhý den jsme hned po snídani vyrazili do Vrchlabí. Chlapeček se už v autě zajímal o slibovanou pochutinu.
Zaparkovali jsme u místního zámku a vyrazili do městského parku. Můj muž nás tam lákal na božské scenérie, nicméně hlavní důvod byl ten, že se mu tam naskýtala příležitost vyfotografovat zámek z nezvyklého úhlu. Park byl sice božsky krásný, ale ve všední den dopoledne taky děsivě odlehlý. Jediné živé duše, které jsme v lesoparku potkali, byl podivný chlapík s křovinořezem, podezřelá babka s nůší a zaběhlý podvraťák.
„Jé, podívejte, děti, káky!“ zvolala jsem, když jsme se náhle ocitli u romantického rybníčku.
Anička nadšeně zatleskala, ale Míša hleděl na kachny s těžkým nezájmem. „A zmrzlina?“ otočil se na mě.
„Tak já vyndám svačinu,“ povzdychla jsem si. Sedli jsme si na lavičku a Michal odkvačil s foťákem kamsi za stromy. Děti chroupaly jablka a pozorovaly hnědé ptáky poklidně se houpající na vodní hladině. Z mraků vyšlo slunce a staré stromy kolem nás se rozzářily všemi odstíny zelené.
Vtom vlevo od nás zaskřípal písek a na štěrkové cestičce se objevil starý cikán na rozvrzané skládačce, která wé dé čtyřicítku pravděpodobně ještě nikdy neviděla. Dokodrcal se až k nám, zastavil a vycenil poslední tři zuby. S obavami jsem začala vyhlížet Michala.
„Dobrej, pani. Máte krásný děti,“ začal cikán obšírně a vzduchem se začal šířit silný odér rumu. „Můžu se voptat – sedíte tady dlouho?“
„Potřebujete něco?“ zeptala jsem se protiotázkou.
„Neviděli jste tady asi takhle velkýho kluka?“ ukázal rukou zhruba metr od země. „Měl tříčtvrťáky, červenou kšiltovku a baseballku.“
Ujistila jsem ho, že žádné takové dítě jsme tu určitě neviděli a že jsme tu vlastně neviděli vůbec žádné dítě. Mezitím se k nám po cestičce přibližoval Michal, a tak chlap jen cosi zaklel, šlápnul do pedálů a vrávoravě odjel pryč. Zůstala po něm vůně tuzemáku zvolna se vznášející v ovzduší.
„Půjdeme se podívat na kachničky?“ zeptala jsem se dětí. Míša se zatvářil otráveně a asi po stopadesáté zopakoval dotaz na zmrzlinu.
„Zajímá to dítě taky něco jinýho než jídlo?“ povzdechla jsem si a šla s holčičkou na okraj rybníčku.
Když ale vzápětí kachny vyskákaly z vody a začaly hladově natahovat krky po rohlíku v Aniččině ručičce, Míša zpozorněl a opatrně slezl z lavičky. Docapkal blíž a zaujatě pozoroval svoji sestru, jak hází kachnám zbytky svačiny. Pak se na mě otočil.
„Maminko, až Áňa káky vykrmí, tak je upečeme a sníme?“ zeptal se bezelstně. Zoufale jsem se na něj podívala a Michal se za mnou cynicky rozchechtal.
Dlouho se však nesmál, protože náhle mezi hejno hodujících opeřenců přistál velký šutr. Poděšené ptactvo se rozprchlo a v hrůze naskákalo do vody. Vzápětí se husté křoví kousek od nás zavlnilo a z jeho útrob se vynořil cikánský výrostek v tříčtvrťácích a červené kšiltovce s nápisem „Sieger“.
V jedné ruce třímal baseballovou pálku, ve druhé velký prak. Zkušeným zrakem přelétl vyplašené ptactvo a pak přistoupil k našemu synkovi. Tajemně se na něj podíval, ukázal na nejbližší kachnu a pošeptal mu: „Já jí picnu a ty jí voškubeš, platí?“
S Michalem jsme se na sebe vyděšeně podívali, ve spěchu sebrali obě děti a urychleně se přesunuli do civilizovanějších částí města.
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/